Odpověď na základní otázku

24. ledna – Firma konečně dosáhla ústupku magistrátu a odkoupila velký klasicistní palác ve středu města. Změna adresy nám zaručí vyšší kredit u klientů, další výhodu oproti konkurentům. Vedení jedná s památkáři, interiéry paláce je nutno pro potřeby společnosti upravit... Čtu Francouzovu milenku od Fowlese.

19. února – Sobota. Jdu se podívat na palác, v němž budeme sídlit. Na velká okna svítí slunce. Cítím, že jsem se rozhodl dobře, když jsem se před třemi lety ucházel o místo u této společnosti. Jde nahoru a já jdu nahoru s ní... Zatím jsem v archivu, jistě. Odpovídající místo pro mě po univerzitě neměli. Ale já jsem vždycky věděl, pro koho chci pracovat a firma umí ocenit věrnost. To vím. Cítím, že v archivu do sebe postupně nasávám filosofii naší práce a působí mi to – musím se přiznat – zvláštní potěšení. Když si ráno u zrcadla zavazuji kravatu, vím, že teď už zbývá jen málo a moji nadřízení objeví, kdo jsem. Snad v mém světě ještě zbývá několik dílčích otazníků, ale jinak je za tři roky u firmy můj náhled na život poměrně ucelený; stal jsem se systematičtějším, houževnatým, více racionálním – jsem teď typem osobnosti, jaký firma potřebuje. Stojím na nejnižší příčce, ale to je právě výzva! Čtu Franklinův Vlastní životopis.

13. dubna – Procházím poprvé širokým atriem ke schodům do budoucího archivu. V atriu začínají rozestavovat skleněné přepážky – umístí sem public relations oddělení. Od skleněných desek se odráží jiskřivé světlo. Zastavuji se před schodištěm. Zvedám oči, zkoumám podlouhlá okna u stropu, ochoz pod nimi, křehké sochy. Atrium tvoří trojice souběžných obdélníkových prostor, v čele centrálního obdélníku se tísní obrovský sádrový sokol. Nehodí se tam, cítím trochu s nelibostí. Je to ovšem logo firmy. K čemu asi atrium původně sloužilo?Koncertní sál – ano. Po podlaze se táhnou těžké šaty žen a pánové líbají ruku pěvkyni. Vstupuji po schodech do archivu. Čipové dveře se poslušně otevírají. Zvláštní pocit – silný a naléhavý, jako by mě tu ve tmě čekalo klidné objetí. Otřepu se, rozsvěcím, snažím se být víc racionální...

20. května – Už měsíc pracuji v archivu. Je to podivné, ten prostor musí mít nějakou zvláštní energii. Minulý týden se tu poprvé stavil můj šéf, vitální, excentrický, po matce Ital. Viděl jsem, že také jeho cosi zarazilo, když vstupoval. Mluvil a mluvil, ale pak se náhle uprostřed věty přerušil: Víte co, dokončíme to příště. Rozhlédl se a byl pryč.

27. května – Ranní slunce v atriu mě oslepilo. Na chvíli jsem se zastavil. Najednou mě napadlo, že možná stojím v trojlodní kapli. Musím si přečíst něco o historii celého paláce.

16. června – Venku je nesnesitelné horko. Cestou z práce si kupuji zmrzlinu. Čtu knihu o historii klasicistního paláce. Mimochodem, měl jsem pravdu. Oddělení public relations sídlí v bývalé kapli.

18. června – V podniku zkolabovala počítačová síť. Mohl bych jít do města, ale nechce se mi. Zkoumám archiv – procházím kousek po kousku celý prostor, vdechuji vřelý proud vzduchu z ventilace a snažím se pojmenovat – ale co? Poklidnou závažnost některých prostor? Čtu monografii o systému, který jezuité vytvořili pro šlechtickou knihovnu v našem paláci. Zajímavé. Sympatické a racionální. Člověk by to u těchhle lidí z minulých století ani nečekal.

15. července – Prázdniny. Firma zpomalila své tempo. Přicházím do archivu, usedám, lámu si hlavu. Samozřejmě mě neděsí zjištění, že jsem v bývalé kryptě, že část řádových hrobů nemohla být vyčištěna ze statických důvodů, že byly pouze zality betonem. Tyhle věci mi nikdy nevadily. Cítím ovšem, že mě stojí velkou námahu zůstat racionální. Nečtu nic. Ležím v noci s otevřenýma očima a vnímám tlumený hluk noci.

7. srpna – Přijel za mnou bratr, chce strávit týden volna ve městě. V tomhle horku! Přivezl samé dějepisné knihy, měl by studovat, namísto toho si ale půjčil mého Fowlese. Vzal jsem si z jeho stolku historii Číny a monografii o matematikovi z jezuitského řádu – jmenoval se Matteo Ricci – s citacemi z jeho korespondence. Není to příjemné, ale zjistil jsem, že některé otázky, které si kladl, si momentálně kladu já sám. Člověk by to u těchhle lidí z minulých století ani nečekal. Jinak je můj pohled na svět poměrně ucelený...

10. srpna – Venku je silný letní liják. Vracím se do archivu, zapomněl jsem vypnout ventilaci. Procházím ke schodišti, po paměti otevírám dveře. Cítím určitou nevolnost – v prostoru je zase objetí. Snažím se chovat racionálně. Pomalu jdu k ovladači. Vypínám ventilaci. Ticho. Odpověď na základní otázku mi brání udělat další pohyb. Pláču... Klečím.