Čtení Svatého týdne - 4. neděle velikonoční

pondělí 14. 4.

Nalomenou třtinu nedolomí - to je pro tebe velká naděje! Kdykoli budeš prožívat, že jsi slabou třtinou, neschovávej se před Kristem: on tě nedolomí, nezničí. On přišel zachránit právě to, co je slabé.

Frustrace ze služby, ze snahy žít evangelium: nejsem první, kdo něco takového prožívá. Jak na tyto pocity reaguje Služebník?

středa 16. 4.

Kráčet s Kristem na Golgotu není snadné. A nemůžeme obstát bez Boží blízkosti: bez jistoty, že on je naší pomocí.

Zelený čtvrtek 17. 4.

Pascha, velmi starý svátek nomádských pastýřů, nabývá díky exodu nový význam: není slavením přechodu (hebr. pesach znamená přejití) ze zimních pastvin k pastvinám jarním, ale připomínkou Hospodinova přechodu Egyptem, který znamenal vysvobození pro Izraelity (v. 12.13). Pascha už není oslavou znovuzrození přírody, plodnosti země a stád, ale připomínkou “znovuzrození” Izraele, jeho přejití z otroctví do svobody.

Pavel připomíná Ježíšovu poslední večeři Korinťanům, pro které se její slavení stalo pouhým obřadem bez žádného vlivu na jejich vzájemné vztahy. Když se shromažďovali k společně večeři, která byla spojená se slavením Eucharistie, bohatší nebrali ohled na chudší, kteří neměli nic k jídlu (1 Kor 11,20-22). Tím pohrdali církví Boží, samotným Kristovým tělem, i když jej navenek slavili pod svátostnými znameními! Apoštol chce, aby Korinťané rozpoznávali Tělo Kristovo a dokázali v pravdě slavit “večeři Páně”. Proto jim vysvětluje, že Tělo Páně je přítomné jednak v podobě chleba a vína proměněných Kristovým slovem, jednak ve společenství věřících. Oni se proměnili v to, co přijali (sv. Augustýn).

Jan předjímá Ježíšovo gesto umývání nohou větou: “protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti” (v. 1). Tato slova totiž podávají hluboký smysl Ježíšova úkonu, který vyjadřuje jeho sebedarování skrze ponížení v utrpení a na kříži. Janovo evangelium nevypravuje o ustanovení Eucharistie, ale zato popisuje mytí nohou učedníkům. Pod podobou symbolického úkonu se vyjadřuje totéž, co pod podobou chleba a vína: Ježíšova vydanost učedníkům až do krajnosti. Mytí nohou a Večeře Páně předjímají a znázorňují to, co se stalo na kříži: sloužící Lásku, která se vydává až na smrt. Tato láska je “zákonem” Krista a jeho církve.

čtvrtek

Ježíš miloval tebe i mě až do krajnosti: udělal pro nás nemyslitelné. A dřív, než se pokusíš objevit, jak následovat jeho lásku vůči druhým, přijmi jeho lásku k tobě … do krajnosti.

“Kdo by uvěřil tomu, co jsme slyšeli?” (53,1). Boží cesty jsou opravdu jiné než cesty lidské. Proto se člověku zdají někdy nepřijatelné, paradoxní. Avšak Bohu se zalíbilo spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí, která je opravdu Boží mocí (1 Kor 1,21.24). Vždyť Boží Služebník nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi, jeho rány nás uzdravily (v. 4.5). On byl proboden pro naše hříchy, rozdrcen pro naše viny, abychom byli mrtví hříchům a žili spravedlivě (v. 5; 1 Pt 2,24). Toto vrcholné dílo spásy Bůh nevykonal skrze zázračné činy nebo mocné jedince, ale skrze Služebníka, který neměl podoby ani krásy, byl opovržený, opuštěný od lidí, znalý utrpení (v. 2.3). A Bůh v jeho slabosti projevil svou moc (v. 1), aby se tak ještě jasněji prokázalo, že to vykonal On.

Žid 4,14-16; 5,7-9

Liturgie předkládá pasáž z listu Židům, která klade důraz na lidství Ježíše Krista. Ten, který se nazývá Emanuel, tj. “Bůh s námi”, je nám blízko nejen jako Bůh, ale stává se nám blízkým také jako člověk: prožívá jako my utrpení a zkoušky, a proto je nám podobný ve všem kromě hříchu. “Proto se ve všem musel připodobnit svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu. A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí” (Žid 2,17.18). Pravé Ježíšovo lidství a lidskost vůči nám se ukazují nejenom vnější účastí-poskytováním pomoci, ale především vnitřní účastí-hlubokým soucitem (v. 15).

