Liturgie vrcholem chvály

2. Liturgie vrcholem chvály

Zaměřuje-li se tato studie na povolání člověka oslavovat Boha a na vyjádření této oslavy v modlitbě chval, nelze opomenout liturgii. Právě v ní se totiž oslavuje Bůh tím nejvyšším možným způsobem, vzdává se mu chvála za nevýslovné dary a za jeho vítězství nad smrtí.⁴³ Následující reflexe se pokusí přiblížit toto nerozlučné spojení liturgie a chvály.

2.1  Chvála v liturgii vyvoleného národa

Dříve než bude pozornost zaměřena na křesťanskou liturgii, je třeba se krátce zmínit o liturgii židovské, z které křesťanská čerpá, a která je také naplněna chválou. Jde především o „abodu“ neboli liturgii synagogální, kde je obětní kult zcela přenesen na modlitbu. Hlavní modlitbou této synagogální bohoslužby je „modlitba osmnácti“ chvalořečení (šemone-esre).⁴⁴ Modlitba chvály je náhradou za obětní kult. Účast a zapojení lidu při těchto bohoslužbách byla velice radostná a živá. Odrážely se v ní všechny prvky chvály. Shromáždění často vyjadřovalo své nadšení voláním jako amen, aleluja.⁴⁵

Žalmy, zvláště pak Ž 113-118 a 149-150 byly nazvány Hallel a staly se liturgickými zpěvy vyzývajícími ke chvále. Byly prozpěvovány při všech zvláštních a významných příležitostech, například 14. nisanu po paschálním vyprávění, při porážení paschálních beránků nebo o svátku stánků.⁴⁶ Tyto zpěvy žalmů doprovázely děkovné oběti (todah) spojené s radostnou hostinou v místnostech přilehlých ke chrámu (lze v nich vidět předobraz křesťanských hodů lásky). To vše ukazuje, jak i nejvýznamnější, nebo právě ty
bohoslužebné úkony, byly obklopeny chválou.

Také v židovském „krédu“ - Š-ma Izrael, které je zároveň nejstarším prvkem jejich liturgie, lze vidět silný postoj chvály. Již od dob druhého chrámu se ustálil zvyk recitovat Š-ma dvakrát denně.⁴⁷ Neustálé opakování tohoto přikázání lásky, připomínání si, že nejdůležitější je milovat Boha, jediného a vzácného, přivádí k tomu, že je potřeba ho neustále chválit a oslavovat.⁴⁸

Stejně jako ve Starém zákoně, tak i v židovské liturgii je velice mnoho modliteb chval, lze v nich však  odhalit očekávání a naději, která se pro křesťany naplnila v Ježíši Kristu. Typickým příkladem a dokladem zmíněného je liturgie Šabbatu, která začíná a je naplněna radostnými žalmy, oslavujícími Hospodina, končí však smutkem, protože očekávaný Ženich si pro nevěstu Šabbat nepřišel. Tak židé čekají  od Šabbatu k Šabbatu a jejich chvála zůstává nenaplněna.⁴⁹ Přesto mohou být židé mnohdy příkladem i pro křesťany v tom, jak oslavovat Pána. Postoj chvály vysvítá totiž již z jejich jména žid-jehůdím, ten, který chválí.

2.2 Křesťanská liturgie nositelkou chvály

2.2.1 Dějinná reflexe

Křesťanská chvála se vždy opírala o jediného prostředníka mezi Bohem a lidmi, Ježíše Krista. On je také zakladatelem a úhelným kamenem nové liturgie. Předsedal prvnímu slavení eucharistie a vzdával při ní se svými učedníky díky a zpíval chvalozpěv (srv. Mt 26,26nn, Mk 14,22nn, Lk 22,19nn). Tyto díky a chvalozpěvy převzal z židovské liturgie (kiddúš a zemírot), dal jim však nový náboj.⁵⁰

Po Ježíšově nanebevstoupení zůstává liturgie nositelkou oslavy Boha a vzkříšeného Krista. „Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolal ke spáse.“(Sk 2,46n) Zde liturgická chvála působila jako jeden z článků svědectví pro židy i pohany. S
nad i proto povzbuzoval svatý Pavel obce k radostné oslavě Boha ve shromáždění: „Plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce.“ (Ef 5,19)

V Didaché se již nacházejí konkrétní směrnice pro chválu v eucharistii: „Co se týče Eucharistie, děkujte takto: Nad kalichem: Děkujeme Ti, Otče náš, za svatou vinnou révu tvého syna Davida, jež si nám dal poznat skrze svého Syna Ježíše; Tobě budiž věčná sláva. Při lámání: Děkujeme Ti, Otče náš, za život a poznání, jež si nám zjevil skrze svého Syna Ježíše; Tobě věčná sláva... Po nasycení děkujte takto: Děkujeme Ti, svatý Otče za Tvé svaté jméno, které jsi dal do našich srdcí i za poznání, víru a nesmrtelnost, kterou jsi nám zjevil skrze svého Syna Ježíše, Tobě budiž sláva věčná.“⁵¹

