"Kouzelné" slovo
Evangelium Mk 7,31-37
31Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři. 32Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. 33Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, 34vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: „Effatha!“, to znamená: „Otevři se!“ 35A otevřel se mu sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně. 36Ježíš jim pak přikázal, aby o tom nikomu neříkali. Čím více však jim to přikazoval, tím víc to rozhlašovali. 37Byli celí užaslí a říkali: „Dobře všechno udělal, i hluchým dává sluch, i němým řeč!“
Je to takřka kouzelné slovo - „effatha“, „otevři se“. Slovo, které však „nestojí osamoceně“, ale je dovršením… celého terapeutického procesu. Začíná to prosbou o „obyčejné“ vkládání rukou na hluchoněmého. Kristus však odpoví „velkoryseji“ a udělá něco víc: dotýká se přímo těch nemocných částí jeho těla, uší a jazyka. Není to další projev jeho „snížení se“ k naší obyčejnosti a zraněnosti? Není to další projev jeho postoje milosrdného Samaritána, který jde kolem nás, ale nepřejde nás? Který se zastaví, skloní se a naše rány obměkčí olejem? Je to opět Ježíš s „otevřenýma očima“ (vždyť si nás všímá!) a hlavně s otevřeným, soucitným srdcem. A tato jeho „blaho-sklonnost“ (z milosti se On k nám sklání!) se zviditelňuje dotekem. Tak lidsky a jemně vůči nám jedná…
Nejen však gesto, ale i slovo - „effatha! Otevři se!“ Není třeba mnoha slov, ale jen jediného slova - vyřčeného v moci. A ten, který je „zavřený“, se otevírá. Ten, který má jazyk svázaný, prožívá uvolnění.
Evangelní příběh se „dotýká“ každého z nás, i když nejsme postiženi hluchotou či němotou. Dostáváme jasné poučení, že Ježíš „se sklání“ k našim nemocem - jako dobrý lékař. Nemusel by se dotýkat našich ran, ale On to přesto tak činí - abychom měli jasnější důkaz jeho dobroty. Jak se nás dotýká? Skrze událost, projev lásky druhého člověka. Anebo v modlitbě či v eucharistii. V každém případě existují chvíle, kdy můžeme zažít: On je tu, blízko mě, vztahuje svou ruku k mým bolestem.
Aby tato péče byla „plně“ lidská, nechybí „obyčejné slovo“ - „otevři se“! Takové slovo (prožívané jako „osvobozující oslovení“ při četbě Písma, při rozhovoru s druhým…) nás vyvádí z uzavřenosti, z neschopnosti Boží slovo slyšet, ale také vyslovovat (obě dimenze jsou úzce spojené - pouze když slyšíme, můžeme také mluvit!).
Jestliže se dnes často klade důraz na to, že se máme otevírat Božímu působení, Božímu slovu, pak se nemá zapomenout, že především Bůh nás otevírá - osobním oslovením: „nebuď uzavřený ve svých neschopnostech, pocitech zahořklosti a ukřivděnosti. Odhoď zábrany a nedůvěru vůči mně.“