Ježíš je Mesiáš

Martyn, mladík, který vyrostl v ortodoxní židovské rodině, vydává své svědectví o Duchu svatém, který jej vedl životem a přivedl ke katolické víře.

Narodil jsem se v ortodoxní židovské rodině a prošel jsem všemi obvyklými obřady, které jsou s dětstvím spojeny. Osmého dne jsem byl obřezán. Když mi bylo třináct, absolvoval jsem i bar micva, kterým se z židovského chlapce stává v očích ostatních dospělý muž. Jedná se o zvláštní obřad, kdy chlapec čte úryvek z Písma, který se vztahuje k jeho datu narození, a kdy na něj rabín klade ruce a uděluje mu árónské požehnání z knihy Numeri: „Ať ti Hospodin žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem“ (Num 6,24-26).

Vyrostl jsem jako praktikující žid. Když se ale ohlížím nazpět, uvědomuji si, že jsem nenavázal s Bohem osobní vztah tak, jak mu rozumím teď, a má víra nebyla tolik skutečná jako dnes. Dosah mých modliteb sahal asi tak k prosbám za vítězství FC Liverpool. Chodil jsem ale pravidelně do synagogy spolu se svým dědečkem, který byl velmi zbožný a pozoruhodný žid.

Když mi bylo osmnáct, dostal jsem se na vysokou školu, kde jsem studoval psychologii, a bydleli jsme společně se skupinou studentů v domě; jedna z nich, Emma, byla zbožná katolička. V první chvíli, kdy jsem se s ní setkal, jsem si uvědomil, že jako z osoby z ní cítím mnoho radosti a lásky. Líbila se mi, a tak jsem ji chtěl poznat víc. V následujících měsících jsme navázali velmi dobré přátelství a bavili jsme se o naší víře a co je jí společné. Zvláště jsme společně slavili příchod židovského šabatu v pátek večer.

Poprvé v kostele

Jeden víkend mě pozvala do své farnosti v Manchesteru, do farnosti sv. Jana Křtitele v Timperley. A tak jsem poprvé v životě překročil práh katolického kostela. První věc, které jsem se podivil, bylo věčné světlo. I v synagoze máme svíci, která symbolizuje přítomnost boží v posvátných slovech Tóry. Opravdu mě to zasáhlo. Myslel jsem, že je od židů převzali!

Vůbec jsem nerozuměl tomu, co se v průběhu mše dělo; vnímal jsem ale silně přítomnost Hospodina ve svém srdci. Jako by obešla mou hlavu a zasáhla přímo mé srdce. Po mši jsem brečel jako ještě nikdy. Radostí. Při rozhovoru s různými farníky se mi líbila jejich upřímnost, láska a způsob, jakým se mnou bez předsudků jednali.

Křesťanství mě začalo zajímat víc a začal jsem se ptát. Četl jsem knihu Helen Shapiro, která sice byla židovka, ale rozpoznala Ježíše jako Mesiáše. Vzbudila ve mně mnoho otázek o křesťanské víře a na mnoho z nich odpověděla.

Jednou večer jsme byli s Emmou sami doma. Měl jsem najednou dojem, že mě Emma volá. Když jsem přišel k jejím dveřím, slyšel jsem, jak mluví hebrejsky, v jazyku židovské modlitby. Vůbec jsem nevěděl, že umí hebrejsky. Vypadala velmi překvapená, když jsem jí řekl, že rozumím, co říká; modlila se v jazycích. Řekl jsem jí, že slovo, které opakovala, znělo kidšanú, které se nachází téměř ve všech židovských modlitbách a znamená „posvěť nás“. Emmino překvapení mi potvrzovalo, že se jedná o nadpřirozený zážitek, který se nás obou velmi dotkl.

Emma mi též řekla o Panně Marii a o jejích údajných zjeveních v Meždugorje. Poselství o síle modlitby, která může přinést pokoj světu, mě zaujala. Postupně jsem začal chodit na mši a do modlitební skupiny, kterou Emma založila.

Smysl pro hříšnost a potřeba Spasitele

O jednom víkendu jsme se společně účastnili duchovní obnovy s P. Patem Deeganem. Když jsem si šel lehnout, vnímal jsem silně vlastní hříšnost a potřebu spasitele. Prosil jsem o přímluvu Pannu Marii, aby mi ukázala, zda je Ježíš Mesiáš. Velmi pozvolna Bůh otevíral mé srdce, abych přijal, že je to pravda a že Ježíš je skutečně dlouho očekávaným Mesiášem židovského národa a spasitelem celého lidstva.