Křesťané byli vyzýváni, aby se k této oslavě scházeli co možná nejčastěji a vyvyšováním Boha tak bojovali proti zlu.⁵² Lze tedy zkonstatovat, že v liturgii v prvních staletích křesťanství měla chvála prvořadý význam. Strhávala modlícího se člověka a proměňovala jej v hlasatele chval světu (srv. Ef 1,12).⁵³

V dalším období sice i nadále zůstala liturgie vzdáváním díků a chval, stále více se však rozděloval život profánní a sakrální, což neodpovídalo biblickým představám.⁵⁴ Tím se také modlitba chval v liturgii odcizovala člověku, který byl čím dál tím méně vtažen do posvátného dění. Vrchol tohoto rozdělení je vidět po Tridentském koncilu, kdy kvetl liturgický juridismus. Kněží při liturgii vzdávali chválu jazykem a symboly lidu zcela nesrozumitelnými.⁵⁵ Lid namísto živé účasti v liturgii, vyplňoval čas například modlitbou růžence. I v těchto dobách lze samozřejmě najít místa, kde se liturgie rozvíjela a byla živou oslavou Boha. Byly to především kláštery.

Na počátku tohoto století se situace začala měnit díky papeži Piu X. a liturgickému hnutí. Lidé se opět začaly více účastnit posvátného dění a vzdávat chválu. II. vatikáns
ký koncil byl samozřejmě nejdůležitějším mezníkem a vyvrcholením těchto snah. Dodnes se však zcela „mřížka“ mezi oltářem a lidem neodstranila a bude ještě těžké vnést plně do liturgie živou účast lidu na vzdávání chvály.

2.2.2 Chvála pronikající dnešní liturgii

Modlitba chvály není samozřejmě v liturgii to nejpodstatnější. Podstata je v tom, že se koná dílo našeho vykoupení.⁵⁶ Chvála je spíše odpovědí na toto dění. Poslední koncil povzbuzuje věřící, aby v liturgii chválili spolu s církví a Kristem a zpívali věčný chvalozpěv: „Církev neustále chválí Pána a přimlouvá se u něho nejen eucharistickou bohoslužbou, ale i jinými způsoby, především modlitbou posvátného oficia.“⁵⁷

Nyní bude učiněn krátký průřez liturgií, zvláště západní a řeckokatolickou, ve které se konkrétně ukáže neustálá chvála vzdávaná církví, jak říká koncil.

2.2.2.1 Západní liturgie

2.2.2.1.1 Eucharistie

Hned v úvodu mše svaté jsou lidé vyzváni k úkonu kajícnosti, který však připravuje k oslavě a chvále. Stejně jako v kajícím žalmu 51 i zde se tento úkon přelévá ve chvalozpěv. V liturgii je to konkrétně zpěv „Sláva na výsostech Bohu“. Tento přechod ke chvále je velice důležitý, protože dokud tématem modlitby jsou prosby a nářky, je v centru člověk. Chvála staví do centra  Boha, Ježíše  Krista.⁵⁸ V  samotném chvalozpěvu se i prosby dostávají do světla chvály: „...přijmi naše prosby...smiluj se nad námi - neboť ty jediný jsi svatý...“⁵⁹ Člověk zapomíná na sebe a celou svou  mysl soustřeďuje na oslavu Pána (srv. Ž 150,6).⁶⁰ V bohoslužbě slova se postoj chvály vyjadřuje ve vděčnosti za Boží slovo „díky tobě Pane...sláva tobě Pane“ a také žalm přispívá ke chvále. Bohoslužba oběti začíná židovským kiddúšem, vzdáváním díků za dary země, pak následuje preface na jejímž začátku jsou lidé vyzváni k pozdvižení srdce a vzdávání díků, protože je to důstojné a spravedlivé a na konci lid zpívá ch
válu oslavující svatost Boha, který přichází. V této atmosféře vděčnosti a chvály se děje proměňování. Po něm kněz opět vzdává  chválu za to, že můžeme stát před Pánem a můžeme mu sloužit. Na konci kánonu je vyjádřena prosba, abychom mohli Boha věčně chválit a oslavovat ve společenství s Pannou a Bohorodičkou Marií, apoštoly a spravedlivými skrze Krista Ježíše.⁶¹ Díkůčinění vrcholí ve spojení, přijetí a komuniu s Bohem. V tom okamžiku lid prožívá nejvyšší formu velebení.⁶²

Tento stručný pohled ukazuje, že eucharistie je opravdové vzdávání díků a chval Bohu. Na věřících záleží do jaké míry vstoupí do tohoto dění. Nabídka ze strany Boha i církve je veliká.

