Orel

Následující příběh o „zapuzeném orlovi“ vypovídá svým způsobem o hledání klíčové pozice, o vypořádání se a přijetí vlastní minulosti před Bohem.

Byla jednou jedna orlice, která už vyseděla několik vajec a starala se a vychovala malá orlí mláďata, která se z nich vyklubala. Když si jednoho jarního dne protřela oči ze spánku a vznesla se k prvnímu letu v ranním slunku, cítila, že právě ten den zase přišel čas, aby snesla do hnízda vejce a vyseděla je. Když se tak vznášela ve vzduchu nad horami a skalními propastmi, sílila v jejím nitru vůči vejci hluboká nechuť. Jak těžké bylo pro ni poslední seděni na vejci. Po celé týdny seděla ve hnízdě a její orel se o ni také příliš nestaral. Jen taktak, že obstaral to nejnutnější. Musela se tak dlouho vzdát těchto nádherných letů a později ještě musela shánět další potravu pro mládě. Co jí vlastně seděni na vejcích přineslo? Všechny děti ji opustily, jakmile byly schopné letu. Tak v ní pomalu klíčila myšlenka, aby tento rok na sebe nebrala břemeno líhnutí a vychovávání mláďat. Musí přece někdy myslet také na sebe.

Proto se orlice rozhodla, že vejce nepoloží do hnízda, ale prostě je nechá spadnout na zem. Klouzavým letem se snesla do horského údolí, kde vejce jen tak nazdařbůh pustila a s lehkými výčitkami svědomí rychle odletěla.

Náhoda tomu chtěla, že orlí vejce padlo do velké hromady sena, kde měkce dopadlo. Jedna stará slepičí chůva, která už vyseděla plno cizích vajec, plna údivu zahlédla, jak padá něco z nebe. Jak byla zvědavá, prohlédla si toto „cosi" blíže, lehce to poklovala zobákem a okukovala ze všech stran. Nakonec dospěla k závěru, že je to nadmíru velké, čerstvě snesené vejce.

Budou jí vůbec stačit peří a křídla, aby toto obrovité vejce vyseděla? Tiše se v ní ozval mateřský instinkt a tak udělala první pokus. A vida, podařilo se jí svým peřím i tělem poskytnout vejci správnou teplotu líhnutí, takže za několik týdnů se ve vejci začalo něco živého pohybovat a lehounce ťukat na skořápku. Její slepičí srdce se rozbušilo, protože teď už brzy nastane ten stále nový zázrak. Z vejce se vyklubalo velké kuře, jaké ještě nikdy neviděla. Ale chovalo se úplně stejně jako její normální malá kuřátka, která měla ovšem zpočátku z orlího kuřete trochu strach a zůstala proto v uctivé vzdálenosti. Když však zpozorovala, že obrovské kuře má také strach a je nejisté, brzy si s ním hrála, dováděla a zobala jako o závod.

Tak uplynul nějaký rok a velký orel pokojně žil se slepicemi, zobal zrní a k údivu slepic někdy také spolkl velmi velkého červa nebo podobnou zvířenu. I když také neuměl létat, jeho široké perutě mu umožnily skátat mnohem dále než normální slepice a kohout. Vyhrál mnoho soutěží, ale právě v okamžiku vítězství se orel cítil cize a osaměle.

Orlice si někdy s pocitem viny vzpomněla na spadlé vejce, ale život pro všechny ubíhal dál.

Až jednoho rána se orel pomocí větru a svých křídel dostal na střechu domu a pohlédl na vycházející slunce. V hloubi svého orlího srdce pocítil nesmírnou touhu po dálkách a horách, které ze střechy poprvé spatřil. Když však pod sebou uviděl své slepičí sourozence, jak zobají a hrají si spolu, rychle se vrátil zpátky do známého prostředí. Přesto se v nejhlubším nitru cítil osamělý a - při vší náklonnosti ze strany slepic - jako outsider.

