Nevýslovné slovo
Některé věci nelze lidským jazykem vypovědět. Slova jako by nestačila.
Roku 1958 píše kirgizský spisovatel Čingiz Ajtmatov novelu Džamila, jíž se proslaví a kterou Louis Aragon nazve nejkrásnějším milostným příběhem na světě. Autor se zde stylizuje do osoby patnáctiletého chlapce Saida, který pomáhá své široce rozvětvené rodině s hospodářstvím v situaci, kdy již třetím rokem zuří 2. světová válka a všichni muži byli povoláni do zbraně.
Saida pojí velmi úzké přátelství s jeho snachou Džamilou, jejíž muž je ve válce a ona se musí postarat o hospodářství. Jde jí to dobře: je čiperná, dovádivá, rozesmátá a svým téměř mužským přístupem k práci si získává obdiv a srdce ostatních ve vesnici. A tu se z fronty vrací Danijar, samotářský a zamlklý. Brzy se v aulu - vesnici - ale stane pohrdaným outsiderem, jehož si nikdo neváží, protože pro hospodářství má význam pouze rázný džigit, muž-ochránce rodu. S těmito zcela protikladnými postavami den co den jezdí chlapec Said s koňmi a není divu, že brzy začne spolu s Džamilou z Danijara dělat troubu a utahovat si z něj.
Jednoho dne si při práci Džamila začne zpívat a aby si našla nějakou záminku, jak Danijara popíchnout, zeptala se ho, zda již v životě miloval. On na to nic. U říčky, která přetínala cestu, zmírnili koně krok, cvakajíce podkovami do mokrých stříbřitých kamenů. Když přejeli brod, Danijar popohnal koně a náhle zazpíval nejistým hlasem, roztřeseným jízdou přes výmoly: "Hory moje, hory modrobílé, země moje, země otců mých!" Náhle se zajíkl, odkašlal, ale další dva verše zazpíval již hlubokým hrudním hlasem, třebaže trochu chraptivě: "Hory moje, hory modrobílé, kolébko má..." Znovu začal zpívat; nejdříve plaše, nejistě, pak stále silněji, až se jeho hlas rozlehl v úžlabině a nesl se ozvěnou v dalekých skalách.
Nebylo lze ani uvěřit, kolik vášně a nadšení bylo v té melodii! Tuto píseň nebylo možné Saidovi zapsat. Poslouchal a nevycházel z údivu. Rozbřesklo se mu a pochopil: Tohle je skutečný Danijar! A Said pochopil, že zamlklost Danijarova je způsobena tím, že skutečně miloval. A něco se v něm díky této písni změnilo. Stále teď očekával něco krásného, vytouženého. Danijar před ním v písni otevíral celý svět pozemské krásy a vzruchu. Když Danijar zpíval, Saidovi se chtělo pokleknout k zemi a sevřít ji v objetí jen za to, že člověk je schopen tolik milovat. Zmíral bezděčným strachem i radostí před čímsi neznámým. Změnila se i Džamila, ta tam byla ona čiperka ze začátku příběhu, teskně zasněný úsměv zůstával na jejích rtech, byla zamyšlená a radovala se z čehosi krásného, o čem věděla jen ona sama. Danijar písní vyjevil sám sebe, kým skutečně byl, kolik miloval, a tím otevřel svoje nitro Džamile a Saidovi, kteří tímto poznáním nevyslovitelné krásy skryté v jeho nitru byli sami zevnitř proměněni.
Tolik Ajtmatovův příběh. Podobně nevýslovným jako způsob, kterým Danijarova píseň vyjádřila, kým Danijar je, co je za osobu, je nevýslovné i Slovo, o němž hovoří prolog Janův, počátek čtvrtého evangelia.
Slovo Boží stojí jako věčné na počátku dějin; svým mocným slovem dalo všemu vznik; tímto Slovem se obrací ke všemu stvořenému a chce mu dát podíl na sobě samém a na své vůli, na svém láskyplném plánu s člověkem. Darovalo bytí a život všemu, co existuje a co známe. Nepředalo však pouze tuto existenci, ale ty, kterým je určeno, chce také zaangažovat, vtáhnout do své působnosti a posílit jejich vztah s Bohem. Těmi, ke kterým se toto Slovo obrací, jsme my. Každý z nás. Žijeme, pohybujeme se a jsme - vznikli jsme Božím Slovem a radujeme se ze života pouze díky němu.
Ježíš, Boží Moudrost a Boží Slovo, nepřinesl jako proroci slovo Boží, výroky Božího Ducha do konkrétní situace. Nesestoupil ani z výšin jako Mojžíš, když mu Hospodin odevzdal desky s Desíti slovy, Desaterem, vyjádřením Zákona. Ježíš sám je to slovo. On je prvním a posledním výrokem Božím. On sám je Božím sdělením, slovem-sebedarováním pro člověka.
V Ježíši Kristu Bůh vyjádřil, kým je, ukázal svoji tvář a daroval se, vydal se člověku způsobem úplným, tajemným, nevýslovným, a přesto tak, že odhaluje sebe samotného jako světlo zářící v temnotách, světlo pro kroky každé chvíle. Ježíš-Slovo je světlem, které temnota nepohlcuje, ale které naopak proměňuje samu tmu, prozařuje temnoty svou skvělostí a nádherou, jakožto lampa udává směr a cíl, stává se jasným majákem pro lidi žijící ve stínu smrti, aby jim takto nabídl svou výpovědí život.
Toto slovo Boží, Ježíš, proslovené do našeho života má moc nás proměnit, připodobnit nás Božímu Synu. Slovo, jež nás oslovuje, vstřebáváme a sami se stáváme Boží výpovědí, když se stáváme podobnými Božímu Synu. V něm se totiž stáváme sami syny a dcerami nebeského Otce, který vyjádřil svou starost o člověka a svou niternou lásku v Božím Slově - Mesiáši poslaném na svět.
Bůh zapěl člověku píseň, kterou skrývá jeho hruď, píseň svědčící o hluboké a nevýslovné lásce, jejíž slávu a krásu jsme poznali v jednorozeném Synu, jemuž se zalíbilo ubytovat se uprostřed nás. Tato píseň nás nenechá vlažnými: zaposlouchejme se do ní. Patříme-li na Krista, nelze nám než pokleknout a nechat se omráčit, nakolik Bůh miluje člověka. Nakolik miluje mě, nakolik miluje tebe.
Některé věci nelze lidským jazykem vypovědět. Lze je jen slavit.