Vyvrcholením pašijí je Ježíšovo ukřižování a umírání. Jeho zvolání “žízním” navazuje na předchozí výrok, že musí vypít kalich, který mu podal Otec (Jan 18,11). Ježíš má na kříži žízeň po naplnění Otcovy vůle. Otcova vůle pak je, aby všichni měli život (Jan 3,16). Jeho žízeň tedy vyjadřuje hlubokou touhu vylévat život na všechny lidi: z jeho probodeného boku vytryskly krev a voda, které symbolizují dar života. Krev označuje, že nám Ježíš svou smrtí daroval svůj život (krev je sídlem života - srv. Gn 9,3-6). Voda je v Janově evangeliu častým symbolem životodárného Ducha: “Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije. Jak říká Písmo, proudy vod potečou z jeho nitra” (Jan 7, 37-39).

Kříž je vyústěním sebedarování při poslední večeři. Ukřižování zdaleka není vítězstvím smrti: skrze něj je oslaven Syn, protože se ukazuje, že má moc dát svůj život - těm, kdo jsou mrtví, bezmocní, žijící podle starého člověka. Přijmu tento dar?

Velikonoční vigilie nám předkládá velké Boží skutky, které byly učiněny pro spásu jednotlivců či celého národa. Rozpomeň se na ty konkrétní činy, kterými tě Bůh zachránil, posílil, vysvobodil. A vzdej za to díky.

Večer: Slavnost Zmrtvýchvstání Páně - Velikonoční vigilie

1. čtení Gn 1,1-2,2

Zpráva o stvoření není přírodovědeckým pojednáním, ale poselstvím o základních pravdách víry. Pro označení činnosti stvoření se používá hebrejské sloveso “bárá”, které se nikdy neužívá o díle člověka. Boží stvoření je jedinečné, nesrovnatelné. Bůh tvoří tak, že odděluje, a tím vnáší do chaosu řád a soulad. Pustá a neuspořádaná země se díky Božímu zásahu stává krásná a dobrá (hebr. tóv znamená obojí). Teprve po stvoření člověka se však říká, že to “bylo velmi dobré”. Jedině člověk je stvořen k Božímu obrazu, tzn. má podíl na Boží vládě nad světem. Celý člověk je pak muž a žena

2. čtení Gn 22,1-18

Abrahám prožívá další situaci, kdy prokazuje svoji víru a bezmeznou oddanost vůči Bohu. Slyší Boží slovo, že má obětovat svého syna: toto slovo zjevně zpochybňuje příslib o četném potomstvu. Abrahám stojí před otázkami: Je Bůh tak vrtkavý, panovačný a krutý? Tuto zkoušku nepotřebuje Bůh, ale Abrahám, aby tak rozšířil “horizonty své víry” a nově poznal, jak je Hospodin velký, jiný, neuchopitelný. Abrahám v této zkoušce nemá žádnou oporu, jen holou víru. Izák měl zemřít, aby se Abrahám neopíral o splnění Božího slibu již na základě přirozeného otcovství, ale jen na základě Božího slova. Skrze bolest odevzdání toho “nejdražšího” Abrahám dorůstá ve víře a po zkoušce dostává znovu svého syna jako dar a “zaslíbení”.

3. čtení Ex 14,15-15,1

Vyjití z Egypta je pro Izrael zásadní a prvopočáteční událostí spásy. Tato událost měla určitou předehru: povolání Mojžíše, neúspěšná vyjednávání s faraónem. Podivuhodný přechod Rudým mořem není jen znamením víry pro Izrael, který tak poznává, že Hospodin je skutečně jeho Bohem. Je také znamením pro Egypťany, kteří vidí Hospodinovu slávu a poznávají pravého Boha. Bůh ukázal svou moc a velikost, takže lid v bázni uvěřil Hospodinu i jeho služebníku Mojžíšovi.

