Na misiích u sousedů

(narozen 10. srpna 1970 ve slezské Nyse cca 20 km od českopolské hranice, pokřtěn zanedlouho po narození tamtéž, doposud poměrně mladí rodiče, jeden o dva roky mladší bratr Witold, t. č. inženýr a student v jedné osobě a šestnáctiletá sestra Agata, gymnazistka. Po střední škole vstup do opolského semináře, odtud po dvou letech studia přestup do pražského arcibiskupského semináře. Jáhenské svěcení v Praze z rukou kardinála Miloslava Vlka, kněžské svěcení v Opoli z rukou téhož. T. č. farářem v Praze Stodůlkách.)

Jak tě napadlo jít cestou kněžství?

Narodil jsem se v tradiční katolické rodině, což je v Polsku obvyklé. Devadesát procent lidí se u nás katolíky už rodí. Rodiče mi poskytli solidní náboženskou výchovu. Díky životním okolnostem ale často měnili bydliště - sám jsem čtyřikrát měnil základní školu, což z dnešního hlediska byla skvělá příprava na misijní činnost. Byl jsem nucen poznávat nové prostředí a nové lidi, naučit se pružnosti… Co se týká víry, neprožil jsem ohledně svého povolání nic mimořádného. Spíše se ve mně rodilo postupně. Bylo to na střední škole, kdy člověk už o sobě začíná vážněji přemýšlet a vytvářet si představu o své budoucnosti. Vnímal jsem vnitřní Boží hlas a samozřejmě jsem rozlišoval. Navíc jsem byl od malička ministrantem, znal jsem spoustu kněží, byl jsem v kontaktu s misionáři z řádu verbistů, kteří pořádali akce pro děti a mládež, promítali diapozitivy – a mě otázka misií zaujala také co se týká právě kněžského povolání. Tito vesměs mladí kněží, jen o málo starší chlapci, mě inspirovali. Řekl jsem si tehdy: tolik se mluví o povolání a zdůrazňuje se, že Ježíš potřebuje dělníky na vinici, co když to mám být právě já? Myslel jsem si totiž, že tahle cesta pro mě není, protože jsem ve vrstevnickém prostředí platil spíše za rošťáka, občas jsem si rozmlátil s nějakým kamarádem nosánek a vezl se v kdejakém průšvihu. Proto jsem se o tom radil s kněžími, kteří mi nakonec pomohli udělat jasno. Ale zhruba v polovině střední školy se všechno zase zamotalo, protože jsem si našel děvče a byl z toho poměrně vážný vztah. Chodili jsme spolu tři roky. V závěru střední školy se ale ve mně všechno ještě jednou ozvalo. Protože už šlo do tuhého ohledně další životní volby, po dohodě s mým děvčetem jsem se rozhodl, že zkusím seminář, protože jsem skutečně cítil Boží volání. Ona to pochopila, a přes slzy to nakonec přijala a poskytla mi v tom skutečně svobodu. V devadesátém roce jsem nastoupil do semináře.

Po prvních dvou ročnících upevňování povolání jsem v něm ale hledal ještě konkrétnější zaměření, cosi jako povolání v povolání. Uvažoval jsem o vstupu do řeholní komunity verbistů.

Měl jsi nějaký zvláštní kněžský vzor?

Byl tu jeden kněz, který nám klukům byl vzorem, ale ten mě později naštval, protože si tehdy, ještě za komunistů, vyřešil svůj existenční problém vycestováním do Západního Německa, ačkoliv krátce před tím prohlašoval, že by ho něco takového ani nenapadlo.

Pak tu ale byla celá řada kněží, kteří se o nás starali. Chodíval jsem do oázy, jezdil na letní exercicie tohoto hnutí, na kurzy pro mládež a získával tam dobrou a pravidelnou formaci.

O oáze se u nás často mluví. Přesto nevím, jestli je všeobecně známo, o co jde.

