K čemu je Bohu naše chvála?
3. Některé aspekty modlitby chval
3.1 Podstata chvály
Chvála, uznání něčí zásluhy, vděčný souhlas s činy druhého, oslavování úspěchů atd. byly vždy běžnou součástí lidského života. Člověk v skrytu touží po tom, aby byl druhými chválen a dokonce v tom mnohdy nachází životní cíl. Stoičtí filosofové odhalili tuto touhu člověka a považovali za nutné podávat návod, jak se stát nezávislým na chvále člověka.74 Nelze však říci, že by jejich snaha vedla k úspěchu. Dějiny naopak potvrzují, co všechno byl člověk ochoten učinit, aby ho druzí oslavovali. Příkladem byli římští císaři, kteří se dokonce nechali uctívat jako bohové. Také po současném světě chodilo a chodí mnoho takových „bohů“, kteří se nechávají oslavovat druhými. V komunistických zemích byli příkladem vůdcové, k jejichž chvále se pořádaly velké manifestace, stavěly pomníky, atd. To vše je jedna strana mince - touha člověka, aby byl chválen. Na druhé straně je však přirozená touha člověka někoho nebo něco oslavovat, chválit, uctívat. Stačí vzpomenout Izraelity na poušti. Jakmile ztratili na nějaký čas Mojžíše, vytvořili si tele, které pak uctívali (srv. Ex 32).75 Dnešní svět sice odsuzuje uctívání Boha, ale zároveň vyhledává někoho nebo něco, na co by mohl oslavu přenést. Staví si „telata“, kterým se pak klaní. Jsou to politici, zpěváci, guruové nebo také sex, televize,...
V tomto pohledu je vidět, že touha chválit i být chválen, leží v samém nitru člověka.
3.1.1 K čemu je Bohu lidská chvála
Jestliže se chválou zvyšuje moc, čest a sláva toho, který je chválen,76 může automaticky vzniknout otázka: Proč chválit Boha? Vždyť On je ten nejvýš mocný, slavný, plný cti a nepotřebuje, aby mu to někdo potvrzoval. Lidská chvála může vyznívat jako trapné vyzdvihování Božích předností, nějaké lichocení nebo podplácení bezbranných. To by však odporovalo důstojnosti člověka a ještě mnohem více důstojnosti Boha. Chvála však může být také velice důstojným aktem. Člověk může někoho chválit za jeho spolehlivost, dobrotu, věrnost. Skrze chválu pak vyjádříme, že si druhého ceníme a spoléháme na něho. Existuje i takový způsob chvály, který patří k tomu nejkrásnějšímu, co se může mezi lidmi vyskytnout, když má totiž jeden z druhého prostě radost a řekne mu o všem krásném a obšťastňujícím, co na něm nachází.77
Toto lze přenést i do vztahu člověka k Bohu. On zajisté nepotřebuje, aby ho člověk ujišťoval o jeho velikosti a vznešených vlastnostech. Je to však nejvýš důstojné a spravedlivé a je to nejryzejší a nejopravdovější forma modlitby, raduje-li se člověk z Boha, a velebí-li nádheru jeho bytosti.78 Ano, Bůh chválu nepotřebuje, ale touží po ní. Jako v milostném vztahu dvou lidí touží zamilovaný po tom, aby mu druhý vyznával lásku a radoval se z něho.
3.1.2 Cesta od egocentrismu k nalezení pravé důstojnosti
Ve vzdávání chvály Bohu se také nachází nejlepší způsob eliminace touhy po ovacích a chválách u člověka. Ten se obrací k Bohu, chválí ho a tím zapomíná na sebe.79
Již výše bylo zmíněno, že příkladem pro tuto cestu byl sám Ježíš. „Já sám nehledám svou slávu...“ (J 8,50a) Ježíš tím vytyčil cestu proti proudu světa. Zatímco všechna východní náboženství chtějí v člověku najít božskou sílu, učinit ho bohem; zatímco proudy New Age vyzývají stylem: „Ty buď úspěšný, oslavovaný, vyvyšovaný“, vede křesťanství k odevzdání sebe sama Bohu. Za všechno a ve všem mu vzdávat chválu ( srv. Ef 5,19).
Skrze vzdávání chvály se však člověk nejen zbavuje egocentrismu a pýchy, ale také nachází svou pravou důstojnost a slávu. Bůh sám hledá slávu pro člověka, jako ji hledal pro Ježíše (srv. J8,50b). Je to tak trochu paradox. Člověk se plně odevzdává, všechnu chválu dává Bohu, zapomíná na sebe, aby získal tu nejvyšší slávu, aby se stal dědicem Nejvyššího, královským kněžstvem, lidem svatým (srv. Ř 8,17; 1Pt 2,9). Svatý Irenej to vyjadřuje slovy:“Slávou Boží je živý člověk.80
Děkujeme Pastoračnímu středisku v Praze za souhlas ke zveřejnění tohoto článku.