Jak se modlit (nejen) s dětmi

Chceme, aby naše děti poznaly, že modlitba je víc než něco, co děláme před jídlem a před spaním. Jak jim ukázat, že modlitba má smysl?

PŘÍKLADY TÁHNOU

Děti se učí tím, že pozorují okolí. Když vidí nebo slyší, že se tatínek s maminkou modlí častěji než jen před jídlem a před spaním, poznávají, že Bůh je přístupný, že se zajímá o náš každodenní život a že mu můžeme důvěřovat.

Chvíle modlitby neoddělitelně patří k mým vzpomínkám z dětství, ještě dnes slyším, jak se maminka modlí, zatímco mě hladí po horečkou zpoceném čele. Vzpomínám na dědečka, jak vyjmenovává všechny příbuzné, a na to, jak jsem čekal - věděl jsem, že to udělá - až i mé jméno přednese Bohu, kterého znal tak důvěrně.

OBRÁZKY

Přemýšleli jsme s manželem, jak naučit děti modlit se společně za rodinu, za příbuzné i za farní společenství. Poprosili jsme příbuzné o fotografie, taky jsme si vyfotografovali všechny rodiny z farnosti. Dávali jsme ty snímky dohromady několik týdnů, ale vyplatilo se to. Když jsme se jako rodina sešli k modlitbě, rozdal i jsme obrázky dětem, takže se všechny mohly modlit, i když ještě neuměly číst.

NENUCENOST

U některých přátel si mohu dovolit povídat si s nimi, když mě navštíví, a přitom klidně pokračovat ve svých nezbytných domácích pracích, aniž bych je tím urazila. Podobnou nenucenost zažívám i ve vztahu k Bohu. Občas si s někým povídám a najedou se jeden z nás začne modlit. Dáváme tím najevo, že Pán je určitě s námi, a vnášíme ho do svého rozhovoru.

l jako rodina se zastavujeme v kritických nebo naopak radostných chvílích, abychom společně oslovili Pána. Protože tak naše děti zakoušejí vědomí Boží přítomnosti, učí se také obracet se na Boha se svými potřebami.

KONKRÉTNOST

"Bože, požehnej tetě Pavlíně..." "Provázej misionáře..." Při podobných obecných modlitbách těžko poznáme, kdy na ně Bůh odpoví. Když však modlitby specifikujeme, můžeme poznat, že na ně Bůh odpověděl.

VĚRNOST A VDĚĆNOST

Jestliže se modlíme konkrétně, můžeme očekávat konkrétní odpovědi. My však často zapomínáme a přestáváme na tyto odpovědi čekat. Dokonce za ně leckdy ani nepoděkujeme.

Začali jsme používat malé kartičky, na které zaznamenáváme své konkrétní modlitby i s datem. Když přijde odpověď, zapíšeme ji opět i s datem vedle prosby.

Tyto záznamy posilujívíru každého člena naší rodiny. Připomínají nám také, že máme v modlitbě Bohu děkovat za to, jak v našem životě osvědčuje svou věrnost.

"NEBUDETE-LI JAKO DĚTI..."

Velmi mnoho lidí si myslí, že jen duchovní velikáni slyší Boží hlas. Ale Bůh mluví i k čerstvým konvertitům a dětem. Chce sdílet své srdce s každým, kdo je ochoten vynaložit svůj čas a čekat před ním, nést jeho břemena a důvěřovat, že odpoví. Poznali jsme, že pro děti je Často jednodušší než pro dospělé odložit životní starosti a naslouchat Božímu srdci. Modlí se za neuvěřitelné věci, protože neví, že "to se nemůže stát".

Ani jsme nevěděli, nakolik tyto modlitební principy ovlivnily naše děti, dokud jsme neodjeli na krátkou misijní cestu do Hong Kongu. Byla to neplánovaná vedlejší cesta, a tak doma nikdo nevěděl, kde jsme. Poslední peníze jsme dali za nocleh. Mačkali jsme se vedle sebe na posteli v malém pokojíku YWCA. Vtom se patnáctiletý David zeptal: "Už jste někdy byli v takové situaci?" "Co tím myslíš?" zeptal se můj muž Petr.

"No, v cizí zemi, bez pomoci a bez peněz, a aniž by někdo věděl, kde jste?"

Petr odpověděl zjevně skleslým hlasem: "Vlastně takhle ještě ne."

"Tak se pojďme modlit," navrhl David a začal se modlit, a to s takovou důvěrou, že to ohromilo Petra i mě.

Druhý den jsme snídali v nedalekém misijním středisku. Představili nás manželům sedícím s námi u stolu, kteří právě přijeli ze stejné misionářské základny, kde jsme byli před třemi měsíci i my. Když uslyšeli naše jméno, zatvářili se překvapeně. Řekli, že jim někdo po cestě do Singapuru pro nás předal dopis. K našemu údivu to byl dopis od přátel z domova, který poslali před několika měsíci. Byl v něm šek. Přesně tolik, kolik jsme potřebovali, abychom se dostali na místo naší další služby.

Viděli jsme, že modlitba se stala nepostradatelnou součástí života našich dětí. Jen pro ně musíme být dobrým příkladem, dát jim ty správné nástroje a směrovat je k Bohu, který čeká, aby je přijal.

(z Discipleship Journal přeložila MAGDALÉNA TÁZLAROVÁ)