Otcova vůle
V modlitbě Páně prosíme: „Buď vůle tvá“.
Tato prosba představuje charakteristické téma, které prochází napříč
celým Písmem; dnešní člověk však není schopen tento veršík k Otčenáše
docenit. Dnes tento výraz znamená odevzdání do božské vůle ve smyslu
rezignace na nevyhnutelné, na zlo nebo nepříjemnost, které nás v
životě potkají. „Buď vůle tvá“ člověk dnes neříká tváří v
tvář Božím divuplným činům, ale pouze tehdy, když čelí životní
bolesti. Z biblického pohledu je ale „vůle“ Boží „dobrou
vůlí“ Boží: vůlí po spáse. A jako takovou ji nelze jednoduše
ztotožnit s božím plánem, protože ten ji završuje. Tato vůle není
ani totožná se zákonem, protože zákon ji překládá do praktického
jazyka. Z Boží vůle po spáse toto všechno pramení.
Boží vůle se coby spásná vůle setkává s vůlí
člověka. Nechce ji přemoci, ale zdokonalit, připodobnit k božímu
plánu. Aby k tomu mohlo dojít, musí Bůh překročit
špatnost člověka – a k tomu dochází v Kristu.
Druhá eucharistická modlitba představuje Krista
jako toho, kdo přivádí k završení Otcovu vůli, jíž je podle
Hippolytovy anafory Ježíšovo utrpení, které přináší spásu. Není to
nápadem pouze tohoto církevního autora 3. století; pro tuto ideu
nalézáme biblický podklad právě v Kristově utrpení, ke kterému
směřuje Otcova vůle.
Bůh předem rozhodl, aby byl Ježíš
vydán... (Sk 2,23)
… a vykonali, co tvá ruka a tvá
vůle předem určila (Sk 4,28)
Proto vám v tento den prohlašuji před
Bohem, že mou vinou nikdo nezahyne, neboť jsem vám oznámil celou Boží
vůli a nic jsem nezamlčel. (Sk 20,27)
A nakonec nacházíme v evangeliu Ježíšova slova:
„Otče, chceš-li, odejmi ode mne
tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ (Lk 22,42)
Pracovní překlad z knihy Preghiere eucaristiche
David Vopřada. Redakčně upraveno.