Očekávání Božího příchodu hlásané v liturgii

Boží slovo doby adventní reaguje na očekávání a hledání člověka a jasně pojmenovává to, co člověk cítí ve svém srdci a ve své mysli, i když to nedokáže jasně pojmenovat; zve člověka, aby neochaboval ve svém očekávání, a zvěstuje mu, že se jeho očekávání naplňuje.

Jako bdělá stráž nás ujišťuje, že nečekáme na žádného Godota, který nikdy nepřijde, ale na někoho, kdo již přichází. Na naši otázku: „Strážce, kolik zbývá z noci?“ odpovídá: „Přichází jitro…“ (Iz 21,11-12).

Tento „mezičas“, který nás dělí od příchodu Pána, je naplněn radostným rozechvěním, tak dobře známým snoubence z Písně písní:

„Hlas mého miláčka! Právě přichází, běží po horách, skáče po pahorcích… Hle – už stojí u naší zdi…“ (Pís 2,8-9; 21. prosince).

„Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. V něm se raduje naše srdce“ (Ž 32; 21. prosince).

V adventu slavíme stále obnovené tajemství Kristova příchodu, které se dotýká našeho osobního života. Liturgie to opěvuje těmito slovy:

– On přišel a stal se jedním z nás, splnil sliby dané praotcům a otevřel nám cestu k životu.

– On znovu přijde v záři své slávy a pozve nás k účasti na svém království.

– On nyní přichází vstříc každému z nás v Božím slově a ve svátostech, abychom ho s vírou přijali. (Volně podle 1. a 2. adventní preface.)

b) Příprava

Tento radostný čas se vyznačuje přípravou srdce: připravit cestu, vyrovnat ji, oddělit zrno od plev … Je třeba však mít na mysli, že tato příprava má jiný charakter než v postní době: postní období zřetelněji zdůrazňuje kajícnost a obrácení, a to jako přípravu na nové přijetí velikonočního tajemství Kristovy smrti a vzkříšení. V adventu je výzva k „očištění srdce“ méně výrazná než v postní době a navíc má jinou motivaci: vyplývá z očekávání Kristova příchodu. To, že se o nedělích nezpívá Gloria, má jiný důvod než v postní době: andělský zpěv má o Vánocích opět zaznít jako nové poselství.

Advent tedy není především dobou pokání (a to ani vzhledem k poslednímu soudu na konci věků), ale hlavně oslavnou památkou vtělení a teprve na tomto základě také radostným očekáváním parusie (druhého Kristova příchodu). Toto očekávání by však nebylo pravdivé, kdyby nebylo spojeno s přípravou srdce, která vposledku ovlivní i celé vnější konání.

„Hlas volá: Na poušti připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezky našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je křivé, ať se napřímí, co je drsné, ať se narovná!“ (Iz 40,3-5; II. neděle B).

„Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království“ (Mt 3,2).

c) Průřez biblickými texty

Bohoslužba slova se nejprve zaměřuje na tajemství druhého Kristova příchodu a pak obrací svou pozornost na první Kristův příchod vtělením. První čtení je vždy z Izajáše, „starozákonního hlasatele radostné zvěsti“, jak napsal sv. Jeroným (jen na 4. neděli se čte něco jiného, slavné mesiánské zaslíbení z 2. Samuelovy).

První neděle nás vybízí, abychom vzali vážně druhý Kristův příchod: on skutečně přijde (2. čtení), přijde znenadání, a proto je třeba bdít (evangelium). Bdění (vzhlížení, očekávání) se dá také chápat jako touha, volání po zachraňující Boží přítomnosti (1. čtení).

Druhá neděle: Kristův příchod je velmi blízko, proto je třeba se připravit (obě čtení a evangelium).

Třetí neděle: Jan vydává svědectví o Kristu, který je už takřka na dosah (evangelium). Jeho příchodem se rozlévá život v takové plnosti, že tryská radost a jásot (1. čtení). Z tohoto důvodu se tato neděle nazývá „gaudete“ („radujte se“ – začátek 2. čtení). Zakouší se předchuť té radosti, která se projeví při naplněném očekávání, při setkání s Pánem „v Betlémě“. Při mši je obzvlášť nápadné použití růžových rouch: zatlačuje se tak vážná fialová barva a naznačuje se předvánoční radost.

Čtvrtá neděle: Všechno se už soustřeďuje na Ježíšovo vtělení (nacházíme se v bezprostřední blízkosti Vánoc). První čtení je slavným zaslíbením Mesiáše-Krále, který přinese pokoj a blahobyt. Toto zaslíbení se stává skutečností vtělením (evangelium). To je to tajemství, které bylo skryté po dlouhá staletí (2. čtení).

- Feriální lekcionář

Struktura lekcionáře je uspořádána moudře: nezačíná „výčitkami“ nebo výzvou k obrácení (viz „cyklus Jana Křtitele“), nýbrž zvěstí o dobru a kráse zaslíbení, aby se posílila naše naděje a touha otevřít se tomu, co přichází. Od počátku adventu až do 16. prosince mají texty eschatologický charakter: jako témata se objevují očekávání příchodu Páně (kdysi a nyní), dary přicházejícího Krista. Liturgie počítá pro prvních devět dnů se čtením z knihy proroka Izajáše, a to má vliv také na výběr evangelia. Ve čtvrtek druhého adventního týdne začínají perikopy o Janu Křtiteli, na něž se orientují také texty prvního čtení. Od 17.12. (v oktávu před slavností Narození Páně) jsou pro evangelium vybrány události, které bezprostředně předcházely Ježíšově narození (z prvních kapitol podle Matouše a Lukáše). Jako první čtení jsou vybrány vzhledem k evangeliu různé texty ze Starého zákona, mezi nimi některá velmi důležitá mesiánská proroctví.