Nebezpečí malých společenství

Jsou biskupové, kněží i laici, kteří malá společenství považují za potenciální nebo aktuální nebezpečí pro soudržnost farnosti. Například milánský arcibiskup kardinál Martini a někteří další biskupové při synodu o postavení laiků v církvi r.1987 nebyl hnutími v církvi a malými společenstvími nijak nadšen a výrazně před nimi favorizovali farnost jako základní pastorační jednotku. Dále je známo, že existují věřící s jakousi trvalou „sektářskou potencialitou“, kteří mají tendenci vtiskovat malým i větším společenstvím mentalitu izolované, exkluzivní, případně povýšené sekty. A konečně je v každé farnosti určité procento lidí obtížněji komunikujících nebo prostě ve víře „samotářských“, kteří nemají potřebu nebo nemají schopnost prožívat své křesťanství v malé skupině. Případně si ve svém životě odnesli z účasti v nějaké malé skupině nebo z vlivu jejího působení hlubší zranění, které jim neumožňuje pouštět se do něčeho podobného. Ti se účasti ve společenství brání. Nekritické favorizování a doporučování malých společenství potom tyto lidi mnohdy ještě více odrazuje a vzbuzuje v nich pocit, že jsou „křesťany druhé kategorie“.

Podobné nebezpečí nastává, když ve farnosti je malé společenství okolo jejího faráře nebo jiné (jiná) malé společenství favorizovanou skupinou, která má zcela jiné postavení, než ostatní věřící. Je ovšem nutno jasně říci, že tyto problémy nespočívají v malém společenství jako takovém, ale v jeho chybném hodnocení či sebehodnocení nebo v chybné organizaci pastorace ve farnosti.

2.3 Problém osobní identifikace

Dalším možným problémem života křesťana ve farnosti a v malém společenství je problém osobní identifikace. Člověk se totiž nejen identifikuje s určitou skupinou (lidově: někam patří), ale je schopen se identifikovat s vícerými skupinami současně (např. současně patří do rodiny, pracovního kolektivu, farnosti a rybářského spolku), a to zpravidla nestejnou měrou. Ve vztahu malé společenství - farnost pak vzniká otázka: identifikuje se člověk s malým společenstvím a se svou farností v zásadě stejnou měrou? Nebo se identifikuje jen se svým společenstvím? Zvláště ostře může tato otázka vystoupit tehdy, jsou-li někteří farníci členy mezifarních (nadfarních) společenství a jejich míra identifikace je v takovém společenství větší, než identifikace s farností. To špatně snáší nejen farář, ale i ta část farnosti, která s těmito lidmi nějak komunikuje nebo komunikovat chce.

-----

Děkujeme Pastoračnímu středisku Praha za poskytnutí textu a souhlas s jeho zveřejněním.