Už heslo hnutí: Fós-Zóé neboli Světlo a Život trochu ukazuje na základní myšlenku. Jde o prohlubování duchovního života, o těsné přilnutí ke Kristu pomocí pravidelné četby Písma svatého a účasti ve společenství. Formace se dělí na určité cykly. V době komunismu se hnutí vztahovalo především na mládež, později se přidaly rodiny.

Ale zpátky k tobě. Co bylo dál po teologickém studiu?

K jeho konci jsem dále uvažoval o vstupu k verbistům, ale jednou, těsně po revoluci, se u nás objevila na návštěvě skupinka lidí z Olomouce. Byl to rektor olomouckého semináře a blahé paměti arcibiskup Vaňák. Přijeli navázat sousedské vztahy mezi našimi diecézemi, tehdy opolskou a olomouckou. Když vyprávěli o situaci v České republice, oslovilo mě, že je to něco docela jiného než u nás v Polsku. Překvapilo mě, jak církev a její kněží museli žít podivným životem neodpovídajícím povolání, k němuž byli určeni. Obrovsky mě zasáhlo jejich svědectví. Tehdy jsem začal uvažovat, jestli to pro mě není výzva, protože nás požádali o výpomoc. Přihlásil jsem se do skupinky lidí, kteří pak odjeli do Olomouce. O prázdninách jsem tam absolvoval kurs češtiny, ale pak jsem se musel vrátit do Polska a ukončit filosofické studium. V průběhu akademického roku pak přišla nabídka z Prahy. Tehdy se arcibiskup Vlk účastnil ve Varšavě sympózia o situaci církve v postkomunistických zemích a seznamoval přítomné biskupy se situací v Čechách. Při té příležitosti požádal polské biskupy o výpomoc. Náš biskup, velice ekumenický a misiím otevřený člověk, se vrátil domů nadšený, o všem nám vyprávěl a navrhl, že když by se mu takto někdo nabídl, on ze své strany udělá všechno potřebné, aby dotyčný mohl v co nejkratším čase odjet. Nakonec jsem se k tomu odhodlal a spolu s dalším kamarádem jsme se stali prvními průkopníky v pražské arcidiecézi, co se týká zahraničních bohoslovců. Po prázdninách jsem nastoupil do třetího ročníku pražského semináře.

Jak se ti studovalo?

Je třeba rozlišovat dvě skutečnosti: seminář a fakultu. Seminář jako takový mě mile překvapil jiným přístupem k životu než v Polsku. Tam byl především kladen důraz na pořádek a kázeň jakoby trochu ve starém duchu. V Praze byl přístup opačný: jsi svobodný člověk a záleží na tobě, jestli se chceš stát knězem nebo ne. Máš proto všechny podmínky a určité mantinely, ale jsi to ty, kdo jde za svým zájmem, a my jsme tu jen proto, abychom ti pomohli. Můžeme ti nabídnout to a to, ale zaujmout stanovisko, to je na tobě…

Nepostrádal jsi tedy trochu určitý samonosný řád?

Jistě. Na druhé straně jsem si však uvědomoval, že jsem v Polsku šel - stejně jako spousta mých kamarádů - jakoby ovčím instinktem. Jeden byl vpředu, tak jsme šli za ním. Například: na pokoji nás bylo sedm. Jeden se začal učit, tak jsem se zvedl a také se začal učit, i když se mi třeba v té chvíli vůbec nechtělo. Nebylo to ze mě, ale vynucené řádem. Proto jsem tolik oceňoval jiný zdejší přístup a rychle jsem do něho zapadl, protože mi to bylo bytostně blízké. Umožnilo mi to svobodně dozrávat a růst v oblasti lidských vlastností, vývoje osobnosti i povolání.

Co se nástupu na fakultu týká – je to u vás podobné jako v Polsku. Jde o vysokou školu, drobné programové odlišnosti se doplnily, ale hlavní problém byl ten, že jsem do třetího ročníku nastoupil bez jakékoli jazykové přípravy a po semestru jsem hned musel skládat v češtině zkoušky.

Jak ses vypořádal s češtinou?

