Letnice - ovoce Velikonoc

Je to Ježíš Kristus, kdo nám prostřednictvím své smrti a svého vykoupení zasloužil dar Ducha. Letnice jsou ovocem Velikonoc. Existuje bod, existuje okamžik, ve kterém došlo k tomuto pohybu. Tím bodem je probodený bok ukřižovaného Ježíše. Tímto okamžikem je vylití Ducha svatého po Velikonocích (smrti-vzkříšení-nanebevstoupení) Ježíše Krista. Některé rozhodující texty si zde musíme připomenout: Lukáš 24, 25-26: „Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?“ Jan 7,37-39: „V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: «Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, `proud živé vody poplyne z jeho nitra´, jak praví Písmo.» To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch svatý nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven.“ Jan 17,1-2: „Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe, stejně, jako jsi učinil, když jsi mu dal moc nad všemi lidmi, aby vše, co jsi mu svěřil, dal jim: život věčný.“ Jan 19,28.30: „Ježíš věděl, že vše je již dokonáno ... Když okusil octa, řekl: «Dokonáno jest.» A nakloniv hlavu, skonal [dosl. vypustil Ducha].“ Jan 19,33-34: „Když [vojáci] přišli k Ježíšovi a viděli, že je již mrtev, kosti mu nelámali, ale jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda.“ Sv. Jan dokázal vměstnat tajemství, které zkoumáme, do slova sláva. To, přiznáváme, zní trochu jako hádanka. Vynaložme sílu, abychom vstoupili do jeho myšlení; je to myšlení úžasně strukturované: dominuje mu teologie prologu (Jan 1). Všechno pochází od Otce, začátku bez začátku, od kterého Syn přijímá vše, co je, a kterému přináší vše, co přijal: „Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ (Jan 1,14) Sláva Kristova je přesně ta, kterou jediný syn přijímá od svého Otce - tato sláva se skládá z přijímání od Otce, poslušnosti vůči němu, konání všeho v závislosti na něm, přinášení všeho Otci. V této perspektivě viz Jan 3,34-35; 5,17-20; 5,30; 6,57; 7,16. Koncepce slávy u Jana a v evangeliích z tohoto faktu. Zatímco z pohledu pohanského nebo čistě lidského sláva spočívá v tom, že se člověk stane předmětem osobní úcty, díky cti a chvále lidí právě takových - dá se tedy říci, že je horizontální - ve skutečnosti spočívá, pro Krista a podle evangelia, ve zničení sebe samého při hledání slávy a vůle Otcovy - tato sláva je vertikální. Viz Jan 7,18; 8,54; 5,44 a porovnej se slavným úryvkem sv. Pavla v listě Filipanům (2,7nn.). Sláva Kristova tkví v poslušnosti Boží vůli a Božímu „plánu” až do smrti na kříži; proto jej Bůh povyšuje a dává mu jmén nad každé jiné jméno, jméno a titul „Pán“! Kvůli tomu je Kristovo utrpení rozhodným okamžikem jeho oslavení; to vysvětlují texty, se kterými ses zřejmě již setkal: Jan 10,17-18; 8,28; 12,23-24.27-28; 13,31-32 a výše citované texty: Jan 17,1nn. a další. Bratře či sestro, chceš-li prohloubit tajemství Kristovo a tajemství života, ke kterému jsi povolán nebo povolána v Kristu, čti tyto texty, rozjímej je, zůstaň s nimi hodinku - nebo to je snad moc? - během svého zaneprázdněného a komplikovaného života, abys našel či našla konečně sebe samého a svého Boha! Hle, to je jeho „plán“, ve kterém musíme najít své místo prostřednictvím víry: oslavovat Otce skrze svou poslušnost až k smrti, a to k smrti na kříži - „Otče, je-li možné, odejmi ode mne tento kalich; ale ne má, ale tvá vůle se staň...“ -, Syn nachází svou slávu syna a je oslaven ve svůj čas od Otce v nás: zrno, které zemře, nese mnoho ovoce; jeho smrt jistě není koncem, je začátkem. Církev začíná v okamžiku Kristova „consummatum est - dokonáno jest“, které neznamená pouze: „Můj život skončil“, ale: „Splnil jsem všechnu tvou vůli!“ Z jeho boku probodeného kopím, tryská tato voda živá, která je obrazem Ducha, jak je vidět v mnoha dalších úryvcích Písma (Jan 4,10-14; 7,37-39; Zj 7,17; 22,17). Křesťanská symbolika a liturgie ukazují to samé. Bezpochyby jsi již viděl při vchodu do chóru mnoha kostelů zavěšený velký krucifix - to proto, že chór reprezentuje život milosti, která přichází z nebe, a kříž je prostředník tohoto přílivu. Nebo jsi viděl v prvních vydání Katolicismu Henriho de Lubaca spojené tyto dva obrazy: zpodobení Krista, který nese kříž, na portálu v Remeši a Letnice ve Vézeley s tímto vysvětlením: „Jedno je podmíněno druhým.