K modlitbě na každý den (12.5.-8.6.)

pondělí 12. 5.

Sk 11,1-18

Ježíš jako dobrý pastýř: počítám s ním? Považuji ho za svého dobrého pastýře, který mě doprovází, chrání, vede?

úterý 13. 5.

Sk 11,19-26

Jsi-li ty Mesiáš… Tato pochybnost se asi nevynoří na našem jazyku, ale možná jen ve skrytu srdce - pokud nás Ježíš zklamal, “nepředvedl svou moc” (neodpověděl na naši modlitbu). Teď je čas “vyříkat si s Ježíšem” o všech zklamáních, nesplněných představách.

středa 14. 5. Svátek sv. Matěje

Sk 1,15-17.20-26

Nenazývám vás už služebníky, ale přáteli. Kristus mě nazývá svým přítelem! A nejen nazývá … Není to úžasné?

čtvrtek 15. 5.

Sk 13,13-25

Často je řeč o službě křesťana (v rodinném či farním společenství, ve světě), málo se však mluví o důstojnosti této služby: je podílem na Kristově poslání (vždyť když přijímáme služebníka, přijímáme Krista). A toto je velká motivace a vzpruha!

pátek 16. 5. Svátek sv. Jana Nepomuckého

Mt 10,17-22

Nic nás nemůže oddělit od Kristovy lásky: a to ani náš hřích, naše tupost a neschopnost přijmout tuto lásku. Krásné je toto vědět, krásnější je to prožít.

sobota 17. 5.

Sk 13,44-52

Můžeme konat velké věci: kdyby nám toto řekl nějaký člověk, mohli bychom ho právem podezírat z klamu. Ale toto nám slibuje samotný Kristus: a cestou k těmto velkým činům je modlitba v jeho jménu, tj. v něm, v souladu s jeho slovem.

neděle 18. 5.

Sk 9,26-31

Jednota v prvotní církvi byla možná jen díky respektování a uznání různých obdarování a povolání. U Pavla se výrazným způsobem projevoval dar neohroženého zvěstování “v Ježíšově jménu” (tj. hlásání o Ježíši, a to v jeho moci). Vedle těchto podrobností z Pavlova života nám svatopisec předkládá i stručnou souhrnnou zprávu o situaci církve: “s úspěchem se vyvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha svatého”. Jak Pavel, tak i ostatní křesťané žili v různých podobách Ježíšovo slovo: “tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky” (Jan 15,8).

1 Jan 3,18-24

Milovat znamená otevřít srdce potřebám bližních. Z takového vnitřního postoje pak plyne i konkrétní pomoc (v. 18). Tyto skutky lásky jsou naším krokem obrácení a odpovědí na výčitky svědomí, které zkoumá naše jednání v Božím světle, ve světle Boha, který vidí všechno (v. 19-20). U Jana skutky lásky jsou souhrnem všech přikázání a osvědčením, že jsme přešli ze smrti do života. Verše 23-24 jsou závěrem delšího předchozího celku (3,11-24), který spojuje oba aspekty Kristova “přikázání” či “poselství”: víru (srov. 1,5) a lásku (srov. 3,11). Kdo zachovává přikázání, zůstává v Bohu, v Duchu (v. 24).

Obraz vinného kmene nesoucího ovoce (srov. SZ pozadí Jer 2,21; Iz 5,1-7; Ez 17; Oz 10,1) je třeba brát jako celek (životodárná jednota s kmenem jako podmínka přinášení ovoce). Všechny jednotlivosti jsou tomuto celku podřízeny. “Nesení ovoce” není hromaděním skutků a zvláštních výkonů, ale přirozený projev nového života v Kristu. “Být čisti” znamená hluboké společenství s tímto Ježíšem skrze slovo jeho radostné zvěsti. Toto společenství je darem, který v sobě zahrnuje vše ostatní potřebné (v. 7).

1. čtení Sk 9,26-31

2. čtení 1 Jan 3,18-24

Mnohokrát a za mnoho věcí jsme v životě prosili - ale prosili jsme někdy za to, aby se naplňovala Boží slova? Aby se Ježíšovy skutky a výroky staly skutečností v našem osobním životě, ale i v životě našeho společenství?

pondělí 19. 5.

Sk 14,5-18

Mám-li někoho rád, tak “sám od sebe” dělám to, co si druhý přeje - čistě proto, abych mu udělal radost. A stejný zákon platí i ve vztahu k Ježíši.

úterý 20. 5.

