Hnutí a malá společenství
3. Hnutí a malá společenství
Církevní hnutí, jako jsou Focolare (přesně: Dílo Marino), Neokatechumenát, Světlo – život (oázy), charizmatická obnova atd., nejsou ničím zcela novým. V poslední době ale vzbuzují větší pozornost, zejména od letnic 1998, kdy pozval papež Jan Pavel II. do Říma zástupce hnutí z celého světa. Mnohde se do nich vkládají velké naděje, současně se ale často upozorňuje na některá úskalí, která v jejich životě a práci spočívají. Je tedy třeba se i zde o nich zmínit.
V některých hnutích je malé společenství přímo základní buňkou, ve které hnutí žije. Ostatně většina hnutí právě jako malé společenství začínala, ovšem ne z každého malého společenství se stane hnutí či stabilní komunita, i když o tom členové třeba sní a přejí si to. Jinde je práce v malých společenstvích nutnou metodou práce toho kterého hnutí, ale celek hnutí je mnohem větší, než malé společenství, a všechna činnost hnutí není omezena jen na malé společenství.
3.1 Metody práce
Pro některá hnutí je práce v malých společenstvích nutnou součástí života. Jmenujme zde například Focolare, charizmatickou obnovu, Legio Mariae (Marinu legii), Cursillo. V těchto hnutích se část společného života nebo kurzu může odehrávat jen v malých skupinách. Setkání mají zpravidla pevně určený průběh, resp. jeho základní body. To má své výhody i nevýhody. Výhodou je, že struktura setkání je nejen vyzkoušená, ale je volena tak, aby se co nejlépe došlo k vytčeným cílům (sdílení zkušeností s žitím Slova života, reflexe Denních tichých chvil v semináři života v Duchu svatém, společná modlitba, přístupná všem apod.). Společenství tedy už nemusí (ale do jisté míry ani nemůže, v tom se hnutí navzájem liší) hledat zcela originální tvar svých schůzek, patří-li do toho kterého hnutí. Určený tvar setkání pak zpravidla patří do šíře založené metodiky, je její součástí, a proto ho zpravidla nelze měnit podle libosti účastníků. To ale také znamená, že pro skupinu nebo pro některé jedince není tento předem daný a závazný průběh a struktura setkání přijatelný a vhodný. V tom případě je ovšem lepší, aby se takový člověk (skupina lidí) poohlédl buď po jiném hnutí, ve kterém se bude cítit dobře a růstu jeho víry to prospěje, nebo vytvořil vlastní společenství, které nebude do daného hnutí patřit, než když se bude snažit zcela „přebudovat“ způsob, jakým se v tom kterém hnutí setkání v malých skupinách vede. Pokud nepovažuje určité hnutí za jedinou možnou cestu ke spáse (a pokud se takto hnutí neprezentuje), může být takováto „migrace“ bezproblémová.
3.2 Požehnání a úskalí „specializace“ hnutí
Typické pro každé hnutí je, že se věnuje buď určité oblasti života a působení církve a své členy k tomu vychovává (např. Neokatechumenát – výchova k určitému typu evangelizace, San Egidio – péče o chudé a handicapované a neoficiální cesty ke smíření v oblasti politiky apod.), nebo preferuje určitý styl či určitá témata (charizmatická obnova – společnou modlitbu s užitím charizmat, Focolare – jednotu a sdílení apod.) a pečlivě uskutečňuje intence svého zakladatele, pokud ho má. Tato „specializace“ činnosti či duchovního programu není v katolické církvi ani něčím novým, ani něčím nevhodným. Je známá a vyzkoušená v téměř dvoutisícileté historii řeholí. Ty ostatně vznikaly sdružováním lidí (tedy nejprve malých společenství) okolo výrazných osobností – zakladatelů. Úskalí spočívá v tom, že právě specializace sdružuje ty, kteří jí považují za (pro sebe) vhodnou. Je to známé zjištění, že hnutí sdružují vždy lidí v nějakém ohledu stejné – a proto k nim nebudou patřit ti, kdo jsou v těchto preferovaných bodech jiní. To nijak nevadí, není-li hnutí v dané farnosti či obci jedinou možnou variantou života, nebo není-li dokonce představováno jako jediná možná či nejlepší varianta k běžnému, mnohdy (ale ne vždy!) chladnému či povrchnímu žití křesťanství. Pokud si je hnutí vědomo toho, že – ač mnohými svými členy milováno na život a na smrt – není ničím více, než jednou (šťastnou) variantou života v církvi mezi mnoha dalšími, neméně šťastnými variantami, a pokud ví, že účast v něm neznamená automaticky větší dokonalost, a členství už vůbec nezakládá zvláštní práva v církvi, potom může být zdravým elementem v životě farnosti, diecéze, univerzální církve. Že mohou být hnutí a jejich jednotliví členové pokušeni k takovýmto nedobrým postojům, je jisté. To ovšem samo o sobě nedělá hnutí nevhodnými, nediskvalifikuje je. Každý ostatně může a být (a bývá) pokoušen k pýše, nesnášenlivosti a jiným nectnostem, i když do žádného hnutí nepatří.
3.3 Specifické problémy vůči farnosti
Ačkoliv malé společenství určitého hnutí může znamenat ve farnosti početně menšinu, hnutí jako celek je vůči farnosti mnohdy obrem. To potom někdy znamená, že se členové hnutí cítí být nad malost farnosti povzneseni (farnost je „provinční“, hnutí je „světové) a zbytek farnosti se cítí být buď nedoceněn nebo ohrožen. Někdy to ale bývá i naopak, když totiž křesťané, kteří v žádném hnutí nežijí, jaksi „preventivně“ osočují členy hnutí, že se stavějí, jako by byli něčím více, že se cítí být elitou atd., ačkoliv tomu skutečnost neodpovídá. Zdá se, že si tak někteří lidé v tomto případě odreagovávají zbytečný pocit méněcennosti, že jsou jen „obyčejní křesťané“ nebo svůj smutek nad tím, že se nikde neuchytili, že „nikam nepatří“. Samozřejmě, že občasné nekritické vychvalování a vynášení hnutí ať jejich členy a příznivci, nebo církevními autoritami, může takovéto pocity snadno vyvolávat.
Malé společenství a zvlášť takové, které patří do nějakého výrazného hnutí, je vždy v nebezpečí, že bude nevlídně vnímáno ve farnosti jako „parta v partě“, nebo ještě hůře: jako „církev v církvi“. Tomu se ovšem neodpomůže vysvětlováním, že to tak není, nebo zaštiťováním se autoritami, které řekly, jak jsou hnutí důležitá a dobrá, ale skromnou, poctivou, ochotnou a otevřenou spoluprací ve farnosti. Pokud totiž členové malého společenství – hnutí jsou schopni a ochotni ve farnosti pracovat jen „se svými“ a jen podle vlastních schémat zbožnosti a vlastním stylem práce, nebo pokud se dokonce nechtějí na životě farnosti vůbec podílet (jen občas nebo každou neděli chodí na mši) a vše podstatné žijí na nadfarnostní úrovni ve svém hnutí, potom v lepším případě nejsou farnosti užiteční, v horším případě jí škodí. A v každém případ pak škodí vlídnému přijetí všech hnutí v oblasti svého života a v církvi vůbec.
-----
Děkujeme Pastoračnímu středisku Praha za poskytnutí textu a souhlas s jeho zveřejněním.