Neboj se mít velké sny

„Jak napsat píseň, která se dotkne celé země, nebo dokonce celého světa? Neboj se mít velké sny!“ Tato věta zazněla na dvoudenní Konferenci prorockých chval a uctívání v pražském Sky Clubu Brumlovka hned několikrát. Kdo ji řekl a o co vlastně šlo?

Křesťanská misijní společnost a KS Příbram se nebáli mít velký sen, a tak se po ukončení Summitu NATO v pátek 22. listopadu podařilo zahájit dvoudenní modlitební konferenci, při které se církev u nás vůbec poprvé sešla jen ke společnému chválení. Právě proto, že ale nejde o žádné „jen“, přisuzovali jí organizátoři velký význam. Téměř celý večer a následující celý den křesťané z různých církví zpěvem a hudbou chválili, uctívali a vyvyšovali Boha nad svými životy, rodinami, nad svým městem i celou naší zemí. Hlavním hostem konference byl známý vedoucí chval z Velké Británie Noel Richards a chválící skupina z německého sboru Gemeinde auf dem Weg s Christophem Bonnenem.

Páteční večer byl určen vedoucím sborů a chválících skupin, kromě společné modlitby, kterou vedla hodně živá skupina z KS Příbram, a přímluv za průběh konference zaznělo povzbudivé vyučování Christopha Bonnena a Noela Richardse - právě on vybízel k odvaze mít velké sny a pokračoval mimo jiné myšlenkou: „Nezůstávej na vrcholku hory, na kterou jsi vyšplhal a teď se kocháš krásným rozhledem. Existuje něco víc, další vrcholek ještě vyšší hory. Nespokojuj se s tím, co je dnes. Jdi dál, jdi výš. Budeš ale muset znovu sestoupit dolů do údolí, z místa plodnosti do místa zasévání, ořezávání. Pak přijde opět sklizeň ovoce. Měj velkou vizi pro svůj život, pro tuto zemi, pro evangelium a tu předkládej Pánu. On tě povede, povede tě přes malá mezipřistání, dobami zasévání a těžké práce.“ Příkladem jednoho „velkého snu“ byla Noelova touha shromáždit lidi na slavný londýnský fotbalový stadión ve Wembley, aby chválili Boha. Inspirován koncertem skupiny Queen, kde dav zpíval „We are the Champions“, zatoužil, aby na témž místě zaznělo „Jesus is the Champion“ (Ježíš je Vítěz). I přesto, že pronájem stadiónu na jeden den stojí v přepočtu na naši měnu 15 milionů, se v roce 1997 Noelův sen uskutečnil. Na stadiónu ve Wembley se sešlo 45 000 lidí a hudbou chválili Pána.

Sobotní den konference, kdy Brumlovka doslova praskala ve švech, pokračoval ve „stereotypu“ chval. Skupinu z KS Příbram vystřídala německá chválící skupina, na konci modlitby měli vedoucí sborů a chválících skupin možnost přijmout službu modlitby. Večer už patřil Noelu Richardsovi, který celý sál dokázal „rozvařit“, přestože k tomu měl jen svou kytaru a ze svého týmu dalšího kytaristu. Pohled na skákající masu lidí, kteří tančili, vyvyšovali Pána prapory, možná vypadal poněkud neobvykle. Někdo by řekl, že šlo o davové nadšení, že hudba byla příliš hlučná, že projevy radosti byly povrchní a příliš uvolněné. Těžko říci, s jakým postojem v srdci ten který bratr nebo sestra ke chvále přistupovali, to ví opravdu jen Pán. Možnost chválit Ho celým svým srdcem, celou svou myslí, celou svou silou, celou svou bytostí zde měl ale úplně každý. Ve svobodě, jaká se hned tak nevidí.

Po skočení konference jsme se zeptali několika účastníků z řad obnovy na své dojmy:

Noel Richards, tak to bylo jediné, co jsem věděla, když jsem tu deštivou sobotu s přemlouváním sebe sama ráno vstala a šla na koncert prorockých chval. Tomu všemu předcházel nabytý program s přednáškami a chválami, bylo opravdu hlučno, a myslím, jak i sám Noel poukazoval, že si toho v nebi opravdu nemohli nevšimnout. Celý den mi byl novým "nakopnutím" a vlil mi energii do žil. Stal se pro mě motivací k tomu, abych nezahazovala své sny a touhy. Byl to i krok, kdy jsem vědomě řekla Bohu, že mu znovu dávám sebe se vším, co jsem, kdo sem, co umím i umět nikdy nebudu, a s tím ať si Pán naloží podle svého. Navíc záležitost, kterou jsem do soboty vnímala jako neskutečný problém a zkoušku, se záhy přeměnila na počátek cesty.

Ve druhé části koncertu vystoupila německá skupina. Hned od samého začátku to podle mě bylo „jiné kafe“. Působili velice svěžím, opravdovým a normálním dojmem. Písně měly velice jednoduché, a přitom silné texty, a daly se při troše snahy i zpívat. V jeden moment oznámili, že přijde hráč na strunné nástroje, bude hrát a Hospodin bude mluvit. A jak řekli, tak se i stalo. Tohle byl jediný moment, který bych nazvala „prorocká chvála“, ale ten moment mi stál za těch 150,-Kč a spoustu hodin strávených v hluku a těžko dýchatelném vzduchu. Třetí část byl koncert Noela Richardse. Nebylo to špatné a zvláště mladší účastníci si to očividně užívali, ale pokud vás příliš nebaví (třeba jenom momentálně) skákat, tleskat a křičet, tak máte trochu smůlu. Ale každý chválí Boha tak, jak je mu vlastní, a to je dobře.

Eva

Dopoledne jsem se necítila dobře, chtěla jsem odejít a přišlo mi, že tento způsob modlitby je povrchní, nemá mi co dát. Pak mi přišlo škoda odcházet a uvědomila jsem si, že vlastně záleží na mém postoji, jestli něco prožiju. Došlo mi, že je možné něco prožít, aniž by se mě to dotklo, když do toho nevstoupím naplno. Odpolední koncert bratrů a sester z Berlína mi dal zkušenost, že ve chvále a uctívání, pokud se jí člověk v modlitbě vědomě poddá, padají hradby, ty hradby, které má Bůh stále před sebou.

Spolu s manželkou sloužíme v oblasti chvály a uctívání a od víkendu s Noelem jsme očekávali příležitost k občerstvení a načerpání. Já osobně jsem ho přijal nemálo. Bůh ke mě mluvil nově, překvapivými způsoby. Velmi prakticky především skrze páteční vyučování pro vedoucí, velmi osobně v čase chval a uctívání a velmi jasně, když se za nás modlil bratr z berlínské skupiny. Bylo pro mě nesmírně povzbudivé setkat se s lidmi, kteří uskutečňují vizi přijatou od Pána a okusit ovoce jejich konání.

Honza