Jsem na sebe pes
Rozhovor s Hanou Pinknerovou

Není to dlouho, co si v jednom z našich deníků kdosi stěžoval, že se fejetonům u nás nedaří, nejsou, co bývaly, že už je skoro nikdo neumí psát, dokonce ani ti nejprodávanější autoři. Onou příslovečnou výjimkou, která potvrzuje pravidlo, jsou fejetony Hany Pinknerové. Koncem loňského roku téměř „strhaly“ žebříček nejčtenějších textů těchto webových stránek a od té doby se vždycky aspoň jeden drží na předním místě. Ještě před touto „kalamitou“ začal vznikat následující rozhovor, původně se záměrem ve stručnosti přiblížit osobnost této křesťanské autorky. Vzhledem k tomu, že se s Hanou dobře povídá– dokonce i přes e-mail -, a že mi na nesmělý dotaz, zda jí mé doplňovací otázky nevadí, odpověděla „neomlouvej se, mě to baví,“ výsledná délka rozhovoru se od původního plánu poněkud liší. Taky mě to totiž bavilo. Doufám, že něco z této atmosféry se přenese i na vás, až budete rozhovor číst...

Pro zvídavé ještě několik životopisných údajů: Hana Pinknerová pochází ze Znojma, absolvovala pedagogickou fakultu obor čeština – hudební výchova. Pracovala jako redaktorka hudební revue Opus musicum, korepetitorka v Divadle na provázku, archivářka státní filharmonie Brno, umyvačka oken, učitelka na ZUŠ, ZŠ a SŠ. Po mateřské působila jako redaktorka TWR (Trans World Radio) a redaktorka knižního vydavatelství Postilla. Nyní je nezaměstnaná. Je vdaná za učitele hudby, má dvě dcery. Všichni žijí v Brně a jsou členy sboru Slovo života.

Byla jsi takzvané slohovkové dítě, co zvlášť při zadání vyprávění nebo úvahy znatelně překračovalo stanovený rozsah?

Ano, psala jsem vždycky ráda.. Na školním slohu mi ale vadily stanovené formy. Mně obvykle vycházelo něco jiného. Svou první knihu jsem napsala spolu s kamarádkou ve 4. třídě.

O čem byla? Máš ji schovanou?

Byla to kovbojka a někde se ztratila.

A jak to bylo s Tvým psaním dál?

Na střední škole se mi podařilo shromáždit skupinu literátů, měli jsme na chodbě nástěnku na své výtvory a brali jsme to docela vážně. V té době jsem se rozhodovala, jestli se budu věnovat více hudbě nebo literatuře. Dodnes to není jasné, vždycky se to na nějakou dobu převáží na jednu stranu.

Co děláš, když se to zrovna převáží na stranu hudební?

Zpívám a hraju. Většinou s nějakou kapelou mého muže.

Jak jsi vlastně začala s profesionálním psaním? Co nebo kdo Ti k tomu dal podnět?

S tím, jak píšu teď, jsem začala na jaře 1999. To se mi v noci zdál text fejetonu „Jako Salome“. Když jsem ráno vstala, zapsala jsem ho a bylo to. Ukázala jsem ho kamarádce Katce Hodecové, šéfredaktorce TWR, a ta mě okamžitě vyzvala, abych pro rádio psala pravidelně. Od té doby přispívám každý měsíc nějakou relací nebo pořadem.

Není rádio jako rádio, proč jsi přijala nabídku právě z TWR?

TWR je misijní rozhlasová stanice, má dlouhou a pohnutou historii už z dob totality. Lákalo mne oslovit větší počet lidí relacemi o Božích věcech. Šířit evangelium rozhlasovými vlnami, to pro mne byl tenkrát splněný sen!

V kterých pořadech Tě můžeme pravidelně slyšet?

Pravidelně připravuju „Zadáno pro dámy“ každé úterý v 9.15 na Radiu Proglas. Taky dělám hudební pořady v rámci pravidelné relace „Jedním uchem tam“. Pouštím a komentuju křesťanskou hudbu, kterou mám ráda. Mé fejetony se objevují nepravidelně v různých dalších pořadech TWR.

