Dar bázně
Ducha Svatého poznáváme a zakoušíme podle způsobu jeho působení. Byl dán církvi (a v ní i každému věřícímu) hned z několika důvodů. Zaprvé proto, aby nás uváděl do poznání plné pravdy o Bohu, o člověku, o dějinách spásy. Dále nám byl dán k posvěcení. Proto, abychom mohli v plnosti užívat plodů utrpení, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Je nám dán také k budování jednoty církve i jednoty mezi církví a světem, aby se mohlo Boží království zjevit v celé své síle. Duch Svatý je dán také pro misii. Díky jeho darům můžeme účinně, odvážně a moudře hlásat evangelium. Duch Svatý není neurčitou energií či mocí, v níž bychom se mohli rozplynout. Je to osoba, která nás na stezkách času vede skrze Ježíše Krista k plnému sjednocení s Bohem: Bez pomoci Ducha Svatého by byla církev pouze náboženskou institucí bez jakéhokoli vlivu na duchovní život věřících. Díky Duchu Svatému můžeme nejen poznávat, ale i zakoušet živoucího Boha. Tato zkušenost je skutečná a pravdivá. Jejím plodem je proměna života. Naplňuje nás láskou a pokojem, který se projevuje v každodenním rozhodování, působení a slovech.
Duch Svatý obohacuje mnoha způsoby život Ježíšových učedníků. Jedním z těchto způsobů jsou dary, kterými nás posiluje. Církevní tradice jich podle proroka Izaiáše (Iz 11,2) uvádí sedm. Proč sedm? Protože tento počet znamená plnost a dokonalost. Jistě postačí sedm darů k obdarování bohatstvím duchovního života. Pokud bychom jich potřebovali více, Bůh by nám je neodepřel. Teologie odlišuje dary od charismat. Charismata jsou konkrétní predispozice, schopnosti, které dostáváme proto, abychom mohli sloužit, ke službě církvi. Dary slouží našemu osobnímu posvěcení. Tím také slouží církvi, protože čím světější bude každý z nás, tím krásnější bude církev.
Chtěl bych se krátce zastavit nad každým darem zvlášť. Nepůjde o teologickou úvahu. Mým cílem je obrátit pozornost na skutečnost, že nauka o darech Ducha Svatého není abstrakcí. Tyto dary vlastníme od okamžiku přijetí svátostí křtu a biřmování. Byly nám dány k trvalému duchovnímu růstu. Zasadíme-li v sadu ovocný stromek, podepřeme jej kůly, aby mohl bezpečně růst a vzpínat se vzhůru. Podobně i Duch Svatý nám udílí své dary k bezpečnému duchovnímu rozvoji a růstu k Bohu. Je nám zapotřebí probouzet vlastní vědomí udělených darů a neustále prosit Ducha Svatého, aby je v nás rozvíjel. Kéž by tato krátká zamyšlení pomohla, aby se dary Ducha Svatého staly v našem životě viditelnějšími a aby byly naše prosby za ně konkrétnější.
Dar bázně před Hospodinem
A jeho milosrdenství od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí (Lk 1,50)
Rozjímání nad dary Ducha Svatého bych chtěl zahájit od bázně před Hospodinem. Je to dar, který utváří správný postoj vůči Bohu.
V náboženském životě mnoha lidí si můžeme všimnout dvou krajních případů chování. Tím prvním je strach, druhým naopak braní na lehkou váhu. Pohrdání Bohem, lhostejnost jsou obecně důsledkem slabé víry. Často se omezují výlučně na udržování některých milých a sympatických křesťanských tradic, ale chybí jakýkoli vliv na lidský život. Takovým lidem se zdá Bůh velice vzdálený, jako někdo, kdo o ně vůbec nejeví zájem. Plodem podobného postoje je magická zbožnost. Setkávám se s lidmi, pro něž je svatou věcí červená stužka přivázaná k dětskému kočárku. podle jejich přesvědčení chrání před zlem. Při tomto postoji jsou amulety, medailónky důležitější než víra, upřímná modlitba a především posvěcující milost. Osoby s takovou zbožností více důvěřují hmotným věcem, jimž připisují zázračné účinky, než Bohu.
Jiným postojem, paradoxně vycházejícím rovněž ze slabé víry, je postoj strachu. Bůh se jeví jako stašný, krutý, proto je zapotřebí žít tak, abychom ho neurazili. Pocit strachu paralyzuje duchovní život. Nepřipouští růst ve svatosti. Nevede ke zralému křesťanství. Způsobuje, že zůstáváme otroky, místo abychom se stali dětmi. Postoj dítěte vyžaduje překonávání vlastní lhostejnosti a strachu. Při tom nám pomáhá dar bázně před Hospodinem. Díky němu můžeme pohlédnout na Boha - takového, jaký je. S pokorou a úžasem se klaníme před jeho majestátem a se svatou Kateřinou Sienskou opakujeme:
Ty jsi všechno a já nic.
Uznání Božíhje nás životem a láskou. Ve svém Synu nám navrací důstojnost ztracenou hříchem.
Dar bázně před Hospodinem nám umožňuje stát s pokorou před Bohem, otvírat se mu a přijímat všechno, co nám touží dát. Jedině bázeň před Hospodinem nám umožňuje přijmout štědrost Božího vyvolení a obdarování. Když stál Mojžíš tváří v tvář hořícímu keři, prožíval pocity úžasu a chvění, které tvoří skutečnou bázeň. Díky tomu se mohl stát prorokem, zákonodárcem, vůdcem Izraele. Dokázal přijmout to, co pro něho připravil Pán. Bázeň před Hospodinem nám dovoluje stanout před Bohem se skutečnou lítostí a kajícností vždy, když upadneme. Člověk lhostejný a nevážící si Boha není schopen vzbudit v sobě skutečnou lítost. Pokud lituje člověk žijící ve strachu, pak jen proto, že se bojí. Bojí se Boha, bojí se ponížení, bojí se o sebe. Hříšník v jeruzalémském chrámě, plný bázně před Bohem, s důvěrou v jeho milosrdenství, se bil do prsou a opakoval:
Slituj se nade mnou hříšným.
Dar bázně před Hospodinem poskytuje základ pro utváření skutečné křesťanské spirituality spočívající na lásce, nikoli na strachu.
-----
z magazímu LIST 4/1998 přeložila JINDRA HUBKOVÁ