Není přijímání jako přijímání…

Evangelium Jan 6,51-58

^{Ježíš řekl zástupům: 51"Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“ 52Židé se mezi sebou přeli a říkali: „Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?“ 53Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám: když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. 54Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den. 55Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. 56Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. 57Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. 58To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli naši otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.“}

^{Není přijímání jako přijímání…}

^{A přitom se zdá tak snadné postavit se do řady a přijmout eucharistii. Avšak - k přijetí eucharistie nestačí… jít k přijímání! Nezní tato věta podezřele, jako by šlo o nový blud o eucharistii? Veškeré obavy a pochybnosti se rozptýlí, pokud se zamyslíme nad znamením eucharistie.}

^{Nejprve se nemůžeme ubránit údivu, že geniálnější a přitom „prostší“ způsob Ježíš nemohl vymyslet, aby se mohl s námi sjednotit - skrze „pokrm“ a „nápoj“. Přitom i samotný „symbolický úkon“ přijímání je velmi výmluvný a… dokonale vyjadřuje, jak dochází k sjednocení. Tak jako pokrm „přijímáme“ do svých útrob, asimilujeme a… „začleňujeme“ do svého organismu“, zrovna tak pokrm eucharistický: i ten máme skutečně jíst, přijímat do svého nitra, do svých citů (třeba „rozhozených“, zraněných), do svých přání a plánů. Každé jídlo nás totiž může sytit tehdy, když je přijímáme nejen do úst, ale především do svých „vnitřností“. A totéž platí o eucharistii - nestačí přijmout do úst, je třeba ji přijmout zcela… Pokud přijímáme eucharistii nejen do úst, ale i do svého „nitra“, pak se skutečně sjednocujeme s Ježíšem.}

^{Velmi výmluvně o tom píše sv. Jan Eudes:}

^{„Ježíš je nejenom tvůj, on chce být také v tobě, chce v tobě žít… Chce, aby všechno, co je v něm, žilo a vládlo v tobě: jeho duch v tvém duchu, jeho srdce v tvém srdci, všechny síly jeho duše v tvých duševních schopnostech a silách, a tak aby se na tobě naplnila slova: Oslavujte Boha svým tělem a aby Ježíšův život byl patrný na vás. A ty zase nejenom patříš Božímu Synu, ale máš být v něm… Všechno, co je v tobě, má být zapojeno do něho, od něho máš přijímat svůj život a dát se řídit. Nebudeš mít žádný pravý život, leč v něm, neboť on je jediný zdroj pravého života; mimo něj najdeš pouze smrt a zánik. On ať je jediným východiskem všech tvých hnutí, činů a životních úkonů.“}

^{To však není všechno! Eucharistii máme asimilovat natolik, že… se staneme eucharistií pro druhé - přijímání (Krista) tak vrcholí proměněním (v Krista). Jak tomu rozumět? Přijetím eucharistie se máme stát eucharistií, živým a viditelným znamením Boží přítomnosti. A ne přítomnosti statické, ale dynamické, která sestupuje do života lidí, dotýká se jejich ran a léčí, pozvedává, posiluje - právě tak jako Ježíš.}