Obtíže růstu společenství
2.8 Rozdíl mezi obtížemi a destrukčními vlivy
Každá realizace i těch nejlepších úmyslů a rozhodnutí, každý rozvoj života přináší také neklid a problémy, každý růst - a to i ve víře - přináší střety, otázky a bolesti. Různost lidí v jedné skupině se vyrovnává a harmonizuje vždy dlouho a nikdy ne bezbolestně. Požadavek na trvale bezkonfliktní život společenství lidí, kteří jsou na něčem zaangažováni, kteří rostou a o něco usilují, je nerealistický. Naprostý klid je jen na hřbitově. Toto považuji za potřebné zdůraznit, aby se nezaměňovaly dvě věci: obtíže výše uvedeného původu a typu, které skutečně mohou existenci nebo vznik malých společenství ve farnosti provázet a eventuální destrukční vlivy na život farnosti, které mohou díky malým společenstvím také někdy nastat.
„Obtíže života“, „obtíže růstu“ jsou vlastně indikací toho, že farnost není mrtva. V tom smyslu je možné je uvítat, i když je jistě nikdo nechce svévolně produkovat. Naproti tomu destrukčním vlivům je třeba se bránit. Za destrukční vlivy můžeme v této souvislosti považovat takové vlivy, které působí vyložené a objektivní zlo, které trvale rozdělují farnost, znemožňují organický rozvoj jejího života nebo ponižují či eliminují některou skupinu ve farnosti, která se „proviňuje“ pouze tím, že je a chce zůstat jinou, než jakou je skupina „udávající tón“. Destrukčními vlivy na život farnosti ovšem nemusejí být a nebývají vlivy, které jen destruují nerealistickou, nevhodnou, či příliš úzkou představu, kterou si pastýř nebo vlivná skupina ve farnosti („místní honorace“ či souručenství zasloužilých ve složení kostelník, farní hospodyně, varhaník a dlouholetá katechetka) o životě farnosti udělali a nehodlají ji měnit. Ty mohou vést spíše k pročištění zatuchlých a nehybných poměrů.
Rozlišení „obtíží růstu“ od skutečných destrukčních vlivů je v prvé řadě úkolem pastýře farnosti (faráře), jistě také s moudrou součinností jak farní rady, tak i dalších zkušených a rozumných farníků a s inspirací diecézního biskupa a církevních dokumentů. Ovšem destrukčním vlivem může také být snaha pastýře vnutit celé farnosti „jednotný“ (protože podle něho a jeho přátel nejlepší) model života a zbožnosti celé farnosti. Pro některé lidi či skupiny osob potom ve farnosti není „místo k životu“. Farář prostě musí uznat, že nemůže udělat z farnosti jedno „malé společenství“, které bude přesně podle jeho chutě a stylu, a které on sám ve všem povede. Jeho úkol je mnohem těžší: rozeznávat, co vede k plnějšímu životu z víry farnosti i jednotlivce, a tomu dělat místo, to podporovat. Dále musí umět přibrzdit skupiny či jednotlivce velmi agilní až agresivní (ačkoliv jsou to třeba lidé, usilující o dobré věci) a povzbudit méně průrazné, aby ve farnosti bylo dost místa k životu pro všechny a aby ji nezahltilo jen jedno superaktivní (byť třeba velmi kvalitní) společenství svými nároky a činy.
2.9 Nakonec
Nepovažuji za nutné ba ani možné ptát se, zda mají být malá společenství ve farnosti, kladnou odpověď lze považovat za nespornou. Jde spíš o to, jak tam mají žít. A o tyto odpovědi zde společně usilujeme. K posouzení toho, co je dobré, je třeba zahradnické moudrosti: vše musí vyrůst, plevel od zeleniny se někdy rozezná až po čase, s velkým množstvím plevele ale klesá množství i kvalita zeleniny na záhonu, a sklizeň je až na konci procesu, ne na jeho začátku. Jen v obchodě se kupuje vše ihned, hotové, bez růstu. V práci s lidmi, v církvi, v rostoucím Božím království tomu tak (naštěstí!) není. Ale vyžaduje to práci.
-----
Děkujeme Pastoračnímu středisku Praha za poskytnutí textu a souhlas s jeho zveřejněním.