Sk 14,19-28

Moc zla: všemocná? Zdrcující? Nikoli. Proto nad těmi konkrétními projevy zla okolo mě mohu nyní vzývat Krista: a především věřit, že on je silnější.

středa 21. 5.

Sk 15,1-6

Být jedna duše s Kristem - to je obrovská výzva. A dar. A podmínka k “plodnému životu”.

čtvrtek 22. 5.

Sk 15,7-21

Ježíšova slova můžeme vnímat jako cestu k lásce: k objevení a zakoušení Boží dobroty ke mně.

pátek 23. 5.

Sk 15,22-31

Nikdo z nás není “obyčejný věřící”, ale dokonce …

sobota 24. 5.

Sk 16,1-10

Jan 15,18-21

Splývám se světem? Nebo se od světa odlišuji? V čem?

neděle 25. 5.

Sk 10,25-26.34-35.44-48

Petrova návštěva u Kornélia je obzvlášť důležitá proto, že sám Bůh vyvedl Petra (a potažmo další apoštoly) z uzavřenosti vůči jiným národům, a tak otevřel a rozšířil obzory jejich misie. Hlásané Boží slovo se v této události projevuje jako “rýč”, který otevírá lidské srdce k přijetí Ducha. Bůh totiž dává Ducha těm, kdo ho poslouchají (Sk 5,32). Jasně se ukazuje, že nedisponovatelný dar Ducha není vázán na křest: Bůh vylévá svého Ducha svobodně. Duch dává nový jazyk, který je znamením nového a proměněného srdce. A nový jazyk neoslavuje už člověka, ale Boha.

1 Jan 4,7-10

Již první slovíčko skrytě o svědčí lásce: “Milovaní” znamená “moji milovaní”, ale také “Bohem milovaní”. V. 9n jsou pak vysvětlením vrcholné výpovědi “Bůh je láska”: Boží láska k nám se ukázala v poslání jednorozeného Syna a v jeho smírné oběti, abychom měli život.

Jan 15,9-17

Jan v dnešním úryvku znovu uvádí “přikázání lásky”. Změna množného čísla (srov. v. 10) na jednotné (v. 12) poukazuje na to, že všechna přikázání jsou nakonec shrnuta v jediném - milovat se navzájem. To je ovšem uskutečnitelné za jediné podmínky - napojení skrze Ježíše na Otce. Toto napojení pak Jan vyjadřuje v obrazu přátelství: přítel dává život za druhé a má podíl na všem, čím žije milovaný (toto přátelství je však třeba ze strany učedníků aktivně přijmout, v. 14).

1. čtení Sk 10,25-26.34-35.44-48

2. čtení 1 Jan 4,7-10

Jak nás Kristus miloval? Jak žít v této lásce? Odpověď najdi sám v evangelním textu.

pondělí 26. 5.

Sk 16,11-15

Přiznat se ke Kristu není lehké ani “samozřejmé”. A bez Ducha Pravdy nevíme, jak a co o Kristu říkat. Proto se bez něj neobejdeme.

úterý 27. 5.

Sk 16,22-34

Duch Krista nemůže nevrhnout světlo na náš hřích: a on dává poznat hřích v jeho skutečném světle, nejen podle našeho zdání. Nemusíme se však obávat, že by nás Duch zničil odsouzením: on nepřichází odsoudit, ale osvobodit od hříchu.

středa 28. 5.

Sk 17,15.22-18,1

Kdo se pokouší zachovávat evangelium, ví, že to není lehké. Někdy nerozumíme Kristovým slovům, jindy nevíme, jak je uskutečnit. A proto potřebujeme jeho Ducha: a už teď jej mohu vzývat.

čtvrtek 29. 5. Slavnost Nanebevstoupení Páně

Sk 1,1-11

První verše Skutků nám předkládají poslední Ježíšova slova, která mají velký význam, protože jsou to jeho slova před rozloučením. V nich se odráží to, co obzvlášť leží na srdci našemu Pánu: přijmout moc Ducha svatého a všude o něm vydávat svědectví. A obsah tohoto svědectví je prosté: Ježíš trpěl, zemřel, a nyní žije. Po vzkříšení se mnohokrát zjevoval apoštolům. Pak vstoupil do slávy, usedl po pravici Otce a dostal veškerou moc na nebi i na zemi. Nanebevstoupení je poslední tečkou a definitivním potvrzením, že “Bůh učinil ukřižovaného Ježíše Pánem a Mesiášem”.

