O ekumeně, pravdě a zaparkovaných autech

Asi bych řekl, že jsem manžel jedné ženy a táta tří dětí. A poznal jsem, že mne Bůh miluje, a snažím se mu to oplácet.

Pracuješ jako pastor KS Plzeň. Jaký máš vztah k ostatním církvím?

Od malička – od svých šesti let jsem v církvi vyrůstal. To mě asi ovlivnilo hodně. Možná díky tomu mi nějaké církevní formy nebo struktury nezní a priori jako sprosté slovo. Pro některé lidi, třeba pro „čistokrevný“ konvertity, kteří nevěděli nic o Bohu, kteří nebyli zatížení církevní výchovou ani pozitivně, ani negativně, může být spousta věcí, vyplývajících z tradice, nesrozumitelná. A pokud si člověk nedá práci to nějak objevit, nebo to prožít, tak to může vytvářet určité dělítko, určitou hráz. A v tom já mám milost – že tu hráz nemám. Nebo ji mám nižší. Cítím, že jsem to měl asi namíchané. Zčásti jsem byl „starej církevník“ – maminka mne a mou sestru vodila každou neděli do shromáždění. Ona tam chodila z touhy. My se sestrou z povinnosti. Po jedenácti letech chození do církve jsem došel do bodu, kdy jsem věděl, že jsem bez Boha úplně ztracený, že nutně potřebuji totální operaci nitra. Věděl jsem, že bez toho můj další život bude průšvih. V té době jsem díky Bohu prožil svoji konverzi. Ta konverze byla hodně hluboká. To nebyl nějaký plynulý, hladký přechod. To byl úplně jasný řez. Vím přesně, že určitého roku, určitého dne jsem prožil naplno setkání s Bohem, které způsobilo, že od té doby můj život vypadá úplně jinak.

A vztahy s ostatními církvemi? Tam mi pomohlo asi nejvíc, že mám spoustu přátel z jiných církví. Od začátku mi bylo jasné, že nemám vztahy s jinými církvemi. Bylo mi jasné, že mám vztahy s jinými bratry a sestrami z jiných církví. Což je velký rozdíl. Já nemám vztah s katolickou církví, já mám vztah s katolíky, s lidmi, které mám rád a kteří mají rádi stejného Pána, jako mám já. To je ten rozdíl.

Je v Plzni ekumena živá?

V Plzni je několik pravidelných ekumenických aktivit. Jednou za čtvrt roku se scházíme na modlitebních setkáních křesťanů, nerozlišujeme, kdo je z které církve. Jednou za čtvrt roku děláme modlitební setkání zástupců plzeňských staršovstev a farních rad. Není to nějak povinné. Nechodí tam zástupci všech farností. Je nás dvanáct, možná patnáct, ale chodíme tam rádi – je to pěkné poselství. Dělali jsme ekumenické setkání mládeže. Také jsme dvakrát dělali společnou ekumenickou bohoslužbu. Pronajali jsme si Dům kultury a pozvali jsme tam všechny křesťany, abychom se sešli jako Boží lid. Některé církve ten den zrušily své pravidelné bohoslužby a lidi přišli tam.

Na vánoční koncert, kde jsme zpívali s Filií – mojí hudební skupinou z Plzně, jsme pozvali sestry boromejky z Prahy. Zpívaly s námi na koncertě dvě písničky. Bylo to hodně hluboké pro nás, pro ně, ale i pro ty, kteří na koncert přišli. Je mnohem lepší to nerozebírat, ale zažít to.

V Plzni se díky Boží milosti na důležitých místech sešli lidé, kteří to cítí podobně. Velký vliv na to určitě má i podpora bratra biskupa Františka Radkovského, který hodně ekumeně přeje. Vlastně z jeho pověření se vždycky účastní ekumenických setkání na různých úrovních dva lidé za katolíky. To je obrovsky silná věc, protože to vlastně má podporu shora. V ekumenických vztazích člověk vždycky vychází z toho, co zažil. A já měl to štěstí, že jsem zažil s katolíky samé dobré věci. Ne všichni mají to štěstí. Ti dva lidé, kteří chodí na ekumenická setkání právě za katolíky, jsou pro mne příkladní svou hloubkou a opravdovostí a takovou vnitřní zralostí. A i u lidí z ostatních církví se povedlo, že to pochopili. Ne každý to měl od začátku v sobě. Když se ale klima začne tímhle směrem utvářet, tak to přirozeně ovlivní i ty, kteří to v sobě neměli. Vstřebají to a nasáknou tím.

