Kdo řekl, že láska je slepá?
Evangelium Lk 7,36-8,3
36Jeden farizeus pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a zaujal místo u stolu. 37V tom městě žila jistá žena, byla to hříšnice. Když se dověděla, že je u stolu v domě toho farizea, přinesla alabastrovou nádobu drahocenného oleje, přistoupila zezadu k jeho nohám a rozplakala se; 38slzami mu začala smáčet nohy a vlastními vlasy je utírat. Líbala je a mazala drahocenným olejem. 39Když to viděl farizeus, který ho pozval, pomyslil si: „Kdyby to byl prorok, poznal by, kdo a jakého druhu je ta žena, která se ho dotýká, že je to hříšnice!“ 40Ježíš mu na to řekl: „Šimone, rád bych ti něco pověděl!“ On na to: „Jen mluv, Mistře!“ 41„Jeden věřitel měl dva dlužníky. První mu byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. 42Když neměli čím dluh splatit, oběma odpustil. Kdo z nich ho tedy bude mít více rád?“ 43Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, komu odpustil více.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil.“ 44Obrátil se k ženě a řekl Šimonovi: „Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu. Vodu na umytí nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utřela svými vlasy. 45Nepolíbils mě na pozdrav, ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepřestala líbat nohy. 46Nepomazals mi olejem hlavu, ona však mi drahocenným olejem pomazala nohy.
47Proto ti říkám: Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když mně nyní prokazuje tolik lásky. Komu se odpouští málo, málo miluje.“ 48Jí pak řekl: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“ 49Ostatní hosté si začali sami u sebe říkat: „Kdo je to, že i hříchy odpouští?“ 50On však řekl ženě: „Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji!“
8,1Potom chodil od města k městu, od vesnice k vesnici a kázal a hlásal radostnou zvěst o Božím království. Bylo s ním dvanáct (apoštolů) 2a některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalská, z které vyšlo sedm zlých duchů, 3dále Jana, manželka Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnoho jiných, které se o ně staraly ze svého majetku.
Je tu typická lukášovská scéna: do protikladu je tu postaveno jednání hříšnice a farizea. První postava se díky postoji lásky a víry setkává s odpuštěním a spásou. Druhá postava je předobrazem toho, kdo se považuje za spravedlivého a za věřitele samotného Boha. Spása však náleží tomu, kdo se cítí být chudý.
K úvaze
Soucitný úsměv… se snad vynoří při čtení o té bláznivé a vlezlé ženě. Neporušila všechna pravidla slušného chování? Bez pozvání (a nevyžádaná – takovou ženu pochybné pověsti, kdo by rád viděl doma?) „vleze“ do cizího domu, na hostinu – a naruší program! Byla to prostě „bláznivá žena“, zaslepená „láskou“? Ježíš uvádí naše domněnky a pocity na pravou míru – ona nebyla zaslepená „citem“, ona naopak dobře prohlédla a viděla, kdo je ten, který se právě objevil.
Její jistota víry nás přímo zaráží. S jakou samozřejmostí se vrhla Ježíšovi k nohám a prokázala úctu! S jakou jistotou, že nebude odmítnuta! S jakou jistotou, že přijme odpuštění! Už teď může proto projevit vděčnost! U ní překvapuje „velkorysost“ této vděčnosti – kdo z nás by něco takového udělal? Kdo z nás zažil takovou přetékající vděčnost z odpuštění? Zažil jsi někdy, jak z tebe spadl balvan viny? A čím těžší břemeno, tím větší vděčnost. Nemusíš se vymlouvat, že „bohužel“ moc velké hříchy na svědomí nemáš. Nejdůležitější není „závažnost“ hříchu jako taková, ale spíš subjektivní prožívání této viny: odmítl jsem lásku! Otočil jsem se zády k Otci! Řekl jsem mu „ne“! Čím víc si uvědomuješ tuto tíhu, tím víc můžeš prožívat radost z odpuštění, osvobození k lásce… která se projeví třeba „do krajnosti“.
Ale jak projevit tuto vděčnou lásku, když nemůžeme smáčet Ježíšovi nohy? Naštěstí službu lásky můžeme prokázat i jinými způsoby (charitativní či apoštolské činnosti, modlitba). Nejdůležitější však je srdce „rozervané“ a plačící (ne ze smutku, ale z lítosti a vděčnosti zároveň – „zradil jsem lásku“!), srdce vydané. Láska (srdce) totiž naučí, jak projevit vděčnost.
Kdo řekl, že láska je slepá?
K reflexi
Je nádherné vidět, jak „napomenutí“ předchází výčet „Božích dobrých skutků“. I ty… před zpytováním svědomí si nejprve připomeň Boží skutky, jeho dobrotu. Tak si lépe uvědomíš, co to je „tvůj hřích“.
„Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ – tato věta nám skutečně vyrazí dech. A co tak si to pomalu opakovat a přijmout: „nežiji já, žije ve mně Kristus“.
K čemu tě vede „odpuštění hříchů“ (při modlitbě, při svátosti smíření)? K lhostejnému „vrátím se do starých kolejí“, k samozřejmému „to je jasné, tak to je“, k vděčnosti? A pokud u sebe vnímám postoj „samozřejmosti“, není to tím, že nevidím „velkou perlu odpuštění“?