Místo pro advent

Nedívám se příliš na televizi, ale přesto ji sleduji více, než bych měla. Přišla jsem na to před několika lety, když jsem dostala chuť odstranit televizi z obýváku a vzdát se po dobu adventu svých oblíbených pořadů.

Došlo k tomu tak, že jsem chtěla udělat přítrž jedné věci – mladí lidé na statku, kteří přicházeli na návštěvu, automaticky zapínali televizi, jakmile přišli domů, a já zjistila, že to znamená konec jakémukoli smysluplnému hovoru. Než abych to vždycky vysvětlovala, rozhodla jsem se, že dám televizi z místnosti pryč a prostě jim řeknu, že se během přípravy na Vánoce na televizi nedívám. Kluci mysleli, že je to opravdu divné. „Kdy ti chutná víc – když máš hlad, nebo když ses najedl?“ zeptala jsem se. „Když mám hlad,“ odpověděl jeden z nich, a ačkoli na to sám neměl, pochopil, oč mi jde.

Šlo jim to dobře – znamenalo to však, že já neměla televizi rovněž. Objevilo se spousta okamžiků, které bych prostě vyplnila televizním hlukem – tu 15 minut, které mi zabere snídaně, tu detektivka, tuhle sobotní film.

Tento nový zvyk byl pro mě něco jako duchovní a citová odvykací kúra. Uvědomila jsem si, že jsem se na televizi dívala jen kvůli tomu, abych se zabavila a vzbudila své emoce, bránila se před nudou a samotou, která hrozila, že se objeví v okamžiku, kdy nemám co dělat. Cítila jsem se jako alkoholik, který objeví, že je střízlivý. Měla jsem najednou o tolik víc času na modlitbu, čtení bible, psaní dopisů, všechno to, co jsem si vždycky slibovala, že udělám, ale nikdy na to nezbyl čas.

Ten rok jsem zažila nejlepší advent svého života. Nyní dělám totéž pravidelně a rozšířila jsem televizní půst i na období před Velikonocemi. Pomáhá mi to duchovně, a dokonce toto pouštní období vyhlížím. Fyzická změna pokoje představuje také silné svědectví pro ostatní. Vzpomínám si, jak druhý rok této mé adventní praxe mládežníci přišli, a když viděli, že je televize pryč, řekl jeden z nich smutně: „Ach né! To je zase to adventní tentononc... Zase žádná televize až do Vánoc!“