Jak prožívat radost
Sestra Marie Laetitia nabízí ve své knize několik rad, jak žít v radosti. V radosti, která je jedním z Božích darů, v radosti, které nás učí Duch svatý, v radosti, kterou sice nemůžeme získat pouze svým vlastním úsilím, ale přesto můžeme něco udělat proto, aby se stala součástí našeho života:
Můžeme například učinit několik následujících rozhodnutí, i když víme, že to není recept, kterým se musíme doslova řídit, aby se nám podařilo prožívat radost v každém směru. Neboť naše radost bude natolik osobní, jako je osobní naše víra a jak milujeme Ježíše. Každý z nás může svobodně objevit jiné „praktikování“ radosti, které by bylo vhodnější pro jeho vlastní cestu.
1. Úsměv: Je to akt radosti, a to jak pro nás samotné, tak vůči druhým.
„...Kdybyste byli smutní morousové, přinutil bych vás nejméně desetkrát za den, abyste se usmáli.“ (biskup Retord)
Nezanedbávejme úsměv pod záminkou, že je to zdánlivě jednoduchá věc. Ano, je to jednoduché, když se na vás události i lidé zrovna „usmívají“. Je to ale těžší, když jste nazlobení, nebo když prožíváte nějakou zkoušku.
Mnozí už četli tuto větičku, ale uvádím ji zde znovu, protože je vždycky dobré ji připomenout:
„...Usmívej se, i když je tvůj úsměv smutný, protože existuje něco ještě smutnějšího než smutný úsměv, a to smutek, který se nedokáže usmát.“
Jestliže, jak řekl Bergson, „smích je vlastní člověku“, mám chuť dodat, že úsměv, ten je zase vlastní svatým: „Nechat zemřít každé utrpení v úsměvu, to je dokonalost!“ (biskup Pagès)
Jednou potkal svatý František z Assisi novice, který vypadal smutně: „Proč se tak tváříš?“, ptal se ho. „Spáchal jsi snad nějaký hřích? To je jenom mezi Bohem a tebou. Jdi se pomodlit. Ale přede mnou a před svými bratry měj vždy tvář radostnou jako světec, protože se nehodí, aby někdo, kdo je ve službách Pána, ukazoval tak nevlídný a zakaboněný obličej!“
2. Slova, která utěšují, uvolňují napětí a jsou něžná,
mohou také přispět k prolomení pochmurné nálady, když se my nebo někdo z našich bližních příliš uzavíráme sami do sebe. A láska tím může růst. Pozor na negativní řeči, na slova, která berou odvahu – pro radost jsou opravdovým jedem.
3. Duch chvály a díkůvzdání,
které v našem společenství velmi zdůrazňujeme. Mnozí zakoušejí pravidelně určitý vnitřní boj v okamžiku, kdy se mají rozhodnout, zda se uzavřou do smutku, reptání, reptání a hořkosti, nebo zda se mají otevřít chvále (i za cenu jisté askeze).
Podle jejich zkušenosti má druhé řešení osvobozující účinek: uvolňuje v nich radost a veškerý smutek a tíha mizí. Prostě, každý z nás je povinen chtít ve chvále propíchnout vřed, jenž nás připravuje o radost. Často totiž je třeba podstoupit jistý boj. Málokdo si to uvědomuje a propase tak příležitost růst v radosti. Zlý duch, ten nechce radost. Zvolil si smutek své samoty a převelice žárlí na radost, kterou chce Bůh sdílet se svými dětmi.
A tak budeme někdy muset bojovat s opravdovým pokušením proti radosti. Velmi výmluvná mi v tomto směru připadá epizoda z druhé knihy Letopisů (srov. 2Pa 20,15.20-21). Je to ten příběh, kdy izraelský lid stojí před Amonity, s kterými má svést bitvu. Strategie byla taková, že do první linie, dokonce před vojáky, rozmístili zpěváky a hudebníky... Zdánlivě ubohá válečná taktika! A přesto Izrael bitvu vyhrál: Radost z Hospodina bude vaší záštitou (Neh 8,10). Stejně tak je tomu s námi: ať jsou naše chvály a naše radost vždy v první životní linii a umožní nám tak dosáhnout vítězství v duchovních zápasech:
„...Mojí nejlepší obranou proti všem intrikám a úskokům nepřítele je opět duch radosti.“ (sv. František z Assisi)
Z knihy Sestra Marie Laetitia, Tajemství radosti, vyd. Karmelitánské nakl. Kostelní Vydří 1994 (din)