Letnice sv. Filipa Neriho

Letnice sv. Filipa Neriho

Filipa neustále přitahovala samota katakomb. Tehdy byly známy v podstatě jen katakomby sv. Šebestiána. Říkalo se jim „jeskyně“ a vchody byly vidět jen tehdy, když se na určitých místech vedle kostela rozhrnuly větve keřů. Filip tam často chodil a trávil zde v modlitbě celé noci.

V katakombách sv. Šebestiána se odehrálo něco, co bylo právem označeno jako „Filipovy Letnice“. Bylo to, jako by jej tady nějak oslovil Bůh. Co se vlastně roku 1544 v katakombách stalo?

V tomto roce pobýval Filip opět v malé místnosti v katakombách, kde je dodnes na památku oltář a jeho obraz. Jak nám sděluje jeho nejstarší životopisec Gallonio, Filip se zde krátce před Letnicemi s mimořádnou odevzdaností modlil. „K jeho zvyklostem patřilo i to, že se každý den zvláště modlil k Duchu svatému a plný pokory jej prosil o jeho dary a milosti. … Když se tedy jednoho dne roku 1544 plný odevzdanosti opět modlil, pocítil náhle v srdci takový nápor velké uchvacující lásky Ducha svatého, že mu srdce v hrudi poskočilo tak prudce, až to bylo možné postřehnout i navenek. Vypadalo to, jako by srdce chtělo od přírody těžké tělo povznést vzhůru k nebi“ (G 21 f).

Podle svědectví Petra Consoliniho, který byl Filipovým zvláštním důvěrníkem v posledních letech jeho života, Filip uviděl, jak mu do úst proniká ohnivá koule a pak pocítil, jak se mu nad srdcem rozšířila hruď. Pocit vnitřního ohně byl tak silný, že se vrhl k zemi a volal: „Dost, Pane, dost; víc už nemohu snést.“ Capecelatro píše: „Jeho modlitba byla plná lásky, ale protože láska nemá nikdy dost, prosil o více lásky a o větší lásku“ (C 159). Tato modlitba byla vyslyšena. „Láska k Bohu přetékala z jeho duše do těla a rozproudila krev směrem k srdci tak prudce, že celý jeho zevnějšek začal planout a žhnout. Oči, ústa, čelo … všechno na něm září.“ Zároveň s touto zkušeností Boží lásky je Filip zahrnut nesmírnou radostí, „radostí, která vychází zcela a ryzím způsobem z Boží lásky“ (C 160).

Církevní historik von Pastor píše o této události: „Tyto mystické stavy, které Filipa provázely po celý život, vyvrcholily o Letnicích roku 1544 při události, kterou lze srovnat se stigmaty svatého Františka z Assisi“ (P IX 20). Dante nazýval stigmata svatého Františka, který je dostal dva roky před svou smrtí v roce 1224 v alvernských horách, „nejvznešenější pečetí“ Kristovy lásky. Rovněž Filip byl Bohem označen jedinečným způsobem jako nikdo jiný. To je jedním z důvodů, proč tato událost vešla tak málo ve známost. Hlavní důvod ovšem najdeme u samotného Filipa. Měl odpor k jakémukoliv druhu pýchy a vyvyšování se, tvrdošíjně tedy mlčel o tom, co se stalo, až do doby krátce před svou smrtí. Občas ho slyšeli říci něco v náznacích, ale vždy sám sebe přerušil typickou větou: Secretum meum mihi. (…)

Od Filipovy letniční příhody existovaly také vnější jevy, které Filip utajit nemohl, přestože mu to bylo často trapné. Patřilo k nim především třes a chvění celého těla, které se přenášelo na židli nebo lavici, na které seděl nebo klečel. Současníci popisují, že prudké bušení jeho srdce se přímo přenášelo na předměty kolem něj. Když sloužil mši, obávali se, že rozlije víno nebo převrhne kalich, proto se musel opírat lokty o oltář. Bylo jednoznačné, že toto prudké bušení srdce se ohlásilo vždy tehdy, když „se jeho duch zaměřoval na věci božské, a opět se uklidnilo, jakmile se duchem věnoval něčemu jinému“, jak řekl jeho lékař Andrea Cesalpino. (…)

Současníci znali i další podivuhodnou Filipovu vlastnost: vnitřní žár, který rozpaloval celé jeho tělo. Toto vnitřní horko mu i v zimě dovolovalo chodit s rozepnutou sutanou. Okna v jeho pokoji zůstávala i v zimě otevřená a na střešní terase trávil venku celé noci a modlil se… O tomto teple, které sálalo z Filipova srdce, existuje mnoho svědectví, především od lidí, kteří později chodili k Filipovi ke zpovědi a které občas přitáhl k sobě a přitiskl na srdce. (…)

Jednou se v Chiesa Nuova stalo, že stoupal na kazatelnu, aby kázal, avšak byl tak přemožen prudkým bušením srdce a pláčem, že ze sebe nevypravil ani slovo.
Jenomže právě takové události lidem odkrývaly, co chtěl Filip skrýt: oheň Ducha svatého, který uprostřed zesvětštělého Říma mladého Florenťana uchvátil a učinil ho svým nástrojem.

Kardinál Federigo Borromeo v den smrti Filipa Neriho dosvědčil: „Filip mi řekl, že když byl ještě laik, modlil se k Duchu svatému, dal se mu k dispozici a prosil ho o jeho dary. Pronesl několik modliteb k Duchu svatému a pak pocítil ono chvění“ (L 499).

Z knihy Filip Neri, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství