Králů král
Slavnost Ježíše Krista Krále, kterou slavíme vždy poslední neděli v mezidobí, patří mezi tzv. „ideové svátky“, které nepřipomínají žádnou konkrétní událost, ale pravdu, která vždy byla a je součástí křesťanské víry. Když Pius XI. encyklikou „Quas primas“ z 11. prosince 1925 tuto slavnost zavedl, chtěl uznáním jediné pravé vlády Kristovy léčit nejistotu a neutěšenou situaci doby. Původní slavení poslední říjnovou neděli bylo přeloženo na poslední neděli v mezidobí, čímž se zdůraznily eschatologické souvislosti Ježíšova panování.
Zatímco u různých starobylých národů se vladař stával centrem veškeré moci a pozornosti, v Izraeli tomu bylo jinak. V centru stál vždy Hospodin, od něhož král přijímal moc – byl jeho vyvoleným a pomazaným – a jehož reprezentoval. Mnohé texty Starého zákona už židovská tradice vztahovala na příchod a vládu Mesiáše (např. 2 Sam 7, 12-13; Ž 2). Prorok Daniel popisuje království Syna člověka, které bude zahrnovat všechny lidi, bude věčné a nebude zničeno (srv. Dan 6, 13-14).
Ježíš se během svého působení zpočátku vyhýbá královským titulům a odchází, když jej lid chce provolat za krále (J 6, 15). Snad proto, aby předešel špatnému pochopení způsobu svého panování.
Opravdu, připisujeme-li Bohu nějaký titul, často postupujeme tak, že si jej nejdřív představíme lidským způsobem a potom použijeme na Boha. To platí ale jen částečně. V Bohu je totiž plnost všeho, a proto je třeba zvolit opačný postup.
Chceme-li pochopit vládu Kristovu, musíme sledovat jeho jednání. On není despotický vládce, ale je ten, kdo se dokáže sklonit k člověku (Lk 7, 36-50); ten, kterému nikdo není lhostejný (Mk 10, 13-14); ten, kdo má obrovský soucit (Lk 7, 11-17; Mk 6, 34); ten, který boří předsudky, rozdíly a bariéry mezi lidmi (J 4, 4-39); ten, kdo má trpělivost (Mk 4, 33-34); ten, kdo neodsuzuje, ačkoli druzí už chtějí kamenovat (J 8, 1-11) atd. Ježíš je ochoten za své přátele i nepřátele položit život.
Když se Pán Ježíš blíží k závěru svého poslání, nechává si prokázat královské pocty při vjezdu do Jeruzaléma (Mk 11, 1-11) a i kdyby mlčeli lidé, jeho slávu by provolávalo kamení (Lk 19, 39-40).
Jediný Jan zaznamenává ve svém evangeliu dialog po otázce, kterou Pilát položil Ježíšovi: „Ty jsi král židovský?“ (J 18, 33) V odpovědi Ježíš otevřeně ukazuje na duchovní původ a cíl svého kralování, kterým je vydat svědectví pravdě, tzn. zjevit Otcovu dobrotu. V hebrejském smýšlení souvisí pravdivost s věrností a láskou, a proto je vrcholným svědectvím pravdě Kristova smrt pro každého člověka. To překonává veškerou lidskou logiku o pravdě a vládě.
Jistě bychom v dějinách našli vladaře, kteří se ideálu Božího panování blížili méně a kteří více. Přesto jedině Ježíšova vláda je vládou, která neklame, která nezotročuje, která nezneužívá, která se nemýlí, která je v plném souladu s vládou Otcovou. Jedině Kristu je Otcem dána plnost moci. Pouze Ježíše, který se sám sebe zřekl a vzal na sebe přirozenost služebníka, Bůh vyvýšil nade vše, aby se před ním sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i v podsvětí – a každý jazyk vyznal, že je Pán (srv. Flp 2, 6-11).
Každý z nás vládne a chce vládnout přinejmenším sobě. Bez Krista však každá vláda nad sebou samým i nad druhými více ničí, než prospívá. Jsme tedy ochotni přijmout Kristovu vládu v našich životech takovou, jaká je a nikoli zkreslenou našimi obrazy? Jsme ochotni vládnout sobě i druhým podle Kristova příkladu? Jestliže ne, nemůžeme čekat, že svět se bude měnit, ba naopak budeme přispívat k jeho rozbíjení. Pokud ano, pak vyznejme, že On je Pánem našich životů a celého stvoření a nezůstávejme u tohoto vyznání pouze o slavnosti Krista Krále, ale každý den jej opakujme slovy, srdcem i životem. Tak můžeme přispívat k růstu Boží království zde na zemi a jít vstříc jeho plnosti na konci časů.
Autor je studentem Lateránské univerzity a seminaristou českobudějovické diecéze v Papežské koleji Nepomucenum v Římě.