Mezi nadějí a slzami Mozambiku
Karel Sládek, člen Komunity Sant’Egidio,
prožil během uplynulých prázdnin měsíc v Mozambiku. Na první pohled
by se zdálo, že to je hezká a exotická dovolená, ale bylo tomu jinak.
Jednalo se o plné nasazení ve službě těm, kteří potřebují pomoc
druhých. Položili jsme Karlovi několik otázek, aby nám přiblížil své
zážitky a to, co načerpal.
Proč Mozambik? Na tuto otázku asi nejlépe odpovím,
když ve stručnosti nastíním vztah Komunity Sant’Egidio –
jejíž jsem členem - k této zemi, jelikož moje cesta byla v rámci
jejího projektu Dream.
V 80. letech Komunita navázala velmi silné pouto
s touto jihoafrickou zemi. Katolický biskup z Beiry
vyprávěl jejím členům o problémech své země, zejména o dlouho
trvající občanské válce, kterou trpí zejména nejchudší obyvatelstvo.
Začali jsme do Mozambiku vozit humanitární pomoc, a pochopili, že je
potřeba udělat víc. Bylo nutné pracovat na ukončení konfliktu,
pracovat pro mír. V letech 1990 až 1992 probíhala v kostele
Sant’Egidio jednání, na jejímž konci, 4. října 1992, se v Římě
dosáhlo podpisu mírové dohody.
Mozambik dnes čelí nové “válce”,
kterou představují nemoci, zejména AIDS. Někteří lékaři z Komunity
proto vybudovali projekt „Dream“ na léčbu AIDS. V rámci
tohoto projektu odjíždí dobrovolníci z Komunit celého světa do
Mozambiku, aby se tak podíleli na jeho realizaci. Letošní léto jsem
se tedy rozhodl strávit svoji „dovolenou“ společně s mými
přáteli v Mozambiku, abychom tak pomohli uskutečnit sen o léčbě
AIDS těch nejchudších.
Čím byl naplněn čas Tvého pobytu a kde všude
jsi působil?
První den ráno jsme se s přáteli rozdělili na
různá místa. Mě čekala návštěva Výživného centra Komunity v Matole.
Snad jen několik prvních cestopisných postřehů: Silnice z Maputa
se pomalu měnila v rozkopanou cestu, míjeli jsme smetiště, kde
si hráli děti, a přijeli k budově, u níž již stála dlouhá řada
dětí s nadějí, že se tento den najedí. Mnoho dětí bylo ve velmi
špatném zdravotním stavu, podvyživení a špinaví. Velmi často starší
sourozenec – ačkoli také malé dítě – nesl na zádech svého
bratříčka nebo sestřičku. Děti však byli velmi ukázněné, jedli až
nepřirozeně pomalu, vyjídali do posledního drobečku, nic nesmělo
přijít nazmar.
V centru se každý den stravují děti
adoptované na dálku lidmi z Evropy, ostatní děti jsou rozděleni na
sudé a liché dny. Každý den se vydá na 250 snídaní a obědů, a přesto
okolo obchází zástup nových dětí, kteří mají hlad. V centru
učíme děti základním hygienickým návykům. Pravidelně sem dojíždí
lékař.
Mezi těmito dětmi jsi působil po celou dobu?
Ne. Další týden jsem působil v nemocnici
v Machavě, kam přichází lidé na odběr krve pro test HIV a
probíhá zde také jeho léčba. Takto například vypadal můj první den
v Machavě: Ráno jsem jel se sociálními pracovníky navštívit
rodiny, které se léčí v programu „Dream“. Vezli jsme
přikrývky a filtry na vodu. Okrajové čtvrti, kam jsme vjeli, tvořily
domy postavené jak z cihel tak z rákosu. Lidé jsou zde
velmi pohostinní, jakmile vidí přicházet hosty, ihned přináší židle,
ačkoliv sami často sedí na zemi. Domy byly většinou bez elektrické
energie a stěny velmi navlhlé.
Odpoledne jsme jeli do míst, která zastihla
v druhé polovině devadesátých let katastrofická povodeň. Jeli
jsme po silnici, která náhle končí, protože dál je jen propast a
obrovský kaňon. Procházíme tímto územím s údivem, jak velkou
škodu dokáže napáchat vodní živel.
Poslední týden jsem byl s naším lékařem
navštívit Gobu. Jedná se o chudou vesničku, kam každých čtrnáct dní
jezdí lékař Komunity. Když jsme vyjeli z Maputa, krajina se
rázem proměnila, země se stala vyprahlou, neobdělanou. Tu a tam se
objevila vesnička z rákosí. Zřídka jsme minuli člověka, většinou
se jednalo o ženu nebo dítě nesoucí na hlavách nádobu s vodou.
Asfaltovou cestu vystřídala prašná. Horizont lemovalo vzdálené
pohoří. V Gobě, u našeho rákosového domu sloužícího jako
ambulance, již na zemi posedávalo přes sto lidí. Slunce zde bylo
velmi intenzivní, vítr s pískem stěžoval hodiny čekání na
kontrolu. Většina lidí měla v těle parazita ze špatné vody,
mnoho z nich trpělo malárií.