Tento pocit ještě zesílil, když jednoho dne přišel na návštěvu jeden muž znalý přírody. Slyšel, jak říká sedlákovi: „Tenhle velký pták je orel a ne slepice." Ačkoliv to sedlák popíral, orel v nitru cítil, že ten muž má pravdu a že jeho životní cíl míří dál než na slepičí dvorek. Teď konečně znal své správné jméno. Byl „orel" a zase se ho zmocnila ta nezvyklá touha po jiném světě, který ještě vůbec neznal. Instinktivně teď častěji s velkým úsilím létal na blízký strom a pozoroval východ slunce. A čím déle se díval do nebe a zvláště do slunečního svitu, tím více síly v sobě pociťoval, aby odtud jako orel uletěl dál, do svého vlastního světa.

Jeho vlastní orlí matka ho očividně nechtěla a zapudila ho. Jeho nevlastní matka, která ho vyseděla a vychovala, mu vyprávěla, jak se jako vejce náhle snesl z nebe do hromady sena a jak ho pak vyseděla ona. Teď znal orel svůj hrozný životní příběh a díky své slepičí mámě našel své klíčové slovo, které se v něm pevně usadilo: Jeho orlí matka ho nechala spadnout a „zapudila" ho. Když o tom tak přemýšlel, napadlo ho, že toto klíčové slovo sám na slepičím dvorku opakoval. Nebyl tu jako orel od svých orlích druhů vyloučen? Necítil se v hloubi srdce vždycky sám a jako bez domova? Byl sice slepicím vděčný, že se ho ujaly, a že u nich na slepičím dvorku mohl až dosud trávit svůj život. Ale nakonec k nim přece nepatří. Teď to pochopil.

Čím déle orel přemýšlel, tím víc docházel k jasnému závěru, že nebyl povolán k životu na slepičím dvorku. Ano, slepice byly velice milé, staraly se o něj a uznávaly ho. Obzvlášť těžké mu připadalo rozloučit se se svou nevlastní matkou, která ho vyseděla a vychovala. Ale jakou cenu za to zaplatil? Nakonec svou svobodou a svou identitou jako orel.

Proto se orel jednoho dne rozhodl, že dříve než se probudí a zakokrhá kohout, vyletí na střechu. Když za horami vyšlo slunce, dlouze pohleděl do slunečního svitu a na vrcholky hor. Pak ucítil, jak se mu otřáslo nitro a on poprvé vyrazil z hrdla křik jako orel tak, že celý slepičí dvorek propadl panice. Ještě jednou vrhl vděčný pohled na dvůr, až dosud jeho ochranný životní prostor, ale i vězení. Pak se s pláčem i smíchem zároveň vznesl do vzduchu a letěl vstříc slunci, které je i pro orla pramenem a cílem jeho života.

Zdali mladý „orel ze slepičího dvorku" našel svou orlí matku, není známo. Naučil se však žít se svou přezdívkou a mnohokrát se dokonce těšil ze svých zkušeností, které tam získal. Jeho křídla nebyla sice tak široká a nebyl tak jistý v létání jako ostatní mladí orlové, kteří byli vysedění a vychovaní v orlím hnízdě. Ale „orel ze slepičino dvorku" se brzy cítil v horách mezi svými jako doma a brzy také našel svou pravou identitu jako orel. Někdy ho sice zamrzelo, že ostatní orli umí létat výše a vytrvaleji než on sám. Ale byl jim nablízku a patřil k nim. Nakonec se i oni museli někdy vracet na zem a tam se uměl zase on pohybovat lépe.

Někdy také udělá odbočku ke slepičímu dvoru, který přelétá z velké výšky, aby slepice nepolekal. Pak se zase spokojeně vrací do své pravé domoviny v horách.

Tímto příběhem o zapuzeném orlovi bychom chtěli dodat odvahu vypořádat se s vlastní klíčovou pozicí a s důvěrou v Boží zaslíbení přijmout vlastní život. Neboť v každém životě existují střechy a stromy, ze kterých je možno zahlédnout hory a slunce a při pohledu na ně poznat osobní možnosti a hranice. Pak se může dospět ke svobodnému rozhodnutí, opustit slepičí dvorek minulosti a s prožitými zkušenostmi nastoupit nové a vlastní životní cesty. Protože ti, „kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jako orlové" (Iz 40,31).

Úryvek z knihy Falešné představy o Bohu uveřejněn s laskavým souhlasem Karmelitánského nakladatelství.