Křest v Duchu II.

4. Stačí číst mystagogické křestní katecheze, připisované Cyrilu Jeruzalémskému, abychom pochopili hloubku víry, do níž byli čekatelé křtu uváděni. V zásadě byli ke křtu dovedeni skrze skutečné, pravdivé obrácení, proto jim byl skutečným obmytím, osobní obnovou a znovuzrozením v Duchu Svatém.

Příznivou okolností, díky níž se křest v počátcích církve projevoval s takovou mocí, byla skutečnost, že se Boží milost i lidská odpověď setkaly současně, dokonale v jediném okamžiku.

Nyní je tento časový soulad porušen. Křtěna jsou většinou nemluvňata a vymizelo tím hledisko svobodného osobního rozhodnutí, které se nahrazuje vyznáním víry rodičů a kmotrů. Pokud pak dítě vyrůstalo v úplném křesťanském prostředí, víra měla předpoklady k růstu, i když byl pomalejší. To však neodpovídá dnešní situaci. Dnes je duchovní prostředí dokonce horší, než ve středověku. Nepřeje růstu dětské víry. Křesťanský život sice existuje, ale je spíše výjimkou než pravidlem.

V této situaci jen výjimečně dochází k tomu, že by pokřtěný člověk dospěl až na úroveň vyznání v Duchu Svatém: "Ježíš je Pán." Pokud se však člověk k tomuto bodu nedostane, všecko ostatní je v jeho křesťanském životě mimo a nezralé: zázraky se více už nedějí a my zakoušíme to, co Ježíš v Nazarete: "Neučinil mnoho mocných činů pro jejich nevěru" (Mt 13,58).

Cítím, že právě zde spočívá význam křtu v Duchu Svatém. Je Boží odpovědí na tento chybný postoj, který se objevil v křesťanském životě v souvislosti se svátostným křtem.

Biskupové jsou znepokojeni skutečností, že byly během posledních let udělovány křesťanské svátosti (zvláště křest) lidem, kteří jejich milosti v životě neupotřebí. Následně bylo dokonce navrženo, že by křest neměl být udílen dítěti tam, kde není alespoň minimální záruka, že bude víru uchovávat a jednou ji ocení. Ježíš sám říká, že člověk nemá házet perly vepřům - a křest je perla, protože je to ovoce Kristovy krve. Zdá se, že Bůh se o celou problematiku zajímal ještě dříve než církev a podnítil vznik různých hnutí, zaměřených na obnovu iniciačních svátostí v dospělosti. Charizmatická obnova je nepochybně jedním z nich a v ní tedy i podstatná milost spojená se křtem v Duchu Svatém a vším, co mu předchází.

Účinnost a oživení křtu spočívá v tom, že člověk konečně přispěje svým dílem: rozhodne se pro víru, připraví se v pokání, které Bohu umožní jej osvobodit a uvolnit sílu již přijatého křtu. Je to jako stisknutí vypínače: lustr se rozzáří. Boží dar je konečně odblokován, Duch může proudit jak vůně do křesťanského života.

Jako dodatečné obnoven í Boží milosti, získané ve křtu, je křest v Duchu potvrzením v dětství přijaté svátosti a naše rozvážné ANO k víře, jejímu ovoci a závazkům. Obdobně je tomu i u biřmování. To je svátost rozvíjející, utvrzující a dovršující působení křtu. Plodem této svátosti je touha po hlubším zapojení do apoštolské a misijní služby církve, jinak též obvyklý znak těch, kdo přijali křest v Duchu.

Tito lidé pociťují větší touhu spolupracovat na budování církve, zapojit se do různých laických i kněžských služeb, životem dosvědčovat Krista a znovu oživit událost letnic, která je přítomna ve svátosti biřmování.

Křest v Duchu není jedinou příležitostí, kdy lze obnovit iniciační svátosti. Je zde obnova křestního slibu jako součást liturgie velikonoční vigilie, dále duchovní cvičení a řeholní sliby, někdy též nazývané "druhým křtem". Na úrovni svátostí tomu odpovídá biřmování.

l v životech světců lze vystopovat skutečnost spontánního vylití Ducha Svatého, zejména v době jejich obrácení. Křest v Duchu je tu však pro všechny, malé i velké, není vyhrazen pouze těm, kdo prošli ignaciánská duchovní cvičení či složili řeholní sliby.