4. čtení Iz 54,5-14

Kapitola 54 proroka Izajáše začíná výzvou: “Plesej, neplodná”. Izrael v babylónském zajetí je podobný ženě neplodné, bez potomstva. Vzdyť izraelského lidu zůstala jen hrstka a budoucnost neslibovala nový rozkvět. Avšak “dcera Siónu” dostává slovo povzbuzení, že Hospodin ji neopustil. On je jejím manželem, stvořitelem, vykupitelem. Jako věrný manžel On poskytuje péči a ochranu své nevěstě. A On je zároveň Hospodin zástupů, Bůh celé země. Je Bohem nejen nad Izraelem, ale také nad Babylónií a Persií. Proto není pro něj těžké změnit osud svého lidu. V temné noci exilu se objevuje svítání nového dne: dne pokoje, rozkvětu a obnovené lásky.

5. čtení Iz 55,1-11

Následující verše, opět adresované Židům ve vyhnanství, obsahují pozvání k vejití do zaslíbené země a převzetí připraveného dědictví. Výrazy voda, víno, mléko a tuk vyjadřují plnost života a požehnání, jež má lid zakoušet v zemi oplývající “mlékem a medem”. Tyto dary nabízí Hospodin zcela zadarmo bez jakýchkoliv zásluh lidu, jen ze svého milosrdenství. Naplnění Božích zaslíbení je však možné dojít jen jediným způsobem: změnou smýšlení a přijetím Božího slova. Boží slova obsahují Boží záměry, které jsou jiné než plány lidské a převyšují je také spolehlivostí a účinností. Boží slovo má moc zúrodnit suchou poušť izraelského lidu a nechat vyrašit nový život.

6. čtení Bar 3,9-15.32-4,4

Uvedená pasáž (vztahuje se k babylónskému vyhnanství) opět vyzdvihuje sílu a velikost Božího slova. Toto slovo je přikázáním života i studnicí moudrosti, poznání, síly a důvtipu. Kdo se drží Božích výroků, nachází pokoj, dlouhý věk a život. Opustit slovo života znamená chřadnout, sestoupit do podsvětí, být poskvrněn jako mrtvoly. Chce-li člověk “vstát z mrtvých”, musí chodit po Boží cestě, po cestě Božích slov, která jsou ukrytá v knize Božího zákona. Tato kniha však odkazuje na jiné Slovo, vtělené v Ježíši Kristu. V něm se ukázala Boží moc a moudrost.

7. čtení Ez 36,16-17a.18-28

Po zničení Jeruzaléma prorok přijímá Boží slovo, které objasňuje odehrané události a odhaluje budoucnost. Klíčovým pojmem pro pochopení celého poselství je slovo posvěcení. Boží lid odpadl od Svatého, a tak znesvětil čili poskvrnil svatou zemi. Deportace pak byla následkem hříchu Izraele a zároveň uvedením na cestu obrácení. Hospodin se však neslitoval na základě dobrých skutků izraelského národa, ale z věrnosti vůči sobě samotnému, vůči svým slibům daným Izraeli. Přes jeho nevěrnost On zůstává věrný. Tato spása nespočívá v pouhém návratu domů, ale ve vnitřním obrácení a obnovení skrze nového ducha a nové srdce. Hospodin tak posvěcuje člověka a zároveň své jméno.

Epištola Řím 6,3-11

Pavel předkládá paralelu mezi křtem a smrtí Ježíše Krista. Tak jako Kristus plným přijetím našich hříchů i slabostí “sestupuje” do hrobu, tak i věřící “sestupuje” do křestního pramene, kde odkládá starého člověka. Tak jako Kristus vychází z hrobu s novou a oslavenou lidskou přirozeností, tak i křesťan vystupuje z křestní vody jako nový člověk, proměněný Otcovou slávou. Otec osvobodil člověka od tíhy hříšné minulosti a vložil do něj novou “životní sílu” (1 Jan 3,9), která uschopňuje nepodléhat pokušení a hříchu. Křesťan může žít nový život: nežije pro své hříšné a sobecké sklony, ale pro Boha. Tento nový život se plně rozvine přemožením smrti, vzkříšením.

Středem a jádrem celého vyprávění je ujištění anděla: “Byl vzkříšen, není tady”. Převratná a neuvěřitelná novost této události je doložena tím, že se zbožné ženy “daly na útěk, protože na ně padl strach a úžas” (v. 8). Strach a úžas patří k typické reakci člověka tváří v tvář Božímu tajemství. Ženy se při setkání s andělem “dotýkají” tajemství vzkříšení, které jim odhaluje nekonečnou Boží moc. “Neuvěřitelnost” vzkříšení je zdůrazněna dovětkem, že “nikomu nic neřekly, protože se bály” (v. 8). Přesto se velikonoční zvěst nezadržitelně šířila dál.

neděle 20. 4.

