Naděje - klíč ke svatosti

Otče Jacquesi, jste osobností u nás dobře známou především z knih o duchovním životě. Jaké ale byly vaše začátky - kdy si vás Pán “našel” a kdy jste se vy našel v něm - jako křesťan, kněz a člen komunity?

Dostalo se mi křesťanské výchovy. V dětství jsem měl vždy víru a jistý vztah s Pánem. V osmnácti letech jsem pocítil, že se mám stát knězem. Avšak nemohl jsem to uskutečnit hned, protože francouzská církev tehdy, po koncilu, prožívala obtížnou dobu. Důležité pro mne bylo setkání s komunitou. V ní jsem pocítil výzvu k zasvěcenému životu a znovu se ozvalo volání ke kněžství. Nevím, co bych dál řekl (smích).

Co pro vás osobně znamenalo setkání s CHO?

Opravdovým setkáním s Obnovou pro mne vlastně byl vstup do komunity. Několikrát jsem se s ní sice potkal už dříve, avšak bylo to velice povrchní. Byl jsem věřící, měl jsem jistý modlitební život, osobní vztah s Pánem. Avšak Obnova mi dala mnoho. Nejdůležitější bylo, že se obnovil můj vztah s Pánem, naplnil se důvěrou, jednoduchostí, odevzdaností, spontánností. Milost Obnovy pro mne osobně znamená milost duchovního dětství. Samozřejmě jsem též poznal význam chvály, otevřenosti charismatům, důležitosti naslouchání Duchu Svatému. Hlavně ve své kněžské službě jsem si uvědomil, jak je pro kněze důležité být vnímavý k Duchu svatému.

Známe vás z knih o pokoji, o vedení Duchem, teď dáváte exercicie o vnitřní svobodě - a to všechno jako někdo, kdo má s těmito fenomény hlubokou osobní zkušenost. Mohl byste prozradit, co za ní stojí?

Zpočátku jsem vůbec nepomýšlel na to, že budu psát knihy. Když jsem se však dostal více do kontaktu s lidmi, s jejich potřebami, začal dávat exercicie, věnovat se duchovnímu doprovázení, shledal jsem, že by bylo užitečné něco napsat. Vycházel jsem z více zdrojů. Prvním je osobní zkušenost, to, co každý prožívá s Pánem, zkušenost s Božími metodami v našem životě. Mnoho jsem též načerpal z četby, zejména z duchovních autorů. Mám na mysli hlavně karmelitánské světce: Terezii z Avily, Jana od Kříže, Terezii z Lisieux - ta na mne velice, velice zapůsobila. A též mnoho dalších autorů, i současnější věci. Dalším důležitým zdrojem mi byly, jak jsem se zmínil, zkušenosti z kontaktů s lidmi, z rozhovorů, duchovního doprovázení, ze zpovědí. Lidé mi svěřují své potíže, hovoří o svých problémech. Myslím, že to mi pomohlo trošku pochopit, jak Bůh působí v srdcích a s jakými obtížemi jsou lidé konfrontováni, a také co by jim mohlo konkrétně posloužit. Jediným důvodem mého psaní je podělit se o věci, jež podle mne mohou lidem pomoci, aby s důvěrou vytrvali v životě víry, nenechali se zastavit potížemi a pokušeními, s nimiž se setkáváme všichni.

Během vašich přednášek často padalo slovo naděje. Jakou konkrétní podobu mu v této chvíli ve svém životě přisuzujete?

Doufat znamená uznat svou nedostatečnost a chudobnost, ale vkládat přitom všechnu svou důvěru v Boha. O to se snažím v každodenním životě, ve všech situacích a obtížích, do nichž se dostávám. Snažím se spoléhat se na Pána s naprostou důvěrou a na své limity se nedívat. Naděje je velmi krásná ctnost, je to tak trošku klíč ke svatosti, protože nás učí počítat s Pánem a ve všem se opírat o něho. Uzdravuje nás ze znepokojování a z malomyslnosti - a to jsou ve skutečnosti hlavní překážky na naší cestě. Avšak je to dílo na každý den. Naděje je též boj, který není nikdy definitivně vyhrán, protože stále trošku podléháme pochybám, pokušením, znepokojováním, ale to je normální. Takový je život. Myslím, že naděje je něco, co máme uplatňovat každý den. Je to základní a mimořádně plodný postoj, protože když se opíráme o víru a žijeme v naději, umožňuje to velice krásný rozvoj lásky k Bohu a k bližnímu.

Mohl byste se s námi podělit o jeden pro vás zajímavý osobní zážitek s českou církví?

Nemám jich mnoho, protože k vám nejezdím příliš často, i když jsem byl trošku činný při zakládání komunitního domu ve vaší zemi (v Dolanech u Olomouce, pozn. red.). Nejdůležitější zkušeností pro mne byla dvoje duchovní cvičení: jedna před několika lety pro kněze v Olomouci, a pak tato. Bylo to krásné: asi stovka lidí z okruhu charismatické obnovy, z toho tucet kněží, dost řeholníků, zbytek laici, povětšinou mladí. Cítil jsem velkou ochotu naslouchat Slovu Božímu, velkou touhu po modlitbě. Myslím, že tato duchovní cvičení byla pro všechny účastníky velkým povzbuzením, aby vytrvali ve víře, v důvěře a ve službě Pánu.

Srdečně děkuji a vyprošuji Pánovo požehnání.

Připravili Jiří Stejskal a Jindra Hubková.