Ef 1,17-23

Náš Bůh není Bohem slabým a bezmocným, ale velkým a mocným. Jako takového je však možné jej poznat jen tehdy, když on sám nám “osvítí srdce” (v. 18). Jen on nám může skutečně ukázat “nepoměřitelnou velikost své moci podle působení své mocné síly” (v. 19). Je nápadné, kolik různých pojmů se v řeckém textu používá pro vyjádření Boží moci: celkem čtyři v jednom verši! Bůh tuto moc už jednou suverénně prokázal na Kristu tím, že ho vzkřísil z mrtvých a posadil ho po své pravici v nebi. Moc prokázanou na Kristu chce Bůh projevit i v našich životech. On je tak velký, že “působením své moci může učinit mezi námi neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit” (Ef 3,20).

Mk 16,15-20

Závěrečná část Markova evangelia nepopisuje v detailech Ježíšovo nanebevstoupení, ale spíš uvádí důsledky této události. Apoštolové jsou nyní pověřeni, aby slovy a mocnými činy konali poslání samotného Ježíše, který sice vstupuje do nebe, ale bude zároveň přítomný po jejich boku (v. 20). Kristus nepřijímá Boží slávu “jen pro sebe”: jeho moc proudí na apoštoly a skrze ně na ostatní lidi. Jeho oslavení je tedy ke spáse všech lidí. Poněvadž Ježíš dostal moc nad celým světem, apoštolové mohou s odvahou hlásat všude evangelium a s mocí mohou přemáhat mocnosti zla (v. 17).

pátek 30. 5.

Sk 18,9-18

Jan 16,20-23a

Kráčíme-li věrně za Kristem, nemůže nás minout zármutek. Jistě, to potkává každého. Zármutek učedníka je však jiný: v čem?

sobota 31. 5. Svátek Navštívení Panny Marie

Sof 3,14-18

Mariino navštívení nebylo pouhou zdvořilostní formalitou. Maria, naplněna Duchem, nemohla nenakazit Alžbětu… jásotem, chválou Boží velikosti. Nechám se nakazit i já?

neděle 1. 6.

Sk 1,15-17.20-26

Opět se tu ukazuje, jak jsou slova Písma stále živá a jak promlouvají do různých životních situací. Slova žalmů jsou světlem pro rozhodnutí apoštolů doplnit okruh Dvanácti. Přece však kritériem a pohnutkou pro konkrétní volbu není jenom Písmo, ale také “teologický argument” (v. 21.22) a konečně modlitba (v. 24). Je důležité si všimnout, že nově zvolený apoštol má být z těch, kteří chodili s Ježíšem po celý čas jeho pozemského působení. Jen takový člověk může totiž přesvědčivě svědčit o tom, co viděl a slyšel. Samotná volba apoštola je pak v modlitbě zcela přenechána Bohu, který promluví skrze los. Naposledy se setkáváme se zmínkou o použití losů: po Letnicích bude sám Duch v srdcích apoštolů promlouvat a vést bezprostředně jejich rozhodnutí.

1 Jan 4,11-16

Verše 11-13 oproti gnostickým názorům o možnosti přímého “vidění” Boha zdůrazňují osobní společenství “zůstávání” v Bohu. Další odstavec (v. 14 - 16) pak znovu spojuje témata “víra” a “láska” v jedno (srov. již 3,23). Vlastní vrchol a střed celého listu se skrývá ve v. 16a: “Poznali jsme a uvěřili jsme v lásku, kterou má Bůh k nám.” Slovo “poznat” je v 1 Jan vždy používáno ve zcela určitém smyslu: bytostná vnitřní zkušenost (“poznání”), kterou zprostředkovává láska.

Jan 17,11b-19

Jednota učedníků ústí do “plnosti radosti” Ježíšovy. Takto obdarovaní učedníci pak mohou zůstávat ve světě (tj. nemusí se jej bát a před ním se uzavírat), ale zároveň “nebýt ze světa” (tj. nesplynout s ním a své jednání nechat určovat Duchem Ježíšovým). Pro takovéto setrvávání však musí být posvěceni pravdou, tj. Ježíšovým slovem, jeho zvěstí a posláním. Ke slovu však musí jako jeho dovršení přistoupit ještě Ježíšovo vlastní zasvěcení - smrt na kříži (v. 19).

1. čtení Sk 1,15-17.20-26

2. čtení 1 Jan 4,11-16

Evangelium Jan 17,11b-19

Tato modlitba mi poskytuje vhled do Ježíšova srdce: skrze její slova mohu poznat Ježíšovy touhy.

pondělí 2. 6.

