Noční tramvaje

Zvonění večerních tramvají není v tmavém pokoji slyšet. Ani smutné štěkání psa odvedle, ani spěch krve ve vlastních spáncích. To jediné, co žena opřená o zeď pokoje slyší, je flétna. Dance de la chevre. Tanec kozičky. Kaskády tónů a mezi nimi zalapání po dechu, krátký nádech flétnistky. Hudba a nádechy. To vše asi třikrát hlasitěj než jak je obvyklé, nepřirozeně silně.

Náhlý proud světla – prudce otevřené dveře. Muž, který v nich stanul, se bezradně rozhlíží po pokoji. Pak uvidí svou ženu sedět na zemi, hned je u ní, třese jejími rameny, něco hlasitě říká. Ale v křiku a radosti Tance všechna slova zaniknou. Další dva kroky k magnetofonu; ticho.

A v tichu najednou slyšet ženské vzlyky, zvonění tramvají a mužova slova.

„Aničko, prosím. Takhle dál nemůžeme. Já takhle nemůžu dál. Ty taky ne. Nechci ti tu kazetu brát. Ale prosím, vyhoďme ji. Vyhodím ji, Aničko, když mi to dovolíš.“

Žena pláče, schoulená do sebe, nechce se nechat obejmout, zavírá se před dotykem. Muž odchází do kuchyně, bere z lednice pivo, otevírá ho a pije se zavřenýma očima. Pak se posadí ke stolu.

„Bože, já to nedokážu. Snažil jsem se být dobrý otec, ale nemohl jsem zachránit svou dceru před smrtí. A teď je ve mně prázdno. Nevím, jak tě slyšet, nevím, jak utěšit svou ženu. Už nedokážu nic. Snažil jsem se, ale došla mi síla. Ty máš všechnu sílu, pomoz ty sám Aničce, pomoz jí a dej jí sílu. Dej nám jeden další krok, Pane.“

V tu chvíli zvedne žena ve tmě hlavu a v rohu pokoje uvidí malého Ježíše, Ježíše-dítě. Dívá se na ni zvědavě a ptá se.

„Proč pořád posloucháš tu kazetu “

„Protože slyším, jak se na ní nadechuje moje holčička. Hrála na flétnu, ale vzali nám ji, smrt nám ji vzala.“

„Ale tam, kde je teď, není už žádná smrt. Vím to. A ona žije, dívá se na tebe.“

„Dívá se na mě Jenže já ji nevidím,“ řekne divoce, „necítím ji. Necítím už nic, jenom bolest. Tisíckrát zvětšenou bolest.“

Dítě před chvíli soucitně vztáhlo ruce, ale teď je najednou smutné a skoro přísné. „To je pravda, nevidíš ji; nevidíš ani to, co máš přímo před očima…“

Žena bloudí zrakem po pokoji. Napíná oči, ale má před sebou jenom tmu. Najednou zatouží po tom, aby znovu přišel její muž a rozsvítil. Aby jí pomohl vstát. Ale on je teď na míle daleko, v kuchyni, kde pije bez večeře pivo. Zase jsem nenakoupila. Najednou se v ní nadechne něco, co bylo dlouho přidušené.

„Už se nestarám o nikoho, jenom o svou ránu. Jenom o sebe. Kam jsme to došli…“

Žena vstane, narovnává se z velké bolesti. Jde a rozsvítí malou lampičku. Světlo zalije dávnou fotografii. „… že s tebou ponesu všechno dobré i zlé… k tomu ať mi pomáhá Bůh.“ Někdo ta slova řekl jejím dívčím hlasem, hlasem, který ona už dávno nemá. Začne znovu plakat. Tiše zavolá – „Petře.“ Ale nic se neděje. Kuchyně je opravdu míle daleko. „Ježíši, Ježíši, Ježíši.“ Rázem jde a vyndá kazetu. Nese ji svému muži. „Promiň mi, prosímtě, promiň mi. Já tu kazetu chci vyhodit, ale nemůžu. Mám strach, že se z toho zblázním. Hraje to ve mně pořád, pořád. Ale vyhodit ji do popelnice, to nemůžu. Snad. Snad bychom ji mohli pohřbít, někde na zahradě. Pomůžeš mi, Petře?“

Jdou na zahradu a pláčou teď oba. Pláčou nad malou hromádkou hlíny a pláčou v kuchyni s prázdnou lednicí. Drží se za ruce a zalykavě se modlí otčenáš, znovu a znovu, na dlouhém růženci prázdných dnů. Pak jdou spát. Je zase ticho; chvilkami zvoní noční tramvaje.