2.2.2.1.2 Posvátné oficium

„Posvátné oficium je podle dávné křesťanské tradice sestaveno tak, aby Boží chvála posvěcovala celý průběh dne i noci. Když tento podivuhodný chvalozpěv důstojně přednášejí kněží a jiné, k tomu pověřené osoby nebo věřící, kteří se modlí schválenou formou s knězem, pak je to opravdu hlas Nevěsty, která promlouvá k Ženichovi, ba ještě více: Je to modlitba, kterou Kristus spolu se svým Tělem přednáší Otci.“⁶³ Liturgická modlitba breviáře tedy povstala za účelem chválit Boha a co víc, chválit ho ve jménu matky církve.⁶⁴

Koncil vyzývá, aby tato modlitba chval byla horlivá, živá, aby právě skrze ni byl naplněn požadavek svatého Pavla: „Bez ustání se modlete“ (1Te 5,17), ⁶⁵což lze vyjádřit slovy „bez ustání chvalte Pána“ (srv. Ž6,13; 44,9; 52,11). Pro člověka, který se modlí liturgii hodin, by měl být život prostoupen chválou, vždyť hned první modlitba breviáře, která prosí Boha, aby otevřel modlícímu se rty, je vyslovována proto, aby ústa mohla chválit. Všechny následující části pak zůstávají ponořené do chvály, dokonce i prosby zařazené na konec laud a nešpor, jsou mnohokrát uvedeny chválou: „Chvála a čest Kristu, neboť on může navěky spasit ty, kdo skrze něho přistupují k Bohu, stále totiž žije, aby se za nás
přimlouval. Posíleni touto vírou ho prosme...“⁶⁶

K tomu, aby tato modlitba nebyla jen odříkáním napsaného, ale opravdovou a živou chválou, vyzývá úvod k breviáři, ke zpěvu žalmů, rozjímání nad jednotlivými texty, atd.⁶⁷ Velikým přínosem je, že byla tato modlitba zpřístupněna v národních jazycích i laikům. Může se tak stát prostředkem k obnově modlitby chval v současnosti.

2.2.2.2 Řeckokatolická liturgie

Krátká reflexe nad východní liturgií (zvláště sv. Jana Zlatoústého a sv. Basila Velikého) by měla obohatit pohled na křesťanskou bohoslužbu jako vrchol chvály.

Kristus, Pantokrator, který se sklání ke svému lidu. Tento aspekt je ve východní liturgii silně prožíván.⁶⁸ Je jím také ovlivněn přístup lidu ke slavení liturgie. Ta je prostoupena skláněním se před Bohem a stálým voláním „Gospodi pomiluj“. V kontrastu s tím však vystupuje chvála a oslava Boha, který přichází jako vládce, ale také jako zachránce. Všechny prosby (jektenie) jsou zakončeny zvoláním: „Neboť tobě náleží veškerá sláva, čest i klanění - Otci, Synu i Duchu svatému nyní, vždycky až na věky.“⁶⁹ Právě oslava Nejsvětější Trojice se prolíná celou liturgií, mnoho „sláva Otci...“ a zvláště tzv. Trisvjatoje (trisagion), které je doprovázeno hlubokými poklonami a žehnáním se.⁷⁰ Dalším prvkem modlitby chval je v této liturgii modlitba po vzoru cherubínů (Iže cheruvími), která vyzývá k odložení časných starostí, aby lid byl svoboden pro chválu. Ta stojí na počátku bohoslužby oběti, která je pak i dále prostoupena chválou, kterou charakterizuje zpěv po přijímání: „Ať se naplní naše ústa tvojí chválou, Pane, abychom opěvovali Tvou slávu, neboť jsi nás učinil účastnými Tvých svatých, Božských, nesmrtelných  a životodárných svátostí...Aleluja3x.“⁷¹

Dynamika, vedoucí od pokorných a zkroušených proseb až k radostným chválám, je pro východní liturgii typická. I zde je však otázka, do jaké míry jsou do ní věřící
vtaženi. I v této liturgii se může zůstat u odříkané litery.

2.3. Věčná chvála při nebeské liturgii

„Pozemská liturgie nám poskytuje něco jako předchuť účasti na liturgii nebeské. Ta se slaví ve svatém Jeruzalémě, k němuž směřujeme jako poutníci; tam sedí Kristus po Boží pravici a vykonává službu ve svatyni, v pravém stánku. V pozemské liturgii zpíváme s celým  množstvím nebeských zástupů chvalozpěv slávy Pánu a ctíme památku svatých v naději na podíl a společenství s nimi. Očekáváme Spasitele, našeho Pána Ježíše Krista, až se ukáže jako náš život a my se s ním ukážeme ve slávě.“⁷² K této výpovědi lze pouze dodat, že právě ve chvále, plesání a oslavě se ukazuje závdavek liturgie nebeské, dochází v ní ke spojení s touto liturgií.

Člověk může při modlitbě chvály v liturgii zakusit krásu nebeského chvalozpěvu. Nemusí si proto nikterak představovat „nebe“, protože to se již uskutečňuje při liturgii. Koncil to potvrzuje slovy: „Naše spojení s nebeskou církví se velmi vznešeně uskutečňuje, když společně plesáním oslavujeme Božskou důstojnost, hlavně v posvátné liturgii, kde na nás působí prostřednictvím svátostných znamení síla Ducha svatého: Shromážděni v jedné církvi v jediném chvalozpěvu oslavujeme Boha trojedinného všichni vykoupení v krvi Kristově, z kteréhokoliv kmene, jazyka lidu a národa (srv. Zj 5,9)“.⁷³

^{Vydáno s laskavým souhlasem Pastoračního střediska v Praze.}