Úryvek je součástí Petrovy řeči v domě římského setníka Kornélia, prvního obráceného pohana. Obsahem tohoto kázání je všechno, co Ježíš konal a učil. Hlavní důraz se klade na to, že Ježíš je vzkříšený a živý. On je tak skutečně živý, že apoštolové s ním mohli jíst a pít! A není jenom vítězem nad smrtí, je také soudcem živých i mrtvých. Tento výraz označuje plnost moci, kterou Kristus obdržel pro dílo spásy. Jako soudce může vynést i rozsudek života nad těmi, kteří jsou nevinní díky jeho krvi (Zj 5,9).

Hlásá se tu přímo neslýchané poselství: nejenže Kristus byl vzkříšen, dokonce i my jsme byli vzkříšeni spolu s ním! Týž Pavel to vysvětluje a říká: “Křtem jste byli spolu s Kristem položeni do hrobu, a tím také zároveň s ním vzkříšeni, protože jste uvěřili v moc Boha, který ho vzkřísil z mrtvých” (Kol 2,12). Jestliže jsme dostali nový život, pak “nemůžeme jinak”, než usilovat o jeho plné dovršení. Proto Pavel vybízí, abychom hledali to, co pochází shůry: život s Kristem ve slávě. Na to máme být zaměřeni, a ne na to, co je na zemi, tj. na pozemský život podle starého člověka ovládaného sobeckými a hříšnými sklony.

Po objevení odvaleného hrobního kamene Marie Magdalská sděluje učedníkům jen negativní výpověď: Pán není v hrobě. Nemá ještě žádné poselství o Ježíšově vzkříšení, protože je dosud ve tmě (v. 1). Petr a milovaný učedník posléze sami nacházejí pruhy plátna a roušku složenou zvlášť. To naznačuje, že nikdo neukradl Ježíšovo tělo, protože “kdyby jej někdo vzal, nepřidělal by si starost, aby sundal roušku a složil ji zvlášť” (sv. Jan Zlatoústý). Zanechané pruhy plátna, které obmotávaly Kristovo tělo (Jan 19,40), vyjadřují, že Kristus byl osvobozen od pout smrti. “Hrob nebyl ani prázdný, ani plný. Stal se poselstvím” (Duplatier). Proto milovaný učedník uviděl a uvěřil, že Ježíš přemohl smrt. Teprve tato víra mu otevřela Písmo (Lk 24,44-45).

1. čtení Sk 10,34a.37-43

2. čtení Kol 3,1-4 nebo 1 Kor 5,6b-8

Nadarmo bychom slavili Velikonoce, Kristovu smrt a vzkříšení, kdybychom nezemřeli a nevstali spolu s ním. Co doopravdy slavím: dávnou událost, anebo zpřítomnění své spásy?

pondělí velikonoční 21. 4.

Potkat živého Krista vyvolá někdy strach, znejistění: není lepší se mu vyhýbat, nepustit ho k sobě? To není řešení: spíš je žádoucí se mu postavit tváří v tvář a přijmout jeho slovo: Neboj se mě!

Pláčeš snad jako Maria? Prožíváš smutek? Či naopak radost? Nebo prázdnotu, zklamání? O tom všem Ježíš ví. A ty můžeš nechat proniknout jeho zrak do tvého nitra - bez obav.

středa 23. 4.

A rozmlouvali s Ježíšem o tom všem, co se dělo v Jeruzalémě. To můžeme i my: mluvit s Kristem o jeho kříži a vzkříšení - předložit mu své otazníky, nejasnosti, tápání, díky …

čtvrtek 24. 4.

Tak jako pro emauzské učedníky, i pro nás platí, že jen Kristus může oživit slova Písma - a odhalit nám, že jsou živá, aktuální.

Vzkříšený není éterickou bytostí, vznášející se kdesi ve výšinách. Podobně jako při utrpení, i jako zmrtvýchvstalý se snižuje k člověku, k jeho všedním starostem. A na mně je, abych ho rozpoznával.

Poznal jsem moc evangelia? Je Kristus pro mě živý, vzkříšený? Pak nemohu jinak, než svědčit o něm, o jeho slově.

neděle 27. 4.

