Nakonec ke společenstvím

Společenství nejsou, jak ukazují zkušenosti, žádným jen ideálním jevem, nejsou vzorkem ráje uprostřed slzavého údolí. Jsou mnohdy obtížnou záležitostí, ale mohou být školou růstu křesťanů k samostatnosti a kooperaci současně. A pro mnohé jsou tím nejlepším prostorem života. Proto je dobré je podporovat a zároveň jim pomáhat, aby neutonuli ve svých omylech a chybách.

Pro udržení existence a dobré funkce společenství je potřeba dodržovat tyto zásady:

1. Každý, kdo do společenství chodí, musí být ostatními přijat a vědět, že je přijat, jinak ze společenství odejde. Nelze ale přijmout toho, kdo společenství záměrně rozbíjí.

2. Každý má mít možnost sdělit ostatním své závažné problémy nebo starosti. Má vědět, že je nejen může, ale i musí vyslovit nahlas. Je také potřeba mít otevřené oči a poznat, kdy někdo není „ve své kůži“, být vnímavý nejen k sobě, ale především k ostatním. Důležité je dávat pozor, aby nikdo nezačal společenství ovládat a zahlcovat pouze nekonečnou řadou svých problémů. To společenství rozloží.

3. Žádné společenství se nesmí uzavírat okolnímu světu, je třeba vyhledávat kontakty i s jinými společenstvími.

4. Ohled se musí brát i na zcela praktické věci, např. na otázku dopravy, aby problém špatného spojení někomu nezabraňoval v účasti ve společenství.

5. Společenství má mít kontakt s knězem, který ho může případně navštívit. Nemělo by ale být na něho zcela odkázáno. Kněz musí být pro společenství postradatelný; má být schopno samostatné činnosti a života z víry. Je jistě možné pozvat přednášejícího, ale i na jeho výklad musí opět navázat samostatná práce.

6. Velmi důležité je dávat pozor, aby společenství neustrnulo, „nezkamenělo“. Hlavní je otevřenost Bohu v tom, aby je On vedl jak a kam chce a pro další rozvoj a i pro samotnou existenci společenství je velmi nutné a prospěšné různými změnami projít. Přesto, že většina lidí nemá změny ráda a brání se jim.

7. Členové společenství se musí sjednotit na programu a na době trvání schůzky tak, aby oboje bylo pro všechny akceptovatelné. Program i časové ohraničení (začátek dodržet, konec nepřetáhnout) je třeba dodržovat. „Nekonečné schůzky“ vyřadí zaměstnané lidi a jsou neplodné.

8. Každý musí mít možnost ze společenství na čas nebo natrvalo svobodně odejít a to vždy „beztrestně“. Námitky lze mít jen tehdy, pokud někdo do společenství patří i nepatří, to znamená, že dochází zcela nepravidelně, žádné úkoly nepřijímá a pokud je přijme, tak je neplní - zkrátka nebere za svou žádnou odpovědnost za život společenství.

9. Velká citlivost a obezřetnost je nutná vůči lidem s duševními potížemi nebo nemocemi. Ne každé společenství je schopno je nést a ne každý styl života společenství je pro ně vhodný. Je třeba dbát na to, aby ani zcela nezahltili svými tématy život společenství, ani aby pobyt ve společenství nebyl pro ně přítěží, nevedl ke zhoršení jejich stavu. Ještě jinak řečeno, každé společenství není schopno plnit pro ně terapeutickou funkci a nemusí to být jeho úkolem. Oni sami ovšem budou tuto terapeutickou funkci společenství nejspíš předpokládat nebo vyžadovat.

10. Pokud společenství stále roste, může se stát, že jeho velikost je už neúnosná. Je ho tedy třeba dělit. To bývá vždy bolestivá procedura. Ti, kdo si na sebe zvykli, se zpravidla nechtějí rozejít. Nejlépe mohou v této situaci pomoci hlediska praktická: buď geografické - budou se scházet ti, kdo bydlí blízko sebe, nebo časová - nová společenství se uspořádají tak, aby doba jejich scházení se lépe vyhovovala těm i oněm. Protože v počtu dvanácti a více lidí nemůže mluvit snadno každý s každým a je těžké, aby na každého během dvou hodin zbyl nějaký čas, je třeba, když se společenství zatím nedělí, alespoň v průběhu setkání zavést čas, kdy jsou všichni rozděleni do menších skupinek (maximálně sedm lidí), pokud možná se stabilním složením.

-----

Děkujeme Pastoračnímu středisku Praha za poskytnutí textu a souhlas s jeho uveřejněním.