“ V liturgii sis všiml obrazu Izákovy oběti, typu, předobrazu oběti Kristovy: poslušnost až k smrti, stav života pro Boha a předehra ke vzkříšení... Nebo ještě ses možná setkal u starověkých Otců a teologů s nějakým z těch nespočetných textů, které symbolicky ukazují církev vycházet jako vodu a krev - svátosti - z otevřeného boku Kristova na kříži, podobně jako Eva, matka živých, vyšla ze žebra spícího Adama. To vše je ilustrací poselství Pána, který ve chrámu o velkém svátku stánků (konec září) ze všech sil křičí: „Proud živé vody poplyne z jeho nitra (mluví se zde o Mesiáši) ... To řekl o Duchu...“ (Jan 7,38-39) Krátce, jestliže uskutečňuje církev, spásu a všechnu svatost Duch svatý, tato dynamika prochází jedním bodem a jedním okamžikem, kterým je Ježíš během svých velikonoc, skrze které oslavuje Otce. Pro nás vše prýští z tohoto momentu. Proto jsou Letnice padesátým dnem svátku Velikonoc. Přichází „když končí padesátý (velikonoční) den“ (Sk 2,1). Padesátý den, tj. plnost, odpovídá zákonům antické symboliky, tolik důležitým pro pochopení smyslu věci). Neboť 7 × 7 + 1 (přeplnost) = 50. Letnice znamenají plnost Paschy. Tak mluví sv. Augustin v jedné své promluvě na začátku 5. století: „Hle jak slavnost Velikonoc dochází svého konce bez toho, aby ztratila svou nádheru. Velikonoce byly začátkem milosti, Letnice jsou jejich korunovací.“ Pro liturgii a Otce padesát dní, které následují po Velikonocích, přestože v kalendáři zabere takový čas, nepřestává být jediným a tímže svátkem, který sv. Augustin nazývá „velikou nedělí“. S ohledem na to není příliš důležité, že padesát dní po Velikonocích uteče; to je zajímavé z jiných pohledů a uvidíme dále, jaký význam přináší shoda zázračného vylití Ducha svatého se dnem, ve kterém židovská liturgie slaví svátek Letnic. Ale s ohledem na christologický význam Letnic, který je prvotní, toto nemá velké důsledky. Kdybychom neměli Skutky apoštolů, které podávají historické údaje obsažené ve Sk 1,3 a 2,1, mohli bychom si vedeni pouze evangeliem sv. Lukáše (kap. 24) myslet, že Nanebevstoupení bezprostředně následuje po velikonočním dnu. Kdybychom vytvořili hypotézu pouze na základě evangelia sv. Jana, umístili bychom Nanebevstoupení dokonce již na večer velikonoční neděle (srov. Jan 20,19-23). Pro sv. Jana bylo důležité naznačit souvislost mezi darem Ducha svatého a „historickým Ježíšem“, nebo přesněji mezi darem Ducha svatého a utrpením. Tento prostý a velmi důležitý údaj jsme použili proto, abychom ukázali podstatné pojítko mezi Letnicemi a Velikonocemi. Letnice jsou totiž Velikonoce v plném smyslu, s jejich ovocem, kterým je Duch. Ježíš neumírá, nevstane z mrtvých a nevystoupí na nebe - a tomu říkáme jeho velikonoce - než aby nám zprostředkoval Ducha. Proto se staré sakramentáře „modlí“ takto: „Všemohoucí a věčný Bože, který jsi chtěl zakončit v tento padesátý den celé naše velikonoce...“ Proto se také Velikonoce nazývají „svátek svátků“, sv. Jan Zlatoústý nazývá Letnice „metropolí, hlavním městem svátků“. Svátek svátků, největší ze všech svátků nejen kvůli tomu, že se natáhnou koberce, že se rozžehnou všechny svícny, že se nakoupí víc květin a že se varhany rozezvučí hlasitěji, ale protože je to v jistém smyslu svátek jediný, ten, který dává všem ostatním svátkům jakost svátku. Bratře či sestro, zpívejme z celého srdce, slavme tento krásný a slavný svátek, ne kvůli tomu, aby lidé žasli, ani kvůli tomu, abychom dostáli svému estetickému vkusu, ale aby se naše srdce naplnilo a Duch svatý zatlačil tolik silně nitrem našeho srdce na naše ústa tak, že zpívat prostě budeme muset! Vždyť máme slavit svátek svátků, plnost Velikonoc, které nás činí svobodnými v Kristu pro Boží službu a službu každému člověku před Boží tváří! ----- In: Y. Congar - K. Rahner, La Pentecoste, Queriniana, Brescia, 1989(3). Pracovní překlad: David Vopřada