Farnost a malá společenství

b>2. Farnost a malé společenství

Když mluvíme o farnosti, máme zde na mysli farnost, jak ji vymezuje Kodex kanonického práva z roku 1983:

Farnost je určité, natrvalo zřízené společenství křesťanů v místní církvi, svěřené pod vedením diecézního biskupa do pastorační péče faráři, jako jejímu vlastnímu pastýři. (kán 515 §1)

Farnost má zpravidla územní charakter, čili zahrnuje všechny křesťany určitého území. Kde je to však vhodné, zřídí se osobní farnost podle obřadu, jazyka a národnosti křesťanů toho kterého území, nebo z jiného důvodu. (kán 518)

Jde zde tedy v prvé řadě o určité společenství osob. Ve výrazu „malé společenství“ užíváme stejného slova (společenství), ale v jiném významu, totiž ve významu „malá skupina“. Malou skupinu zpravidla chápe sociologie, jako do určité míry kompaktní skupinu osob, ve které mají bližší osobní vztahy každý s každým, ne jen někdo s někým. Zde se zpravidla počítá s počtem 5-7 lidí, za maximum se považuje obvykle 12 lidí. Na blízké vztahy s větším počtem lidí člověk kapacitu nemá, pokud totiž chce udržovat paralelně bližší vztahy v celé skupině osob, aniž by se mu stávala některá část skupiny výrazně bližší. Pokud má skupina více členů, může samozřejmě zdárně fungovat, ale zcela zákonitě se v ní budou vytvářet „podskupiny“, „aliance“ právě mezi menším počtem lidí, kteří si jsou navzájem bližší. Jinak řečeno: ve větší skupině se spontánně tvoří podskupiny. Pokud s tím organizace života skupiny počítá, nemusí to být - za dodržování určitých pravidel - na závadu. Pokud ne, trpí buď soudržnost skupiny nebo někteří lidé v ní.

Do klasické (územní) farnosti patří samozřejmě všichni ti, kdo na jejím území bydlí, ale my teď budeme mít na mysli spíše ty, kdo se na životě farnosti podílejí. Toto podílení se může být jak aktivní (ti kdo ve farnosti nějakým způsobem ostatním nebo určité skupině osob slouží) nebo spíš pasivní - ti, kdo se účastní bohoslužeb a jiných akcí, které život farnosti nabízí. Něco podobného můžeme říci i o farnosti personální. Tento počet lidí je zpravidla tak veliký, že členové farnosti se buď mohou znát (vesnice), ale nemohou udržovat hlubší kontakty každý s každým, nebo je jich tolik (město, sídliště ve městě), že se ani nemají šanci všichni navzájem znát, natož mít bližší vzájemné vztahy. Mnoho lidí potom existuje ve farnosti zcela anonymně, jiní jen s povrchními kontakty, které nemají kvalitu sdílení víry, což se pro upřímný a dále prohlubovaný život z víry považuje zpravidla za velmi nevýhodné. Kromě toho je - zejména v římskokatolické církvi - běžné a legitimní, že lidé mají různé specifické potřeby a různé styly zbožnosti. To je také jeden z důvodů pro sdružování se do menších nebo větších skupin buď uvnitř diecéze nebo uvnitř farnosti. V tomto případě ale platí jedno důležité rozlišení: ve farnosti se shromažďují lidé různí, zatímco v malém společenství s určitou spiritualitou či určitým zaměřením se shromažďují lidé v mnoha ohledech stejní.

2.1 Potřeba malých společenství

Jen člověk zaujatý řekne, že malá společenství jsou módou a ničím jiným. Pastorační zkušenosti i teoretické práce říkají, že většina lidí dnes užší společenství potřebuje. Jedním důvodem bývá, že většina lidí žije zpravidla v jednogenerační a mnohdy ještě k tomu nepočetné rodině, která je sice základním, ale velmi malým společenstvím. Pokud špatně funguje, pak není společenstvím žádným. Druhým důvodem je mnohem větší izolovanost lidí nejen v anonymním městském sídlišti (neznají se obyvatelé téhož domu), ale i na vesnici (každý sedí u své televize, případně ve svém autě). Třetím důvodem pak může být potřeba sdílení víry a potřeba vzájemné podpory těch, kdo chtějí žít své křesťanství lépe než jen povrchně a nacházejí se v prostředí buď vlažných či povrchních katolíků nebo v prostředí silně sekularizovaném. Čtvrtým důvodem pak bývá přirozená snaha lidí stejně orientovaných nebo těch, kdo prožili společně nějaký důležitý zážitek, sdílet dále společně svůj život víry.

Existují ovšem i jiné důvody k vytváření malých společenství, které nemusí být právě nejlepší.

- Módnost (musím mít mobil, duševně-duchovní problémy a malé společenství).

- Nechuť stýkat se s lidmi, kteří se nějak liší, a proto touha „uzavřít se“ mezi těmi, kteří člověku vyhovují.

- Neukojené vůdcovské nebo pedagogické sklony a potřeby, které vedou někoho k tomu, aby si utvořil kroužek svých věrných.

- Touha po exkluzivitě, která je účastí v malém společenství patřičného typu saturována.

-----

Děkujeme Pastoračnímu středisku Praha za poskytnutí textu a souhlas s jeho zveřejněním.