Prvotní jeruzalémská církev měla “jedno srdce a jednu duši”. Tato jednota je uskutečněním Ježíšovy “velekněžské modlitby”: “ať jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal” (J 17,23). Je důležité si všimnout, že zmínka o jednotě věřících následuje po zprávě o přijetí Ducha svatého (Sk 2,1-4.41; Sk 4,31-32). Duch svatý je tou “slávou”, která spojuje věřící: “slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno” (J 17,22). Tato sláva pak může prýštit na okolní svět skrze působivé hlásání o zmrtvýchvstání (v. 33) a mocné skutky (Sk 5,12).

Láska, o které hovoří Janův list, není citem, ale životním stylem a životní silou. Tato láska vytváří společenství nejen s Bohem, ale také s bratřími a sestrami. Znakem pravého společenství s Bohem je zachovávání jeho přikázání (v. 3). Jeho přikázání jsou břemenem pro toho, kdo prožívá svůj život s Bohem jako “otrockou povinnost”, a ne jako vztah lásky k Otci. Pro toho, kdo miluje, nejsou Boží přikázání těžká. Takový člověk skrze víru dostal od samotného Boha sílu lásky, sílu k plnění přikázání. Tato víra otevírá přístup k Boží moci, která člověka uschopňuje k novému životnímu stylu odlišnému od postoje “světa”, jenž je uzavřený vůči Synu Božímu, a tím také vůči pravé lásce (v. 4.5).

Evangelní perikopa obsahuje dvě zjevení Vzkříšeného: “prvního dne v týdnu” jedenácti učedníkům bez Tomáše (viz evangelium neděle Seslání Ducha sv.) a týden nato Tomášovi spolu s ostatními učedníky. Na Tomášovi je nápadné, že nepřijímá zvěst ostatních apoštolů a klade si podmínky pro “uvěření”. Ježíš však zná myšlenky i srdce člověka (J 1,48) a vychází mu vstříc právě tam, kde se nachází. Proto poskytuje Tomášovi znamení, které ho přivádí k vyznání víry (J 4,48) a ke klanění (J 5,23). Jeho slova nejsou jen uznáním Ježíšova božství (J 1,1), ale uzavřením smlouvy: Tomáš přijímá Ježíše jako svého Boha a Pána (Oz 2,25; 1Kor 12,3).

1. čtení Sk 4,32-35

2. čtení 1 Jan 5,1-6

Velikonoce by měly “ideálně” vzato vyústit v obnovené vyznání: Můj Pán, můj Bůh. Ani ne ústy, ale především srdcem, “celou duší a celou silou”.

pondělí 28. 4.

A co tak přijít ke Kristu jako Nikodém (postavit se v modlitbě před něj) a říct mu (jako Nikodém): “Ježíši, vím, že jsi Učitel, vím, že jsi můj rádce, ten, který mě vede a radí mi, když jsem bezradný …”. A sám můžeš pokračovat v takové modlitbě.

úterý 29. 4. Svátek sv. Kateřiny Sienské

Velkým darem Velikonoc je odpuštění: a takový dar můžeme využívat “bez omezení”, pokud jsme ochotni vyznat a odevzdat svůj hřích. Cesta ke smíření je otevřena …

středa 30. 4.

Bůh si mě tolik zamiloval … nerozechvěje se mé srdce při těchto slovech?

čtvrtek 1. 5.

Víra je velmi vzácný dar: přináší totiž život, přetékající božský život. Víra je takovým záchranným lanem, kterým jsme vytahováni z propasti smrti do bezpečného útočiště. Používáš toto lano?

Ježíš rozmnožuje to málo, co mu chudý mládenec dal k dispozici. A se stejnou strategií koná zázrak rozmnožení i dnes: používá to málo, co mu dáváme k dispozici. Jsi k tomu ochotný?

Apoštol předal … církev předala a předává… přijal jsem to? Nejen rozumem, ale i “srdcem”? Nejen jako “objektivní událost”, ale jako dar pro mě?

neděle 4. 5.

Druhé Petrovo kázání navazuje na uzdravení chromého. Zázrak volá po vysvětlujícím slovu, jinak se stane jen nesrozumitelnou senzací. Jádrem je opět jednoduchá zvěst o Ježíšově smrti a vzkříšení, zasazená ovšem do poselství celého Písma, aby Židé mohli v Ježíši rozpoznat očekávaného Mesiáše a skrze obrácení tak uspíšit čas Kristova příchodu ve slávě. Tento Ježíš (“jeho jméno”) je však také tím, kdo s uzdravením a silou vstupuje už teď do lidské bídy.

