Jaká jednota?

Jaká jednota?

Když chce jít někdo na pouť, potřebuje nejprve znát cíl svého putování. Když chci hodit šipkou, potřebuji nejdříve vědět, na který terč mířit. Také my chceme podniknout určitou pouť, totiž pouť k jednotě, a proto potřebujeme nejprve vědět, o jakou jednotu usilujeme.

Ve Skutcích apoštolů čteme: "Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení. Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse." (Sk 2, 42-47)

A toto je jednota, kterou máme na mušce. Mezi křesťany existuje více úrovní jednoty. Existuje jednota v učení, tedy jednota, o kterou usiluje oficiální ekumenismus prostřednictvím kolokvií a setkání na různých úrovních mezi církvemi. Tento vrcholový ekumenismus ale nestačí. Musí jej doprovázet to, čemu Pavel VI. říkal základní ekumenismus. Mezi skutečnou vodou na pití a mytí a chemickou značkou vody, H2O, existuje pořádný rozdíl. Nějak podobně je to také s jednotou: existuje jednota, která je pouhou formulí, a jednota, živá skutečnost.

Skutečnost, o které mluvíme, je ta, o které jsme slyšeli ve Skutcích apoštolů na konci vyprávění o Letnicích ­ osoby, které žijí společně v prostotě a radosti a vše mezi sebou rozdělují. Tihle lidé přišli po různých cestách, a přece tu stojí pohromadě, jedí spolu, společně se modlí. Ještě před několika málo dny byli zcela rozdílní a snad každý měl druhému co vytknout. Mezi těmi, kteří žijí společně, byli také někteří, kteří ukřižovali Pána, a kteří se obrátili teprve teď. Nyní se katani a jejich oběti, hříšníci a spravedliví scházejí mezi sebou usmířeni. To je zázrak Ducha.

Ještě se neříká, co učedníci hlásali, ale již dochází k obrácením: "A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse." (Sk 2,47) Velkým kázáním učedníků byla právě jejich jednota. Jednotu učedníků bylo vidět a bylo možné si ní doslova sáhnout rukou. Na počátku 3. století podává Tertullianus zprávu o křesťanech, o kterých si pohané, když odcházejí ze svých setkání, s podivem říkají: "Pohleďte, jak se milují!"

Nyní již vidíme, co je cílem naší pouti. Je třeba, abychom se vydali na cestu. Naše pouť bude poutí k Letnicím. Učiníme na ní pět kroků, tolik je totiž perikop, které tvoří druhou kapitolu Skutků. Nejdůležitější bude pozorně poslouchat. Slova těchto úryvků známe, ale teď je potřeba naslouchat jim jinak. Zatímco je čteme, Duch svatý mystickým způsobem obnovuje svůj příchod. Děje se tak podobně jako při Eucharistii. Církev si při mši svaté v okamžiku proměnění připomíná to, co Ježíš udělal během poslední večeře a divem je, že během slov, která vyprávějí o této události, se tato skutečnost odehrává znovu: chléb se stává Kristovým tělem a víno jeho krví. Příběh o Letnicích má obdobnou moc, i když nikoliv svátostnoi jako Eucharistie. To, o čem se mluví, se opravdu uskutečňuje: Duch svatý tajemným způsobem přichází znovu, zase je přítomný. Nejde o běžný příběh, ale o něco víc: událost.