Nový Duch, nové srdce, nový jazyk

„Neznámý Bůh“ – tak bývá nazýván Duch svatý. Toto označení dnes už asi není tak aktuální, protože jako houby po dešti se rozmnožily odborné i popularizující publikace o třetí božské osobě – skoro by se dalo říct, že se stalo módním citovat Ducha svatého v nejrůznějších souvislostech. Dokonce i dlouho tabuizované téma charizmat se stává stále víc běžnou (a také všední) „ingrediencí“ promluv či přednášek.

Trochu stranou přitom zůstává jedno téma, které je kardinální pro Pavlovu teologii: Nikdo nemůže říct, Ježíš je Pán, leč v Duchu svatém! (1 Kor 12,3) Toto zvolání nás vrací do neděle Vzkříšení, kdy se Ježíš stal vzkříšením Pánem, „oblečeným mocí a slávou“. Neděle Seslání Ducha, poslední den velikonoční doby, nás tak vrací k prvnímu dni tohoto období: tento den je dovršením a naplněním neděle vzkříšení.



Vyznání Ježíše je zcela zásadní téma a pilíř nejen Pavlovy teologie, ale i křesťanského života. Na první poslech již zmíněné Pavlovo tvrzení může vyvolat údiv a otázku: Proč potřebujeme Ducha k tomu, abychom mohli vyslovit tak „banální a jednoduchou větu“? Copak nedokáže vyslovit něco takového i nevěřící? Jistě, dokáže, ale ne v „Pavlově duchu“. Takový člověk vysloví … jen slova, hlásky. Bez Ducha to budou jen prázdná slova. Pavel však nemá na mysli jen „slova“ (i když vznešená a hluboká, jako jsou tato), ale postoj člověka celého. O tom máme svědectví v listu Římanům: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen“ (Ř 10,9). Tedy ústa i srdce, nejen vnější slova, ale i vnitřní postoj víry. Je třeba obojího.

Už trochu začínáme tušit, proč není možné říct „Ježíš je Pán“ bez Ducha: můžeme pravdivě vyznat jen tehdy, když věříme. A můžeme věřit jenom tehdy, když se nám otevřou oči a nahlédneme živého Pána, podobně jako učedníci. A ten, kdo otevírá oči, je právě Duch vzkříšeného. On vlévá do srdce jistotu, že Ježíš je Pán, že žije, že nepatří do minulosti. Že Ježíš přemohl smrt, otevřel hrob a vyšel jako vítěz nad smrtí, vítěz a Pán nade vším, co ohrožuje člověka: nad prázdnotou, zlobou, strachem, zběsilými atentáty, nevyléčitelnými nemocemi, ekonomickou nejistotou, ekologickou katastrofou … Nad tím vším je Ježíš ten silnější a mocnější: on dokáže spoutat všechny tyto nezkrocené živly, které se zdají určovat a diktovat naše jednání i postoje. Před ním jsou všechny tyto „mocnosti bezmocné“. Toto je objektivní smysl zvolání „Ježíš je Pán“. Sílu k takové víře (doprovázené vyznáním) nemůžeme „vydobýt ze sebe“: potřebujeme aspoň paprsek světla Ducha, který nám ukáže život „v pravém světle“, které nám ukáže, kdo je skutečným Pánem a kdo si jen na takového hraje, byť s velkým halasem.

Vedle toho bychom mohli uvést i smysl subjektivní: Ježíš je můj Pán. Vyznat a věřit, že Ježíš je Pán, ještě nemusí znamenat, že Ježíš je můj Pán. Někdy mohu nechat tohoto Pána venku za dveřmi svého života: a pánem budu ve skutečnosti já. Pravdivě vyznat „Ježíš je můj Pán“ znamená svrhnout z trůnu své já a postavit místo něj Krista. Jedná se o malý koperníkovský obrat, kdy můj život se přestane točit kolem „mého já“, a začne se otáčet kolem Krista – Slunce. Starý člověk žije pro sebe, pro uspokojení a naplnění sebe – člověk nový žije pro Krista a v něm nachází i svoji seberealizaci. Starý člověk se rozhoduje „podle svého názoru“ – člověk nový podle evangelia. Starý člověk má vlastní nedotknutelný žebřík hodnot, nový člověk se nebojí „postavit se čelem k Bohu“ a jako Abrahám je ochotný dávat i to, co je mu nejdražší (určitý navyklý postoj? vztah? věc?).

Bylo by možná bolavé projít různé oblasti svého života a zjistit, že mnohde tím pánem není Kristus, ale já sám (respektive nějaká věc…). Toto konstatování by mohlo deprimovat a odejmout odvahu jít dál. Pavel však se vším důrazem hlásá i dnes radostné a osvobozující poselství: „V Duchu můžeme volat ´Ježíš je Pán´“. Duch nás osvobozuje od pout nenasytného egoismu a přitahuje nás ke Kristu. Starý člověk říká: „Pán jsem já“, kdežto člověk nový „Ježíš je Pán“. Právě Duch mění styl a směr našeho života – od života pro sebe k životu pro Krista. Toto neznamená, že bychom měli opustit rodinu nebo zaměstnání a vstoupit do kláštera (k tomu je třeba zvláštního povolání od Pána) – znamená to však, že v rodině a v zaměstnání budeme jednat „podle Krista“, a ne podle sebe. Pro Krista, a ne na prvním místě pro sebe. Tato koperníkovská revoluce se nestane „ze dne na den“, ale spíš krůček za krůčkem. A čím víc se Kristus stane naším Pánem, tím víc budeme toužit, aby jím byl „víc a víc“: protože budeme poznávat, jak je náš Pán dobrý a jak je „lahodné jeho jho“.


Bez Ducha můžeme říci „Ježíš je Pán“, ba dokonce můžeme vyznat a vroucně zpívat „Ježíši, ty jsi můj Pán“: nemůžeme však podřídit celý svůj život Kristu. Jen Duch může transplantovat naše srdce zatvrzelé sobectvím a dát nám srdce z masa, které chce žít pro Krista. Nový Duch, nové srdce, nový jazyk.



K aplikaci

1. Co hlásá (pokud hlásá …) naše společenství svému okolí? Nauku? Morálku?

2. Které dary Ducha znám? Nejprve se pokus vyjmenovat aspoň některé a pak si nalistuj Pavlovy ilustrativní výčty v 1 Kor 12,8-10 a Ř 12,6-8.

Jsou některé tyto projevy zjevné i v mém společenství (menším či větším – farnostním, řeholním …)?

3. „Vím“ o přítomnosti a působení Ducha ve svátosti smíření?