Brzy jsem navázal blízká přátelství s českými bohoslovci, hodně přátel jsem měl mezi salesiány. Prosil jsem je vždycky: opravujte mě, ať se ten jazyk pořádně naučím, říkejte mi to třeba tisíckrát, jen ať je ta koncovka konečně správně... Jimi poskytnuté zázemí mi nesmírně pomohlo. Časem jsme také dostali soukromou učitelku, paní Ivanu, která pracuje u karmelitánů. Velice nám pomohla, i když nás často hubovala, že se snažíme ulít – a skutečně, občas jsme dělali všechno možné pro to, abychom na hodinu nemuseli jít, ale nakonec z nás přece jen něco dostala.

Tvrdí se, že čeština patří k nejtěžším jazykům vůbec, a že bez dostatečné motivace se jí člověk učí velice těžko. Jaká byla tvoje motivace?

Mou motivací bylo poslání. Měl jsem skutečně pocit, že mě Pán vede jasnou cestou - také co se týká misií. Od vás přišla víra k nám do Polska. Kdysi jsme my potřebovali vaši pomoc a ještě v devatenáctém století vypomáhali u nás čeští kněží. Po několika desítkách let se situace obrátila. Pokládal jsem to za určitý dluh. A pan kardinál také zdůrazňoval, že jsme úroky z krve svatého Vojtěcha. Když jsem konečně dorazil do Čech, bylo pro mě prvořadé naučit se jazyk, abych lidem mohl dobře porozumět a pak jim také dobře sloužit.

Kdy nastal ten okamžik, že sis mohl říci: už to mám doma?

Nenastal… (smích). Pořád se učím a dozrávám. Ale přesto: jednou, když jsem byl na návštěvě u rodičů, kde sdílím společný pokoj s bratrem, ráno mi brácha říkal: „Člověče, představ si, tys ze spaní mluvil česky!“

A jak to bylo se svěcením?

Jáhenské svěcení jsem přijímal v Praze z rukou otce arcibiskupa Vlka, kněžské svěcení pak v Polsku v Opoli, ovšem také z rukou pana kardinála Vlka. Vyjádřil tak své poděkování našemu arcibiskupovi za to, že nás poslal do Čech. Byla z toho dokonce velkolepá mezinárodní událost, ke které opolský arcibiskup přizval regionální televizi, rádio, bývalého velvyslance Polské republiky v Čechách, konzula České republiky z Katovic… No, pro lidi to bylo jistě zajímavé, jen já to vnímal trošku jinak: tak, teď jsem vysvěcen, a co dál? Když je člověk totiž aspoň trošku pokorný a zná sám sebe, musí se ptát, jestli vůbec obstojí, zda nezklame Boha a také lidi, kteří v něho vkládají naděje.

Kam tě vedly první kněžské kroky?

Na Smíchov. Tam jsem působil asi měsíc ještě jako jáhen, a pak také hned po kněžském svěcení jako kaplan. Potom jsem byl poslán sem do Stodůlek, protože můj předchůdce otec Stanislaw Góra odjížděl do Itálie na studijní pobyt a bylo potřeba jej na ten rok zastoupit. Otázka mé další budoucnosti se měla řešit později. De facto po jednom roce kaplanské služby jsem tedy přejal povinnosti administrátora. P. Stanislaw se po roce vrátil a ve farnosti jsme zůstali oba, já jako kaplan. Po dohodě s otcem kardinálem odesel další rok na Dobříš, kde dnes působí jako farář. Od té doby jsem tu sám, ale mám tu vždy k sobě jáhna. Tady Pavel Semela je už třetí v pořadí. Docela dynamický životní způsob, ne?

Prozradíš nám svůj věk?

(Smích…) Je mi třicet. To je mladý věk, ale díky všem těm životním změnám si někdy připadám trochu jako starej farář.

Smíchov je vyhlášenou živou farností. Jak se ti tam pracovalo?