Fejeton je útvar docela náročný, ty Tvoje ale působí, jako by vznikaly snadno, s lehkostí, švihem...

Jsem ráda, že tak působí. Většinou tak i vznikají. Prostě sednu a napíšu. Ta krátká forma zase souvisí s mým pravidelným přispíváním do časopisu Život víry. Dostala jsem prostor na 500 slov. Musela jsem se naučit se do nich vejít. Upřímně řečeno, jsem ráda, protože na delší formy bych teď stejně neměla čas. Se dvěma dětmi v domácí škole… Jen výjimečně píšu jindy než mezi osmou a půl desátou večer.

Co Tě při psaní inspiruje?

Inspirací je cokoli. Je to můj život, jak jím procházím, jak se s ním rvu nebo se jím kochám. Sama si někdy říkám, jestli to už nepřeháním, když píšu o strouhance nebo o teplých spodkách svého manžela. Ale reakce čtenářů mne přesvědčují o opaku.

Máš v někom zpětnou vazbu?

Mou výstupní kontrolou je můj manžel. Často mě upozorňuje na nesrozumitelná anebo nešikovně formulovaná místa. Někdy udělám po jeho zásahu z jednoho fejetonu tři. Když řekne, že by na tom neměnil ani čárku, vím, že je to dobré a mohu to pustit.

Já jsem si myslela, že moje texty budou hlavně pro ženy – maminky tak v mém věku, ale dostávám reakce od žen i mužů různého stáří, zaměstnání, věřících i nevěřících. Zvlášť mě překvapily reakce kazatelů. Dávají mé texty na nástěnky, berou z nich inspiraci ke kázáním. Někdy při psaní myslím na konkrétní osobu, ale většinou znovu prožívám situace, které popisuju: stydím se, jsem dojatá, brečím, směju se… a pak nesu list papíru k výstupní kontrole, chvěju se trémou a bojím se, že jsem se moc odhalila. Jenže jinak to nemá cenu.

Kromě své kůže neseš trochu na trh i kůži svých blízkých - manžela, dcer, kamarádek. Co na to Tvoje rodina?

Zatím jim to nevadí. Jen manžel vždycky zvědavě zkoumá, která kamarádka to byla.

Jaký je to pocit, když se setkáš s někým, kdo Tvou tvorbu zná, a víš, že si třeba říká: Aha, to je TA Pinknerová, co učí své učednice vařit, dostala krásnou svatební kytku, maminka jí říkala tak a tak... Musela sis na to zvykat, bereš to jako fakt, nebo je Ti to jedno? Introvert by se asi vyděsil... 

Vím, že můj život, to jak vychovávám děti, jak vařím, starám se o domácnost, pečuju o muže, je zároveň má služba. Má vítězství i mé pády mohou pomoci někomu jinému následovat mého příkladu nebo se mu vyhnout. Před mnoha lety, když můj muž sloužil jako pastor malého společenství, jsme se rozhodli, že budeme žít transparentně. Chceme žít tak, aby se nás někdo mohl kdykoli na cokoli zeptat, nic neskrýváme. Je to princip našeho života. V mých fejetonech se ta otevřenost samozřejmě rozvíjela. Dřív jsem o tom vůbec nepřemýšlela, teď to dělám záměrně. Neříkám, že z toho někdy nejsem v rozpacích (když vyšla má knížka Brusinky, zděsila jsem se, že tam je toho tolik najednou, že kdo si to přečte, má mě „přečtenou“), ale my extrovertní sangvinici to tak neberem.

Pavel Kosorin napsal: „Nejdřív se staň hudebníkem, pak teprve křesťanským hudebníkem“, Graham Greene zase, že je spisovatel a kromě toho taky katolík. Co bys k tomu řekla?

To je podnětná otázka. Já přesně rozumím Pavlu Kosorinovi. Taky nesnáším mizerné křesťanské hudební produkce. Věřím tomu, že Bohu patří jen to nejlepší. Ale jak tak o tom přemýšlím, pro mne ta otázka stojí opačně. Já jsem křesťanka, která píše. Spoustu dobrých knih si nikdy nepřečtu, protože nemají nic společného s křesťanstvím. Nevidím na nich nic špatného, ale pro mne je to ztráta času. Spoustu dobrých filmů v kině neuvidím, přestože si nemyslím, že by mi nějak uškodily. Jen je to pro mne ztráta času. Jak píše apoštol Pavel – všechno mohu, ale ne vše mi prospívá.