Jak si myslíš, že by bylo dobré k ekumeně přistupovat?

Myslím, že je důležité, jak přistupujeme k Pravdě. Mnoho lidí chápe pravdu jako něco. Já Pravdu chápu jako Někoho. Když chápeme pravdu jako něco, můžeme se přít, kdo ji má a kdo ne. A to nás rozděluje. Ale bible jasně říká, že naše poznání je částečné a že naše prorokování je také částečné. To znamená, že jak naše přirozené poznání, tak i nadpřirozené poznání je částečné. A protože je částečné, tak nemohu z principu říct, jak velkou část vidím. Jenom vím, že vidím část a to je důležité. Mně je jasné, že vidím jenom část a že vy vidíte také část. V něčem se ty naše části prolínají, v něčem ne. Možná, že se v něčem neprolínají jenom proto, že vidíme každý jinou. Anebo se neprolínají, protože se v něčem mýlíme. Můžeme si myslet, že se mýlíte vy. A zrovna tak si můžete vy myslet, že se mýlíme my. Ale je jisté, že se buďto mýlí jedna z těch stran, nebo obě. Nejsme schopni to vyřešit právě proto, že je naše poznání částečné. Proto si myslím, že úvaha o pravdě jako o něčem, je mylná. Že musíme uvažovat o Pravdě jako o Kristu, jako o Někom. V tu chvíli se to najednou posouvá. Nejde o to, kdo má pravdu, ale kdo je blíž Kristu. A jakmile jsme blíž Kristu, jsme automaticky blíž sobě navzájem. Je to jako když se od kola sbíhají ke středu loukotě – ke středu jsou si stále blíž. Takhle to vnímám a snažím se tak k tomu přistupovat. Ale pojetí pravdy jako něčeho, jako nějaké doktríny je v lidech hodně vžité. Hodně lidí si myslí, že pravda je pravá a že ji mají oni, nebo jejich církev. A to je mi líto. Říkám si, že jsou to nějaké zákopy, ve kterých jsou ti lidé zakopaní. A občas z jednoho do druhého přeletí nějaký granát. A že takhle je to vlastně neřešitelné. Protože pokud je naše poznání částečné – a to bude až do konce – tak to prostě nemůžeme vyřešit.

A chtěl bys říci něco konkrétně časopisu Effatha?

Chtěl bych říct, že si myslím, že stojí za to, nezůstávat v půli cesty. V ničem. Že když se člověk nezabydlí na prahu domu, nebo v půli cesty, že ho Bůh může vést dál. Že se špatně řídí zaparkované auto a že my jsme zaparkovaní i třeba v těch ekumenických vztazích. Někam jsme došli a zvykli si, že ekumena je problém. Ale myslím si, že se nesmíme smířit s ničím menším, než s naplněním Ježíšovy modlitby – abychom byli jedno, jako je On jedno s svým Otcem. Že po tom musíme toužit a usilovat o to. Skutečná touha se pozná podle toho, že děláme něco pro to, aby se mohla naplnit. Jinak to bude taková touha, jako mít Arabelin prsten a moci s ním otočit. Ale tu nemyslím. A tak bych chtěl popřát čtenářům Effathy, aby prostě byli ochotni jít dál, než kam došli, a aby se učili vidět věci nově, z jiného úhlu. Aby se nechávali obdarovat od lidí, od kterých to zrovna nečekali, nebo z míst, odkud to ještě nezažili. Abychom se nebáli jít, když Bůh říká JDI. A zase na druhou stranu abychom se necpali před Něho.

Rozhovor s Karlem Řežábkem připravila Markéta Bartáková