Uvedenou pasáž předchází ujištění, že Bůh odpouští hříchy, kdykoliv je uznáváme (1,9). Jistota Božího odpuštění však nesmí vést k nevázanému a bezuzdnému životu (v. 1). Naopak: skutečné přijetí odpuštění vede k novému životu, k zachovávání Kristova přikázání (v. 3). Opravdové přijetí odpuštění znamená poznávat Boha, vstoupit do důvěrného společenství s Ním, ba dokonce být v Něm (1 Jan 3,24). Boží milosrdenství projevené odpuštěním proměňuje “svévolníka” v člověka, který Kristovo slovo zachovává (v. 5) čili chová se tak, jak se choval Kristus (1 Jan 2,6).

Ukázání ran na rukou a nohou a nakonec i pojídání před učedníky má prokázat totožnost vzkříšeného (neuchopitelného a přijatého u Otce) s ukřižovaným (zcela konkrétním a lidským) Ježíšem. Odvolání na “Mojžíšův zákon, Proroky a Žalmy” (viz středa 3. postního týdne) zdůrazňuje nezbytnost zasazení víry ve vzkříšeného do celých souvislostí Písma, které teprve díky Kristovu vzkříšení začíná zářit plným světlem. Vše opět ústí do poslání.

1. čtení Sk 3,13-15.17-19

2. čtení 1 Jan 2,1-5a

Proč si nepovídat s Kristem zrovna tak jako emauzští učedníci? Prostě - povídat mu, co máš na srdci, co tě trápí, co prožíváš …

pondělí 5. 5.

Ježíš nebyl příliš nadšený z toho, že ho hledali: neměli totiž nejlepší pohnutky. Hledám ho vůbec? Proč? Aby mi bylo dobře?

Pravý pokrm, skutečný zdroj života: kde jej hledám?

středa 7. 5.

Kristus je zcela pro mě: skoro by se dalo říct, že nežije pro sebe a kvůli sobě, ale pro mě. A to nejen tehdy před 2000 lety, ale i teď - jako živý a vzkříšený.

čtvrtek 8. 5.

Mít jako učitele samotného Otce: nestojí za to mu naslouchat? Najít chvíle ztišení?

Pít jeho krev a jíst jeho tělo neznamená jen přijímat eucharistii. Znamená přijmout Krista (eucharistického) do svého nitra, do svých citů, zranění, ambicí…

My jsme uvěřili a poznali: Petr byl tedy silně přesvědčen o tom, že je na správné cestě, že jen Kristus je cestou a životem. Jsem i já takto přesvědčen? Nebo je moje víra jen instinktem, cítěním?

neděle 11. 5.

Petr, “naplněn Duchem svatým” (stálý lukášovský důraz), znovu využívá možnost hlásat Ježíše jako ukřižovaného a vzkříšeného Mesiáše. Klasická formule víry (v. 10) je doplněna o zvěst o Ježíšově univerzální spásné moci (v. 12).

Už teď jsme Božími dětmi (v. 1), jsme v Synu (v. 5), ale ještě nejsme zcela dovršeni (v. 2), zcela bez hříchu (1, 8). Nakolik jsme už teď v Něm, natolik nehřešíme. Až ho plně uvidíme tváří v tvář (1Kor 13, 12), pak mu budeme zcela podobni (v. 2).

Ve v. 11 a 14 se Ježíš ztotožňuje s “pastýřem” a rozvíjí svůj vztah k “ovcím”: ochotu zcela se pro ně nasadit, darovat pro ně život. Z tohoto daru pak vyrůstá vzájemný vztah lásky vyjádřený slovem “znát” (tím se v bibli vyjadřuje hluboké poznání vedoucí k důvěrnému společenství). Obraz “Dobrého pastýře” je zde dovršením SZ zvěsti o Bohu - jedinému Pastýři Izraele (Ž 23; Iz 40,11; Jr 31,10; Ez 34,23; Mi 5,1-3), který ovšem touží do jednoho stáda shromáždit nejen Izrael, ale celé lidstvo (v. 16; srov. 11,52).

1. čtení Sk 4,8-12

2. čtení 1 Jan 3,1-2

Ježíš je dobrý pastýř, který vede k životu, k životu v hojnosti - tedy ne k nouzi a strádání. Přicházím k němu, abych přijímal život? Nepovažuji jej někdy za “lupiče”, který mě chce o něco ochudit?