Odkud se bere ta mimořádná síla, kterou při křtu v Duchu Svatém zakoušíme? To, o čem zde hovoříme totiž není pouhá teorie, nýbrž něco, s čím jsme sami udělali zkušenost. Proto se svatým Janem můžeme říci: "...co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme, ...abyste se spolu s námi podíleli na společenství" (1J 1,1-3) Odpověď na otázku tedy hledejme v Boží vůli. Bohu působí radost dnes obnovovat svou církev, a to je dostatečná odpověď.

Bible zaznamenává události, které předcházejí dnešnímu křtu v Duchu, (např. Sk 8,14-17). "Když apoštolově v Jeruzalémě uslyšeli, že v Samařsku přijali Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Oni tam přišli a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch Svatý, neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil; byli jen pokřtěni ve jméno Pána Ježíše. Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha Svatého." Tato biblická místa, zřídkavá a nejasná co do významu, však ještě nejsou dostatečným vysvětlením síly a hloubky současného vylití Ducha Svatého.

Vysvětlení je třeba hledat pouze v Božím plánu. Zde bychom mohli parafrázovat proslulý výrok apoštola Pavla: "Protože křesťané nebyli schopni s veškerou svou organizovaností dále přenášet moc Ducha, zalíbilo se Bohu obnovit věřící bláznovstvím vylití Ducha. Teologové se pídí po vysvětlení, zodpovědní lidé se snažíc umírněnost, avšak prosté duše se rukama dotýkají při křtu v Duchu Kristovy moci" (srov. 1 Kor 1,21-24).

My lidé, zvláště lidé církve, máme sklony omezovat Boha v jeho svobodě: přejeme si, aby užíval jen námi připouštěných šablon (tzv. kanálů Boží milosti) a přitom zapomínáme, že Bůh je dravý proud, deroucí se vpřed vlastními cestami, že Duch vane, kudy a jak chce. (Zde má učení církve důležitou úlohu rozlišovat, co skutečně z Božího Ducha vychází.)

V čem tedy spočívá křest v Duchu a jak působí? Součástí vylití je tajemná a skrytá stránka Božího působení, v němž se On sám zpřítomňuje tak, jak chce. Jeho jednání je zcela odlišné od našeho, neboť On sám zná naše nitro i způsob, jak pozvednout jedinečnost lidské osobnosti. Je tu také stránka vnějšího společenství, tatáž pro každého, utvořená jako znamení, podobně jako u svátostí. Tato viditelná část zahrnuje především tři věci: bratrskou lásku, vkládání rukou a modlitbu. Tyto prvky jsou nesvátostné, avšak církevní.

Odkud se bere milost, kterou zakoušíme při křtu v Duchu Svatém? Z lidí okolo nás? Nikoli! Z člověka přijímajícího křest? Ne! Přichází od Boha! My můžeme pouze říci, že milost souvisí se křtem, protože Bůh jedná vždy s věrností, v harmonii a není v něm rozpor. Ctí zaslíbení a ustanovení Kristova. Jedno však je jisté: Nejsou to moji bratři, kdo předávají Svatého Ducha, ale oni vzývají Ducha, aby na bratra sestoupil. Žádný člověk není schopen udělit Ducha Svatého, protože nikdo - ani biskup nebo papež - Ducha Svatého nevlastní. Pouze Ježíš může dát Ducha. Lidé Ducha vlastnit nemohou - avšak opačně- lidé mohou být vlastnictvím Ducha Svatého.

Vzhledem k této milosti můžeme mluvit o novém příchodu Ducha Svatého a o novém seslání od Otce skrze Ježíše Krista, či o novém pomazání, které odpovídá novému řádu milosti.

Převzato s laskavým svolením z "CN special issue", překlad z angličtiny Pavla Strettiová