Netradiční odpočinek

Evangelium Mk 6,30-34
30Apoštolové se shromáždili u Ježíše a vypravovali mu všechno, co dělali a učili. 31Řekl jim: „Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.“ Pořád totiž přicházelo a odcházelo tolik lidí, že neměli čas ani se najíst. 32Odjeli tedy lodí na opuštěné místo, aby tam byli sami. 33Mnozí je viděli odjíždět a poznali jejich úmysl. Ze všech měst se tam pěšky sběhli a byli tam před nimi. 34Když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech.

Opět Ježíš s lidskou tváří - vždyť jak „obyčejně“ zní „pojďte stranou si odpočinout“, „bylo mu jich líto“! Je možná nezvyklé, že Ježíš takhle hovoří, ne? Takové obyčejné věty, které by mohly pocházet od „jakéhokoli“ člověka. A přece tato slova nejsou tak banální, jak se na první pohled může jevit. Vezměme tu první větu - „pojďte stranou si odpočinout“. Nemá to však být pouhý odpočinek, ale odpočinek „s Ježíšem“. V jeho blízkosti. A to radikálně mění situaci. Anebo druhou větu - „bylo mu jich líto“. Ježíš se však nezastavil u pocitů, udělal něco konkrétního - začal učit. A to je zarážející, ne? Zatímco lidé byli chtiví zázraků, viditelných znamení, Kristus místo toho nabízí… slova. Ano, nabízí slova - nejsou to však slova, slova a jen slova. O Ježíšových slovech totiž paradoxně platí… že to nejsou slova! „On neučí jako učitelé zákona, ale jako ten, kdo má moc“ - jako ten, který ukazuje cestu tam, kde je tma tmoucí. Nabízí odpočinutí tam, kde lidé (a učitelé zákona) umí vkládat jen neúnosná břemena. Jeho slovo láme okovy hříchů („opakujících se“) a nepřemožitelných závislostí (pouhým slovem jsou vyhnány temné mocnosti). Ježíšova slova… nejsou slova. A ubohý ten, kdo nepoznal, že Ježíš je někdo víc než moudrý učitel „životní moudrosti“. Anebo - šťastný ten, kdo tuší, že Ježíš nabízí víc než slova.
Je však také pravdou, že hloubku Ježíšových slov nenajdeme tak snadno. Podobně jako ti lidé z evangelia, i my máme „vyjít“, povstat z pohodlného křesla a… vydat se na cestu za poznáním evangelia. Může to znamenat skutečně „jít na pouť“, na nějaké místo, kde se mohu ztišit (vypnout od běžných starostí) a disponovat pro přijetí Slova. Ale především to znamená „vnitřně“ kráčet, směřovat k Ježíšovi - hledat, toužit, mít hlad po jeho slovech. Toužit, hledat, bušit - a tak se nám otevře.
Nevadí, že jsme zrovna znavení a znechucení životem - ba tím spíš nás toto rozpoložení může podnítit, abychom hledali Pastýře, který nás dovede k tekoucím vodám, kde můžeme spočinout. Spočinutí hlubší než opalování u rybníka nebo procházka v lese.
Vyjděme tedy i my…