Nádherně. Především jsem si vážil hluboce lidského přístupu otce Homoly. Velice dobře jsme si rozuměli. Jednal se mnou jako skutečný otec a postupně mě uváděl do služby. Nešlo v žádném případě o nějaké rozmazlování, měl jsem dost povinností, a mnohé z nich mi nebyly nijak vlastní. Měl jsem třeba na starost pohřby, což mlaďasovi není moc po chuti atd. Těšil jsem se na farnost a na lidi, mnohými z nich jsem navázal krásné vztahy. Z lidského pohledu mi bylo líto po roce odcházet, protože jsem právě tak trochu poznal situaci a přiblížil se farníkům. Smíchov mě opravdu přijal velice rodinně.

Z klasické velkoměstské farnosti v centru jsi přecházel sice také do pražské, ale trochu nezvyklé sídlištní farnosti ve Stodůlkách.

Přechod byl opravdu docela drsný. Stanislav tu farnost rozjel ve velkém, vytvořil tu mnoho společenství, pobyl si tu pár let a skutečně se s lidmi dobře znal. Než jsem pochopil celý systém farního života a uvědomil si jeho cíl, bylo to těžké. Jako by člověk naskakoval do rozjetého vlaku... Začal školní rok, přišli lidé zodpovědní za jednotlivé sekce nebo vedoucí společenství a začali se mnou o věcech mluvit s takovou samozřejmostí, jako bych tu s nimi byl už aspoň pět let. Byl jsem pod tlakem v rozhodování a řešení nejrůznějších problémů plynoucích ze spolupráce. Vyřešil jsem to tak, jak je mi vlastní: opatrně. Snažil jsem se vždycky říkat: „Dobře, domluvíme se, neříkám ne, ale nejprve musím věc poznat, poradit se, pak se rozhodneme pro to či ono.“ Tak jsem postupoval první rok a velice mi to usnadnilo další práci, protože lidé pochopili, že na to mám nárok. Dnes už není žádný problém, i když má každá spolupráce samozřejmě svá úskalí.

Jak se ti daří spolupracovat s laiky, máte tu různá společenství...

Spolupráce s laiky je výborná. To bych v Polsku nezažil, protože tam musí být kněz autoritou úplně ve všem. Prostředí u vás jsem však poznal už na fakultě a když jsem nastoupil do praxe. Založením jsem otevřený a nebojím se komunikovat s lidmi, ani někomu svěřit důvěru, jedná-li se o spolehlivého partnera. Spolupráci jednoznačně vítám a jsem za ni vděčný. Ve farnosti je hodně mladých rodin, s věkovým průměrem okolo pětatřiceti let. Ti lidé třeba zrovna procházejí krizí středního věku, jdou už skutečně do hloubky a vědí, o čem už tak asi život je – a pak je i jejich spolupráce a nabídka skutečně kvalitní. Je však taky náročná, protože mě občas nutí vylézt z ulity.

Odcházel jsi z domova ve velmi mladém věku. Hlubší vztahy jsi tedy mohl navázat pravděpodobně až tady. Jak pro sebe jako kněz hodnotíš lidské přátelství?

Přátelství pokládám za důležitou součást lidského života. V úzkém sdílení může člověk poznat své limity a vycházet ze sebe. Přátelství je pro život nezbytné – jak na kněžské rovině ve vztahu se spolubratry, tak i s laiky.

Jak vypadá pastorace betonového sídliště?

Má hned několik zvláštností. Na jedné straně jde o farnost trochu tradiční, jsou tu starousedlíci, mají tu své společenství. Na druhé straně přichází hodně mladých lidí právě ze sídliště. Dynamičtější je však, po pravdě, ta mladší vrstva, tedy sídlištní. Což neznamená, že by nebyly obě velmi důležité, spíše to lze chápat tak, že se navzájem doplňují. Žijí tu však také nekatoličtí křesťané z různých společenství a církví, jsou to většinou mladší lidé a navzájem udržujeme dobrý kontakt. S představiteli těchto jednotlivých společenství se pravidelně scházíme.Někteří evangelíci chodí zpívat do našeho kostelního sboru. Přímo u nás na faře se schází Církev českobratrská evangelická, ob týden tu mají biblické hodiny. Stavíme také Komunitní centrum svatého Prokopa v Nových Butovicích, kam chceme všechna tato společenství, která se scházejí buď na faře, nebo v kulturním středisku či v domě mládeže, potom také pozvat. Ekumenická rovina vypadá u nás velice nadějně.