Dnes již stojí na tomto místě studna s pitnou
vodou, kterou vybudovala Komunita Sant’Egidio. Může se zdát, že
se jedná o maličkost, zde však kvalitní pitná voda není a prostředky
na vybudováni studny nejsou. Studna s pitnou vodou se tak stává
otázkou přežití.
Jaké máte úspěchy s léčbou AIDS?
Dnes nelze AIDS vyléčit, nicméně stačí jen dva
prášky denně, ráno a večer, aby mohl člověk žít s nadějí na
delší život. Program „Dream“ je vybudován s maximální
starostí o konkrétního člověka. Každý je zde registrován, dostává na
každý měsíc balíček se stravou. Pokud nepřijde delší dobu na
smluvenou schůzku, vyjíždí zdravotníci na místo jeho bydliště, aby se
přesvědčili o jeho zdravotním stavu.
Bylo by asi na místě, uvést nyní úspěchy z
Porodního centra v Matole, které, mimochodem, během mé návštěvy
navštívil předseda OSN Koffi Anan, aby se blíže seznámil s výše
jmenovaným projektem. Leonardo Emberty, lékař náležející ke
Komunitě Sant’Egidio, nám vysvětlil, že pokud se začne s léčbou
těhotných žen HIV pozitivních brzy, sníží se hladina viru na minimum,
a po porodu, při kterém dochází k přenosu viru z matky na
dítě, se narodí dítě HIV negativní. Výsledky programu „Dream“
s léčbou těhotných žen jsou velmi pozitivní.
Zarážející pro mě byla skutečnost, že ne vždy dítě
dostane i rok nebo dva po porodu jméno, jelikož matky mají strach
navázat lidštější vztah se synem nebo dcerou, protože není jisté, že
přežije. Když umře, znamená to, že umřela „creanza“, jak
říkají portugalsky těmto dětem beze jména.
Prožil jsi nějakou situaci, která by Tě zasáhla
intenzivněji?
Často si nyní vzpomínám na příběh malé Filišmíny.
První den v Matole jsem se dal do rozhovoru s jedním starým
člověkem, který měl u sebe malou holčičku. Později mi přátelé
vyprávěli jejich příběh: „Maminku malé Filišmíny jsme poznali
v pokročilém stádiu těhotenství, Filišmína se již narodila HIV
pozitivní a matka dva měsíce po porodu zemřela na AIDS. Následně se o
roční holčičku staral její dědeček Mario. Přemýšleli jsme pro ně a
zbytek jejich rodiny o projektu výstavby domu...“
Starého Maria s Filišnínou a jejím bratrem
jsem později potkal při mém působení v Machavě. Mario měl velmi
ustaraný pohled. Filišníma pokašlávala a měla zvýšenou teplotu. Náš
lékař ji ihned umístil v místní nemocnici a nasadil jí
antibiotika.
Poslední den, několik hodin před mým odletem, jsem
se šel za Filišmínou podívat. Když jsem vešel do dveří, její postel
byla nově povlečená a Mario stál u okna. Jeho pohled a pokynutí
hlavou mi dával pochopit, že noc se stala pro Filišmínu osudnou.
Nedokázal jsem mu říci ani jedno slovo, jen jsem podal Mariovy ruku a
po čase ujistil, že pohřeb jeho vnučky zajistíme. Když jsem ho
opouštěl, díval se na svého vnuka, v jeho očích byly slzy i
naděje, snad on přežije. Přišlo mi, že jeho pohled je symbolickým
odrazem této země: slzy a naděje.
Přestože malá Filišmína zemřela, nepřestali jsem
snít o lepší budoucnosti Maria a jeho vnuka. Dnes již bydlí v domě,
který pro ně Komunita postavila.
Jaké bylo loučení a co pro Tebe setkání
s realitou místního života znamená dnes?
Odlétat z Mozambiku, z této chudé a nádherné
země, bylo velmi těžké. Nyní mi snad nejvíce schází lidskost zdejších
obyvatel, která přitahuje. Pochopením křehkosti místního života
člověk možná nalezne jeho smysl nebo se mu aspoň přiblíží. Zapomene
sám na sebe a plně se vydá druhým, kteří mu to nemohou odplatit jinak
než úsměvem. I to je asi důvod, aby se na potřeby Mozambiku a vůbec
na celé Afriky nezapomnělo, protože i ona má našemu bohatému světu co
dát. ...a třeba se jedná právě o to podstatné, o co v našem
životě opravdu jde.
Informace o Komunitě
Sant´Egidio je možné získat na www.santegidio.org.
V ČR Komunita slouží starým lidem v Domově důchodců v Šolínově
ulici na Praze 6, dále začala rovněž služba lidem na ulici. Modlitba
Komunity je v pondělí a ve čtvrtek v 18,30 v kostele sv. Kříže v
ulici Na Příkopech v Praze. Kromě těchto pravidelných akcí se
Komunita angažuje v různých oblastech – práce pro mír, osvětová
činnost zaměřená na Afriku apod.