Neboj se divoké zvěře

Evangelium Mk 1,12-15

V osobě Ježíše Krista skutečně přichází Boží království. To se ukazuje nově nastolenou harmonií mezi člověkem a „divokými zvířaty“, podobně jako v ráji (Gn 2; Iz 11). Nový Adam přináší pokoj a soulad narušený hříchem starého Adama. Přemáhá „království satana“, a tak může přinášet „Boží království“. Boží vláda, čili Boží přítomnost v moci a síle, je teď mimořádným způsobem blízko lidem. Klíčem ke vstupu do tohoto království pokoje je obrácení. Takové obrácení znamená obrat od sebe k Bohu, od sebedůvěry k víře v Ježíše Krista, od vlastních cest k cestám evangelia.

Štíři, jedovatí hadi, divoké šelmy - taková setkání mohou zpestřit naše putování po pouštních oblastech. Jsou tam zvířata agresivní, lačná, nelítostná, „řvavá“. Komu by se nepodlomila kolena při pohledu na jejich otevřené chřtány? A kdo by se nechvěl před jedovatým hadem? Vydat se do pouště sami předpokládá velkou statečnost … anebo bláznovství. Anebo - je možné zvolit jinou variantu, vybrat si schopného a vybaveného průvodce. S ním se člověk neztratí a nemusí se tak obávat nečekaných překvapení.

A tuto variantu zvolil Ježíš. Nevydal se sám, vybral si průvodce - ba spíš naopak… Ježíše si vyhlédl nejprve průvodce, který ho pak do pouště zavedl. Průvodce s velkým „p“, Duch Boží.

Ježíšův model je „schůdný“ i pro nás. To znamená, že bychom se měli vydat na Saharu či na arabskou poušť? To těžko. Ani to zrovna neznamená, že bychom se měli uchýlit na nějaké opuštěné místo. I tak však platí, že každý se má vydat na poušť - přinejmenším (a tím spíš) na prahu postního období.

Jaká je to tedy tato záhadná poušť? To je to místo, kde je každý z nás opravdu sám před Bohem (a před sebou) - zrovna jako na poušti. Místo, kde jsou také divoké šelmy. Ale zároveň prostor, kde je možné zažít Boží zásah, jeho blízkost (Kristus to zažil skrze anděly). Jistě není těžké vystopovat, že se jedná o poušť našeho nitra.

Jít do takové pouště není o mnoho snazší, než se vydat na opravdovou poušť. Proč? Vždyť je nám bližší jít do města, mezi lidi, „na tržiště“. Ale už samotný nápad sestoupit do vlastní pouště je pro někoho skličující (není příjemnější zapnout televizi či rádio, aby člověk zapomněl na vlastní pustinu?). Co tam můžeme očekávat? Prázdnotu, samotu, pusto, sucho bez kapky životodárné vody. A navíc ty nebezpečné šelmy! Jsou to šelmy našich neochočených sklonů: agrese (vůči sobě či druhým - hněv, neodpuštění, pomstychtivost, nesnášenlivost), neukojená lačnost (po jídle či „okouzlující technice“, po stále nových „vzrušeních“, po úspěchu, po penězích a zbytečném komfortu). Nezavírat oči před tím, že takové šelmy jsou i ve mně - to vyžaduje velkou pravdivost. A dívat se do očí této zvěři, pozorovat jejich otevřený chřtán - to chce opravdovou odvahu.

Podniknout takovou výpravu „do pouště“ by bylo šílenstvím. Jak nepodlehnout takovým dravcům? Ale my nemusíme a ani nemáme jít sami - máme jít „s Duchem“, zrovna tak jako Kristus. Duch Ježíšův má být tím naším Průvodcem, kráčejícím po našem boku. S ním se nemusíme obávat, že by nás lačné šelmy pohltily. Co to však znamená konkrétně? Kdykoli se snažím pravdivě pohlédnout na svoji vnitřní poušť, mám tak konat v Boží přítomnosti, před jeho očima. Jinak se snadno stane, že mě množství zla „schovaného“ ve mně vyděsí. Možná se vyděsím, možná se sám sobě znelíbím a znechutím. A to by znamenalo, že mě šelmy už „přemohly“. Nepřemohou mě, pokud se věrně držím v blízkosti Průvodce … a mám v něj důvěru (i přes hrozivou přítomnost „divoké žvěře“). Čím pravdivější pohled na „svou poušť“, tím větší důvěru v Boží věrnost a dobrotu vůči mně!

Ale to není všechno! S Průvodcem se nejen nemusíme obávat kráčet po poušti, ale dokonce můžeme přemáhat a šelmy ochočit! Jinými slovy - budeme-li zvát Ducha do těch svých „pouštních krajů“ obývaných divokou zvěří, můžeme zažívat postupný zázrak, že takové šelmy přestávají být našimi nepřáteli (kteří nás vnitřně rozervávají), ale stávají se našimi věrnými a přítulnými přáteli. Agrese a lačnost ve svých nejrůznějších podobách námi přestanou zmítat a páchat na nás (!) násilí - „upokojí se“, ztichnou jako moře po bouři. Naše rozervané nitro tak najde vnitřní harmonii. Šelmy nám začnou sloužit! A obnoví se ten zázrak, který se udál při Ježíšově pobytu na poušti - „návrat do ráje“, úsvit nového stvoření.

Toto však není „jednorázová záležitost“ (pouze na tuto neděli!), spíš je to „dobrodružství celopostní“ (či dokonce celoživotní). A cílem má být „nově nalezená harmonie“, ochočení divokých zvířat, nové stvoření - v neděli Vzkříšení.

1. Přečti si osmou kapitolu Geneze (o potopě), abys tak získal ponětí o kontextu. Které SZ smlouvy znáš? A vzpomeneš si na další starozákonní předobraz křtu?


2. V 1. Petrově listu najdi všechna místa, která mluví o Ježíšově utrpení. V jakých souvislostech (v jakých kontextech) se o tomto utrpení mluví? Proč autor listu o tom hovoří v jednotlivých případech?


3. Vydej se na poušť, pojmenuj ty šelmy, které potkáš … ale nezapomeň kráčet s Průvodcem! Čili - „výpravu na poušť“ konej v modlitbě, před milujícím Božím pohledem, mocnějším než nejsilnější zvěř.