Jednu osobní otázku na závěr. Jsi člověkem naděje?

Naděje? Ano, tady, kde žiju, vnímám otevřenost mladých lidí hledajících smysl života. Ale i střední generace, která prošla určitým zklamáním po revoluci, touží po jiné životní kvalitě a hledá něco hlubšího – tu v církvi, tu ve východních náboženských směrech… Je tu ale cítit něco nového, co teprve začíná. To je nadějné. Otvírá se určitá šance pro církev, aby dokázala těm lidem nabídnout něco krásného a neprezentovala křesťanství pouze tradičním způsobem, který je často zatížen jistou unylostí a hovoří archaickým jazykem, kterému nová generace nerozumí. Další výzvou pro církev je ochota s těmito lidmi spolupracovat, aniž by je přímo oslovovala v duchovních záležitostech. Vždyť je mnoho těch, kteří by rádi pracovali pro obecné blaho, starali se o děti a mládež, prováděli drogovou prevenci apod. Doufám, že i v novém centru takovým lidem dokážeme nabídnout spolupráci a ukázat jim třeba i trochu jinou tvář církve.

Sám ve své kněžské práci toužím po tom, aby konečně nastala spolupráce mezi kněžími. Mnozí jsou opravdu zatíženi minulostí a návykem pracovat osamoceně a v úkrytu. Často nejsou s to pochopit, že současnost je už trochu o něčem jiném. Přál bych si, aby se nebáli společně a systémově řešit aktuální problémy. A také aby byli schopni setkávat se i obyčejně lidsky a vytvořit rodinné zázemí pro každého spolubratra. Vnímám, že řada mladých kněží má problémy, jak se mezi ostatními najít, prožívají krizi své kněžské identity. To je důležité pochopit a vytvořit jim zázemí, aby se s ní mohli ve vzájemné pomoci vyrovnat. Přál bych si společenství kněží, které by nebylo jen ryze pracovní, ale poskytlo by určitou duchovní nabídku a přátelství. Sám se o to trochu snažím.Velice oceňuji to ze ve farnosti je také jáhen a že můžeme nejen společně pracovat, nýbrž také prožívat sice malé ale přece jenom společenství. Pravidelně se scházíme s mladšími kněžími převážně z okruhu charismatické obnovy, k nimž mám blízko, zatím tady u nás na faře. Oni cítí stejnou potřebu a doufám, že se toto společenství bude zdárně vyvíjet dál. Snad se podobných vlaštovek objeví více.

Jako kněz bych si přál, abych byl zbaven zbytečných starostí o stavbu a ekonomické záležitosti a mohl se skutečně věnovat duchovní službě.

Definitivně poslední otázka: Jaké místo zaujímá v tvém životě modlitba?

Óóó, to je téma! Naprosto zásadní. Bez ní bych nemohl fungovat jako farář. A nemyslím teď jen odříkat breviář, ale spíše osobní hluboký dialog s Bohem. O ten se snažím, narážím při tom na řadu úskalí, na zmíněný nedostatek času, ale snažím se ohlídat si jej, i když se to musím teprve hodně učit. Je to boj. Jeden týden se daří a člověk se cítí naplněn, pak něco vybouchne a letím dolů. Je to tápání a hledání. Ale mám velikou touhu modlit se a je to pro mě podstatné. Kdyby nebylo právě osobní modlitby, připadal bych si jen jako manažér vedoucí firmu – byť s duchovním vývěsním štítem. A to nechci.

Děkujeme za tvou odvahu a upřímnost, se kterou ses vydal diktafonu v plen a vyprošujeme tobě i tvé farnosti Boží požehnání.

-----

Připravila Jindra Hubková