Po třech letech studia jsem se účastnil kurzu pro učitele ve střední Anglii. Rozhodl jsem se tehdy připravit se na křest. Na dvou prvních hodinách jsem chyběl, a tak bylo téměř znamením prozřetelnosti, že se na mé první hodině přípravy na křest probíralo Ježíšovo židovství. Bral jsem to jako potvrzení vlastního rozhodnutí a cítil jsem se najednou v církvi doma. Necítil jsem se však připraven pro křest o velikonoční vigilii, protože jsem dosud neřekl rodičům o své duchovní cestě a přitom jsem věděl, že jim o ní musím říct velmi laskavým způsobem.

Onoho roku jsem také jel do Meždugorje a žádal jsem tam jednoho kněze o radu. Poradil mi, abych všechno nabídl v modlitbě a důvěře, abych mohl být do církve přijat v okamžiku, který připraví Pán. Po návratu do Anglie jsem cítil, že se mám nechat pokřtít, biřmovat a přijmout poprvé eucharistii, aby mě tyto svátosti posilnily, až své rodině povím o svém povolání ke katolické víře. Rozhodl jsem se, že se nechám pokřtít o nejbližším svátku Panny Marie, abych jí tak mohl poděkovat za její mateřskou přímluvu – stalo se tak 1. ledna 1994.

Stále si pamatuji, jak příhodná byla slova liturgie toho dne. Čtení se vztahovala k Panně Marii a jejímu poslání v dějinách spásy. Prvním čtením bylo árónské požehnání – tentýž úryvek z Písma, který jsem od rabína slyšel na bar micva. Evangelium bylo o Ježíšově obřezání. Začalo mi svítat, že jsem si tento den nevybral já, ale Bůh. Kněz zahájil mši pozváním: „Synu Abrahámův, vstup do církve“ a byl jsem pokřtěn vodou z řeky Jordánu. Byl to opravdu požehnaný den. Litoval jsem pouze toho, že nejsem schopen dělit se o svou radost s rodinou. Viděl jsem později, jak hodně ke mně čtení při mši promlouvají a jak živé slovo Boží opravdu je.

„Co řeknu rodičům?“

Děsil jsem se pomyšlení, že budu muset o své víře říci rodičům, a bál jsem se toho, jak tuto zprávu přijmou. Snažil jsem se najít tu pravou chvíli. Byl jsem v létě doma na návštěvě a poprvé jsem byl u přijímání ve svém rodném městě. V evangeliu se četlo, co Ježíš učil židy o eucharistii: „Toto je ten chléb, který sestoupil z nebe - ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky“ (Jan 6,58). Tento úryvek mě hluboce zasáhl a ve svém srdci jsem pociťoval velký pokoj. Když jsem přišel domů, řekli mi, že vědí o tom, že se v mém životě děje něco, co před nimi skrývám. „Bereš drogy, zabils někoho, jsi snad homosexuál?“ ptali se a ubezpečovali mě, že ať už jsem udělal cokoli, neopustí mě. Otevřeně jsem jim řekl, co se stalo, a při vzpomínce na evangelium, které jsem ráno slyšel, se mi navrátil pokoj. Celé dvě hodiny jsem jim povídal o tom, co Ježíš v mém životě v posledních třech letech působil. Ačkoli je to bolelo, hnětlo a zraňovalo, ukázali mi, jak mě mají rádi, a ubezpečili mě o své lásce ke mně, ať udělám cokoli.

O mé konverzi věděli mí blízcí, nikoli však místní židovská komunita, protože by to byla pro mou rodinu ostuda a to jsem nechtěl. Ale stále prosím ostatní o modlitbu za ně a za židovský národ, který Jan Pavel II. nazval „našimi staršími bratry ve víře“. Židé mají poklady, ze kterých křesťanská církev může těžit, zvláště z jejich úcty k posvátnému Božímu Slovu. Velmi mě, zvlášť ze začátku, například pohoršovalo, že někdo může bibli nechat ležet na podlaze. V židovství by nikoho ani nenapadlo, aby Boží slovo nechal na zemi.

Židovství a katolictví

Stále více mě udivovaly paralely mezi židovskou a katolickou vírou. Mým nejoblíbenějším svátkem v dětství byl Pesach, židovské Velikonoce. Když jsem začal více poznávat oběť mše svaté, došlo mi, že Ježíš je naplněním proroctví o velikonočním beránku. V eucharistii se uskutečňuje také starozákonní obraz archy úmluvy. V arše byly uchovávány desky Desatera (boží slovo), mana (posvátný chléb) a Árónova kněžská hůl. Ve svatostánku každého katolického kostela máme Ježíše – chléb z nebe, Slovo Boží a věčného velekněze. Kvůli svému původu jsem k těmto pojítkům velmi pozorný.

Uveřejněno s laskavým svolením časopisu Goodnews anglické CHO. Překlad David Vopřada.