„Ježíši, kdo jsi? Kde jsi?“
Evangelium Jan 1,35-42
Jan stál se dvěma ze svých učedníků. Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: „Hle, beránek Boží!“ Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem. Ježíš se obrátil a viděl, že jdou za ním. Zeptal se jich: „Co byste chtěli?“ Odpověděli mu: „Rabbi“ - to přeloženo znamená Mistře - „kde bydlíš?“ Řekl jim: „Pojďte a uvidíte!“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho; bylo kolem čtyř hodin odpoledne.
Jeden z těch dvou učedníků, kteří to od Jana slyšeli a šli za ním, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten nejdříve nalezl svého bratra Šimona, řekl mu: „Našli jsme Mesiáše“ - to přeloženo znamená Kristus - a přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohlédl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfas,“ to je v překladu Petr (Skála).
Máme tu dvě části: 35-39 a 40-42. Schéma obou částí je podobné: svědectví (Janovo anebo Ondřejovo) „přitahuje“ dalšího člověka ke Kristu. V obou případech je slovo svědectví dovršeno osobním setkáním s Kristem.
Janovo svědectví vyvolává řetězovou reakci dalších svědectví: Ondřeje, posléze Petra. Ondřej poznal Krista a nenechal si to pro sebe: pověděl o tom svému bratrovi. Postupné získávání nových učedníků se podobá „nabalování sněhové koule“. Způsob šíření evangelia je velmi prostý!
Téma učednictví je doplněno v perikopě 1,43-51. Tento celek (1,35-51) nám také předkládá postupné prohloubení Kristovy identity, a to pomocí různých titulů (Rabbi, Beránek Boží, Mesiáš, syn Josefa, Syn Boží, král Izraele, syn člověka).
K úvaze
„Ježíši, kdo jsi? Kde jsi?“ Že by to byly jen „základní otázky“, kterými se trápí „konvertité“ a nováčci ve víře? Pokud takto smýšlím, tak to asi znamená, že jsem „ztratil Krista z očí“ - nebo lépe řečeno, že moje oči ztratily ze zřetele Krista … a hledají „jiné zdroje života“.
„Kdo jsi?“ Pokud mě určitý člověk upoutal, tak zcela přirozeně se začínám zajímat o to, abych ho poznal. Tak to funguje v obyčejném přátelství, ale i ve „výlučném přátelství“ muže a ženy. Druhý mě fascinuje, přitahuje mou pozornost, a proto „ho hledám“, toužím poznat, kde bydlí, jeho život. Takhle „jednoduše lidsky“ to probíhalo i v životě prvních učedníků.
Všimněme si, že tito učedníci se nespokojili jen s povrchním a počátečním poznáním. Přestože znali Krista ze svědectví Jana Křtitele („Beránek Boží“), přestože ho následovali, chtěli „ještě víc“. Chtěli navázat důvěrnější vztah s tímto tajemným Beránkem, a proto chtěli zůstat u něj. Evangelium nám také ukazuje, že první učedníci nepoznali Krista jen z vlastní zkušenosti, ale i ze „svědectví“ druhého člověka. Obojí je třeba - slovo „zkušenějšího“ (toho, kdo už Krista poznal), ale i vlastní zkušenost. Je jasné, že ani první, ani druhé se nedá „přivolat mávnutím kouzelného proutku“. Obojí je skutečným darem. Ale na nás je, abychom hledali - jak člověka, který nás povede ke Kristu (Eliho, Jana Křtitele, neboli duchovního průvodce), tak i „osobní setkání s Kristem“. A paradoxně v tomto hledání občas zakusíme to, co první učedníci: Ježíš je nám blízko, je zde přítomný, ale potřebujeme „Jana Křtitele“, který nám řekne „Hle, tady je Kristus, on kráčí právě kolem tebe“.
Toto hledání je někdy bolestné, jak dosvědčuje Píseň písní: „Noc co noc hledala jsem na svém lůžku toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho, a nenalezla. Teď vstanu a obejdu město, ulice, náměstí, vyhledám toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho, a nenalezla. Našli mě strážci obcházející město: ´Toho, kterého tolik miluji, jste tu neviděli?´“ (Pís 3,1-3). Takové hledání se někdy neobejde bez bolesti, podobně jako Maria plakala, když nemohla najít tělo svého Mistra (Jan 20,11). Bůh však nemůže nechat nenaplněnou tu touhu, kterou On sám jako první vložil do našeho srdce - a proto dává „čas milosti“, čas setkání s Kristem („ve čtyři odpoledne“).
A pokud jsme někdy mohli poznat Krista „důvěrněji“, pak nezapomeňme na to, že nestačilo ho poznat jednou - je třeba stále hledat jeho tvář. Ježíše nemůžeme „ukořistit“, uzamknout do svého světa. Nemůžeme ani „zvěčnit“ ta setkání, která jsme s ním mohli prožít. Pokud jsme měli štěstí „pobýt u Krista“, nezapomeňme, že jsme ještě nepoznali Krista tak, jak je. Ten jeho domov stále hledáme (srv. 2 Kor 5,6-8). A toto hledání je vlastně touhou poznávat Krista stále hlouběji.
„Pane, kde bydlíš?“
K aplikaci
1. Základní postoj učedníka je ono Samuelovo „mluv, tvůj služebník poslouchá“. Opakuj si tuto jednoduchou větu během dne, při modlitbě, před četbou Božího slova …
2. Pavel si velmi cení lidského těla, a proto uvádí několik pádných důvodů, proč „nezneužívat dar sexuality“. Zkus je domyslet a vztáhnout na sebe!
3. V současné době hledáme „způsoby“ zvěstování evangelia - tento evangelní úryvek „vychází vstříc“ našemu hledání a předkládá velmi prostou a účinnou „metodu“: skrze přirozené vazby. A nemusí jít zrovna o vazby „pokrevní“ - může se jednat o vztahy v sousedství, v práci, ve škole. A pokud nevíš, jak svědčit svým známým o Kristu, pak se modli za ty konkrétní lidi ze svého okolí, aby Bůh sám otevřel dveře evangeliu.