Sk 19,1-8

Jan 16,29-33

Mít soužení ve světě neznamená trpět nepřátelství či osočování z osobních důvodů. Jedná se o nevraživost kvůli naší věrnosti evangeliu: ovšem, jsme-li mu věrni…

úterý 3. 6.

Sk 20,17-27

Jan 17,1-11a

Už samotný začátek této modlitby je inspirující: Ježíš pozvedl oči k nebi. Zkus se modlit jako Kristus: pozvedni oči k nebi a řekni “Otče!”.

středa 4. 6.

Sk 20,28-38

Jan 17,11b-19

Plnost radosti: kdo by to nechtěl? U Krista, u jeho slov ji nalezneme.

čtvrtek 5. 6.

Sk 22,30; 23,6-11

Jan 17,20-26

Jednota není uniformita, ale “život (společenství) v Otci a Synu”. A o takovou jednotu své rodiny či farní obce můžeš nyní prosit i ty.

pátek 6. 6.

Sk 25,13b-21

Jan 21,15-19

Je těžké odpovědět pravdivě na otázku, zda miluji či nemiluji Krista. Přínosnější než se zabývat touto otázkou je však postavit se před Krista a odkrýt mu své srdce.

sobota 7. 6. při ranní mši

Sk 28,16-20.30-31

Jan 21,20-25

Petr má nemístnou starostlivost o druhého, podobně jako někdy i my. Místo úvah, hloubání, povídání o druhých by bylo často užitečnější “jít do sebe” a následovat Krista.

neděle 8. 6.

Sk 2,1-11

Podle pozdní židovské tradice byly letnice vzpomínkou na předání Zákona na hoře Sínaj (Ex 19-20). Sestoupení Ducha svatého silně připomíná Boží zjevení na Sínaj: zemětřesení a oheň doprovázely také odevzdání Zákona. A Duch svatý sestoupil právě o letnicích, aby ukázal, že on je nový, duchovní zákon. Tento zákon není vepsán na kamenné desky, ale do srdce. Není to vnější zákon, ale vnitřní. Tak se naplnila slova: “Svůj zákon jim dám do nitra” (Jer 31,33), “dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha” (Ez 36,26). Duch sestoupil v podobě ohnivých jazyků a apoštolové roznícení tímto ohněm začali v nových jazycích chválit Boha. Jejich mlčení se stalo slovem, jejich strach se stal odvážným svědectvím o Bohu, jejich chlad se proměnil v horlivost. Nový Duch, nové srdce, nový jazyk.

1 Kor 12,3b-7.12-13

Úryvek z listu Korinťanům je výstižným komentářem prvního čtení. Jenom Duch svatý dává odvahu k víře v Krista, odvahu k vyznání. Ježíšův Duch neodkazuje ke Kristu jenom skrze slovo vyznání, ale také skrze jiné projevy (např. uzdravení, rozlišování duchů, srv. 1 Kor 12,8-11). Všechny tyto dary dosvědčují, že Ježíš opravdu žije. Zároveň tyto projevy jsou k prospěchu a “budování” Kristova těla. Mnohost darů tedy nepřispívá k rozdělení, ale k jednotě církve. Duch svatý není jen oživující silou jednotlivého křesťana, ale je také oživující “duší” celého Kristova Těla.

Jan 20,19-23

Ježíš dává svého Ducha právě v den vzkříšení: dar Ducha je totiž “plodem” jeho smrti a zmrtvýchvstání. Letnice tak “zpřítomňují” velikonoce, “zpřítomňují” v srdcích apoštolů Ježíšovu smrt a vzkříšení. Proto Ježíš ukazuje nejprve probodený bok: je to ten bok, z kterého vyprýštily krev a voda symbolizující nový život! Duch zpřítomňuje Ježíšovu smrt tím, že odumírá “staré”: strach, uzavřenost, hřích (v. 19). Místo toho Duch vzkříšeného přináší do nitra nový život: pokoj, radost, odpuštění, otevřenost vůči druhým, odvahu k přijetí Ježíšova poslání (v. 20-23). Tohoto stvořitelského Ducha Ježíš dává vdechnutím a slovem, podobně jako Hospodin stvořil Adama slovem a vdechnutím (Gn 2,7). O letnicích se konečně uskutečňuje nové stvoření!

1. čtení Sk 2,1-11

2. čtení 1 Kor 12,3b-7.12-13

Duch svatý není pouze Utěšitelem, ale také dárce darů. Kterými dary mě chce nově obdařit, to mohu ponechat na něm. Na mně je spíš to, abych toužil po jeho nové přítomnosti, po jeho darech.