Mariino Neposkvrněné Srdce
V Písmu svatém vyjadřuje srdce celý vnitřní život člověka. Proto se Bůh často obrací k srdci, když chce hluboce působit na celou osobu. A když slibuje u proroka Ezechiela nové srdce, naznačuje tím, že jeho zbloudilý lid se k němu dokonale obrátí. Mluvíme-li proto o Mariině srdci, pronikáme do celého jejího nitra, do jejího vztahu s Bohem a s lidmi. Věta, kterou opakuje Lukáš, a sice že Maria uchovávala všechno ve svém srdci a rozvažovala o tom, je přímou zmínkou o Mariině srdci. Ale je to jen začátek celého vývoje, který bude po celá staletí sílit a vyvrcholí především v době poslední.
Když Otcové přemítali o Mariině srdci, viděli v něm, zejména svatý Augustin, „schránku všech tajemství“, zvláště tajemství vtělení. A dodávali, že „Maria počala dříve v srdci než v těle“. Ve středověku se čím dál tím více rozvíjela úcta k Mariinu Srdci, které se později od svatého Jana Eudese († 1680) dostane přesného teologického výkladu a obdrží oficiální místo v liturgii. To bylo podnětem k jejímu rozvoji v poslední době. V úctě Neposkvrněného Srdce Panny Marie můžeme rozeznat tři mezníky. Roku 1930 se Panna Maria zjevila svaté Kateřině Labouré a žádala ji, aby dala razit proslulou „zázračnou medailku“, která se v milionech exemplářů rozšířila po celém světě. Na zadní straně dala Kateřina zhotovit dvě srdce, Ježíšovo a Mariino, a takto je ve zbožnosti věřících spojila.
Druhou význačnou událostí byla odezva na mariánském poli, když na přelomu dvou století, přesně roku 1899, Lev XIII. zasvětil svět Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Už tenkrát se myslelo na to, že dozrává čas, aby se přistoupilo k zasvěcení světa Srdci Mariinu, neboť Pán chtěl přidružit panenskou matku k celému dílu spásy. To se neuskutečnilo, ale byl to podnět k uctívání Mariina Srdce a k studiu této úcty.
Není pochyby, že největší rozmach úcty Mariina Srdce nastal po zjeveních Panny Marie ve Fatimě roku 1917. Můžeme říci, že jako byla velkým podnětem úcty k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu zjevení svaté Markétě Marii Alacoque, tak zjevení třem fatimským pasáčkům dala rozhodný podnět k uctívání Srdce Mariina. Již dávno převládl nový název. V minulosti se mluvilo jen o „nejčistším srdci“, o „nejsvětějším srdci“ Mariině a podobně. Po roce 1854, to jest po vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném Početí, se začal šířit výraz „Neposkvrněné Srdce Panny Marie“. Při zjevení 13. června 1917 Panna Maria ve Fatimě řekla: „Bůh chce zavést ve světě úctu k mému Neposkvrněnému Srdci.“ Potom žádala, aby bylo jejímu Neposkvrněnému Srdci zasvěceno Rusko; Portugalku Alexandru Marii da Costa Panna Maria žádala, aby jí byl zasvěcen svět. Od té doby vznikly nesčetné svatyně, farnosti, řeholní komunity a sdružení nesoucí tento titul.
Jaký význam má tato úcta, zaměřená především k tomu, abychom Marii prosili o přímluvu za nás? Na prvním místě musíme vzít v úvahu, co nám říká Druhý vatikánský koncil: „Mariina mateřská úloha vůči lidem nijak nezastiňuje ani nezmenšuje jediné prostřednictví Kristovo, nýbrž ukazuje jeho sílu. Celý spasitelný vliv blahoslavené Panny na lidi neplyne totiž z nějaké nutnosti, nýbrž jedině ze svobodného Božího rozhodnutí a z nadbytku Kristových zásluh, opírá se o jeho prostřednictví, na něm naprosto závisí a z něho čerpá celou svou sílu. Nijak však nepřekáží přímému spojení věřících s Kristem, nýbrž spíše je podporuje“ (LG 60).
To všechno je velmi důležité, abychom pochopili, co znamená Maria pro náš život jakožto věřících. Bůh chtěl svobodně použít Marii pro své vtělení; jí se chtěl podřídit ve svém smrtelném životě; chtěl k sobě Marii přidružit v díle spásy; chtěl pokračovat ve vykoupení každého člověka s Marií, aby předal každému věřícímu božský život; chtěl k sobě připojit Marii v nebeské slávě a dát jí účast na své královské hodnosti. Není tedy nic divného, jak řekla sama Panna Maria, chce-li Pán, aby bylo její Srdce uctíváno ve spojení se Srdcem Ježíšovým. Nejde o sentimentalitu, ale o nasazení týkající se celého člověka. Opakem této úcty je formalismus, onen formalismus, který si vysloužil Ježíšovu stížnost: „Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mne“ (Mt 15,8).
V historii škol spirituality se ukázala úcta k Mariinu Srdci jako nevyčerpatelný pramen vnitřního života. Vysvítá to ze spirituality helftské, z benediktinské, františkánské, dominikánské. Později je zajímavé, jak svatý František Saleský vidí v Srdci svaté Panny místo setkání duší s Duchem svatým. Je důležité to zdůraznit, jelikož se někteří obávají, že Mariini ctitelé připisují Marii úlohu specifickou pro Ducha svatého.
Na jedné straně Mariino Srdce zahrnuje celé její tajemství, tedy tajemství milosti, lásky, Mariina úplného souladu s Bohem a naprostého sebeodevzdání Bohu a lidstvu. Na druhé straně nemůžeme pominout mlčením Mariiny výzvy, které se staly příležitostí k rozvoji této úcty. Stačí pomyslet na Fatimu: kromě výzvy k obrácení a k modlitbě, kromě připomínání velkých pravd, jako jsou poslední věci člověka, kladla zvláštní důraz na eucharistii (pomysleme na smírné přijímání o prvních sobotách v měsíci) a vyzývala k velkodušnému smíru. Stačí uvést v této věci povzbuzení vyjádřené slovy: „Modlete se, velmi se modlete za hříšníky. Mnoho duší jde do pekla, protože se za ně nikdo neobětuje a nemodlí“ (Fatima, 19. srpna 1917).
Zdá se, že slyšíme ozvěnu slov Pia XII.: „Je to jistě strašné a nikdy ne dost promeditované tajemství, že totiž spása mnohých závisí na modlitbách a dobrovolných umrtveních konaných za tímto cílem členy tajemného těla Ježíše Krista, a na spolupráci pastýřů a věřících, zvláště otců a matek rodin s božským Spasitelem“ (Mystici corporis, 42). Spolupráce se Spasitelem! Toto strašné tajemství nám ukazuje, jak úcta k Neposkvrněnému Mariinu Srdci zdůrazňuje spasitelnou lásku a zve nás k účasti na ní, zve nás ke spolupráci s Ježíšem na věčné spáse bližních.
Ukázka je z knihy Mariánské meditace, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.