Máš nějaké spisovatelské vzory?

Líbí se mi, jakým jazykem psal Karel Čapek. Ale nejvíc mě asi inspiroval Max Lucado. Jak on zná Boha, to mě provokuje. Jak on o tom píše, to se mě v hloubce dotýká. Když jsem si přečetla jeho knížku „Potlesk nebes“, rozhodla jsem se, že to chci taky. Takhle znát Boha a takovým způsobem o tom psát.

Vyučuješ své dcery v domácí škole, píšeš, připravuješ pořady pro rádio, k tomu domácnost, budování vztahů... Jak to všechno stíháš?

Já vlastně nevím! Plánuju, snažím se respektovat priority a být ukázněná. Plánuju na pět let, dva roky a půl roku, na týden a na každý den. Plánuju nejvíc jednu veřejnou akci na týden. Plánuju jídelníčky pro rodinu, protože denně vařím a všichni jedí doma. Plánuju si chvíle volna, když někde čekám na některou z dcer v kroužku. Do těch chvílí volna si ordinuju buď odpočinek nebo schůzky. V jedné cukrárně ve městě mám takovou svoji kancelář. Bývám tam dvě odpoledne v týdnu, skoro vždycky je možné mě tam najít. Tam mám schůzky s mou učednicí, dělám tam korektury, píšu dopisy, čtu si, jednou jsem tam dokonce měla poradu s naším pastorem. Lidi mi tam nechávají vzkazy… A své plány (schválené Tátou i tátou) většinou dodržuju. Jsem na sebe pes. Mám kázeň. Rozvržení času mi přináší uvolnění, protože snadno zjistím, co se mi do 24 hodin denně už nevejde – to asi nemám dělat.

Jsem sama zvědavá, co budu dělat, až děti odrostou domácí škole a já budu mít najednou dopoledne volno.

Jaké máš spisovatelské plány, o čem bys chtěla psát, co Ti vyjde...

Moc příjemně mě překvapilo, že knížka fejetonů „Brusinky“ je za půl roku vyprodaná. Snad bude nějaký dotisk. Začátkem května by mi měla vyjít knížka „Co Bůh šeptá maminkám“. Budou to zase fejetony. Některé vycházejí v časopise Život víry v sloupku „Něco pro ženy“ a některé jsem použila jako scénář k mému pravidelnému pořadu „Zadáno pro dámy“. Mohl by to být pěkný dárek k Svátku matek.

V příštím roce by taky měla vyjít knížka pro děti o malém dřevěném panáčkovi. Bude plná krásných barevných obrázků.

Pak mám rozpracované „Kuchyňské pohádky“. Ty zřejmě vyjdou nejprve na zvukových nosičích a teprve potom jako knížka. Kromě toho nosím v hlavě od prázdnin takový nádherný příběh o holčičce, která miluje své kočky. Má silnou duchovní pointu, a tak bych to nechtěla pokazit. Opatrně si to přemílám v hlavě, představuju si různé varianty a čekám, kdy to přijde. Až uzraje ta pravá, sednu a zapíšu ji. Pak budu hledat někoho, koho ten příběh vezme tak za srdce jako mne, aby nakreslil obrázky. Uvidíme…

Na stránkách obnovy trháš v žebříčku nejčtenějších článků rekordy. Možná bys chtěla svým čtenářům něco vzkázat?

Zájem čtenářů mě překvapuje - to nepřeháním -, těší (až dojímá) a taky zavazuje. Je pro mne potvrzením, že to, co dělám, má smysl. Myslím, že si mé texty může člověk přečíst jen tak jako příjemné počtení na dobrou noc, ale zrovna tak v nich nalezne podněty pro vlastní přemýšlení. Vlastně mi jde o to, ukázat, že ke každému z nás Bůh neustále mluví, jen na to čekat a hledat to. On je fakt skvělý.