Eucharistie - bratrská hostina
V následujících třech článcích bychom se chtěli zaměřit na teologii eucharistie a jejího slavení, které lze shrnout do tří základních symbolů:
společenství (společné hodování, bratrská hostina)
oběť (památka kříže, oběť nové smlouvy)
účast (Ježíšova skutečná přítomnost)
Bratrská hostina
Místem, kde se eucharistie slaví, je stůl. Kolem něj se křesťané shromažďují, představuje symboliku hostiny, bratrského společenství. V prvním křesťanském století se proto eucharistie slavila v rámci večeře anebo po ní.
Nejedná se ale o čistě lidskou záležitost, protože nemůžeme zapomínat, že je to sám Ježíš, který přichází, aby povečeřel se svými učedníky. Nemůžeme opomenout, že slavení eucharistie je svátost, a tedy výraz Boží blahosklonnosti k člověku, která se přizpůsobuje lidským komunikačním schopnostem. Bůh se proto rozhodl člověku dát příležitost k setkání s ním pomocí úkonu, kterému člověk tolik rozumí, totiž společnému stolování a jídlu.
V semitské kultuře hraje velmi významné místo pohostinnost. Jíst s druhými vyjadřuje solidaritu a spoluúčast a smlouva mezi dvěma stranami se stvrzuje právě společným jídlem. Nehemjáš zve lid, aby zpečetil smlouvu společným pokrmem: „Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte dárky těm, kdo nemají nic připraveno. Dnešní den je zajisté svatý našemu Pánu. Netrapte se! Radost z Hospodina bude vaší záštitou“ (Neh 8,10). Symbolický smysl společného jídla je tedy velmi intenzivní a pro židy je úzce spojen s dějinami spásy.
Symbolický význam hostiny nezahrnuje jenom tyto výjimečné události, ale probleskuje také ve všedních úkonech, např. každoroční velikonoční slavnosti, kdy se každé malé společenství, i rodina, setkává, aby spolu jedlo posvěceného beránka a nekvašené chleby, a tak společně pamatovalo na událost vlastního vysvobození.
V Ježíšově životě má jídlo velký význam. Aby Ježíš odlišil své poslání od Jana Křtitele, prohlašuje: „Přišel Jan, nejedl, nepil - a říkají: `Je posedlý.´ Přišel Syn člověka, jí a pije - a říkají: `Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!´“ (Mt 11,18-19) Evangelia ukazují, jak Ježíš hoduje společně se svými učedníky, což je v kontrastu s asketickým životem Jana Křtitele. Ježíš stoluje s hříšníky a celníky, a tak svědčí o tom, že Boží království skutečně přišlo pro každého, že Bůh je pozorný ke každému člověku. Ježíšovo stolování upamatovává na mesiánskou hostinu, na příchod království a je předzvěstí posledního času. Ježíš tento eschatologický dar často zobrazuje jako hostinu.
Poslední večeři je proto nutné číst ve světle historického poselství o spáse, jehož velmi silným vyjádřením je právě společné stolování, předzvěst mesiánské hostiny.
A jak slaví eucharistii učedníci Skutků apoštolů? Setkávají se a uvádějí tak v život bratrství, které se neomezuje na společně vykonaný rituál, ale které se láskyplně zajímá o potřeby druhého, a to i tak, že bratři a sestry sdílejí majetek. Ještě jasněji o tom mluví Pavel, aby reagoval na již tehdy existující zneužití či chyby při společném slavení, když píše o večeři Páně křesťanům do Korinta, kterým scházel právě tento bratrský aspekt společné hostiny. Lámání chleba vyjadřuje opravdu žité bratrské společenství.
Exkurs: oltář
V této kapitole se mluví o eucharistii jako společenství okolo stolu. Ale katolíci přece mluví o oltáři, na němž se slaví. A často se namítá, že oltář je pohanský obětní symbol a že zavedení oltářů do kostelů znamená znečištění křesťanské zvěsti a pravdy, že jediná je oběť a jediný je kněz, totiž Kristova oběť na kříži. Jak se tedy celá věc má?
Do křesťanského myšlení vstupuje pojem „oltář“ (z lat. altare) až v 5. století. Předtím se ke slavení eucharistie používal dřevěný stůl – zřejmě proto, aby nedocházelo k mýlce a tento stůl se nepovažoval za pohanský oltář (lat. ara). Později se začíná používat kamenných oltářních stolů. Kamenný stůl pak získává novou symboliku, která odkazuje na Nový zákon, jenž představuje Ježíše Krista jako nárožní kámen, na kterém je vystavěna jeho církev.
Oltář v katolických kostelích tedy nemá pohanský původ. Hovoří o tom již samotný název tohoto symbolu – altare, tedy „to, co je vyvýšeno“: to, co mělo být viditelné pro celé společenství shromážděných křesťanů. Latinský název pro pohanský oltář je však ara. Nemůže mýlit ani tvar těchto oltářů: pohanské oltáříky užívané k obětování např. kadidla či vína mají zcela odlišný tvar od oltářních stolů křesťanských, jak bude na první pohled patrné studentům antického umění či návštěvníkům města Říma.
Současná terminologie se vrací k původnějšímu výrazu – mluví se tedy znovu především o stolu (lat. mensa), kolem něhož se křesťané shromažďují, aby slavili památku Ježíšovy poslední večeře, resp. o obětním stolu (pro zdůraznění obětního charakteru Ježíšovy smrti na kříži pro spásu celého světa).
Autor vyučuje teologii svátostí na Papežské lateránské univerzitě v Římě. Pracovní překlad David Vopřada.