Pán mě poslal na Ukrajinu
Devět let slouží misionář P. Peter Krenický na Podkarpatské Rusi. „Před lety mne zde jeden věřící přivítal slovy: „Dá snad Bůh, aby u nás jednou bylo tak nejlíp, jak je u vás nejhůř,“ vzpomíná na svůj příchod na Ukrajinu misionář. „Doma mám přítele vlastnícího cestovní kancelář. Ten má zkuše-nost, že když se lidé vracejí z dovolené například ze Švýcarska, všichni nadávají, proč není takový blahobyt a pořádek i u nás. Kdo se ale vrací domů z Ukrajiny, tak je šťastný a uzdravený z jakéhokoliv naříkání. Na Západě jsou lidé zkaženi tím, že neustále musejí mít nové věci, bez nichž nemohou existovat. Také jsem si myslel, že bez koupelny a splachovacího záchodu nelze žít. To ale není pravda! Podstatné je žít pro druhé. Nevyplatí se žít jenom pro sebe. Takový člověk nenalezne uspokojení. Přestože vám nepřipnou metál, stojí za to druhé milovat. Nikdo nám přece nemůže zabránit, abychom si navzájem pomáhali a chovali se k sobě jako lidé. Chceme si stačit sami, být pojištěni. Spoléháním na sebe sama blbneme a žijeme ve vězení zabezpečení svého já, ale bez silné osobní Boží přítomnosti. Proto jsem vděčný Bohu za to, že jsem byl vržen do moře tolika problémů, které jsou každý den nad mé síly a přece je nutné je s Ním řešit. Teprve pak mohu vidět, že je živý, přítomný nejenom v mém, ale i v životě druhých lidí,“ zdůraznil před začátkem rozhovoru katolický kněz.
Co vlastně dělá Bůh na Ukrajině?
Všechno je Jeho dílo! Já jsem vděčný, že mě přes tragédie, deprese i zklamání Pán dokopal mnohem víc k modlitbě. Učíme se modlit třeba i celou noc a poté se dějí divy. Z širokého okolí se jedenkrát měsíčně scházejí všichni trpící se svými kříži. Největší zázrak ovšem není být uzdraven z fyzických bolestí, ale když se prozáří tváře trpících nadějí a vírou, dokážou přijmout
těžkosti života a naplněni novou odvahou a silou jdou dál. I když je příliš mnoho povinností, potřeb a problémů, neznamená to, že musíme být beznadějně skleslí. Hodně mě oslovují sofis-my kardinála Tomáška: Kdo pracuje, udělá hodně. Kdo se modlí, udělá víc a kdo k tomu ještě trpí, udělá nejvíc... Když někdo miluje církev, miluje duše a jakmile začne milovat lidi v jejich problémech, začíná i velmi trpět. Utrpení vede do Boží blízkosti, pohání nás do Boží přítomnosti. Nemožnost žít bez Boha, tomu se dá říct život modlitby. Nemůžeme dělat nic bez setrvávání v Boží přítomnosti. Bez toho, abychom byli na Bohu závislí.
Čím se tu žije?
Teprve zde jsem pochopil, že člověk k životu nepotřebuje mnoho. Není rozdíl mezi těmi, kdo naříkají v Čechách anebo kdekoli na světě. Všichni tito lidé mají jeden společný jmenovatel. Chtějí žít pro sebe a své potřeby. Jako katolický kněz žijící v celibátu objevuji sílu svého povolání. Jsem povolán žít pro druhé a vidím sebe jako otce v mnoho-četné rodině. Otce, který nemá čas zaobírat se sebou, protože žije potřebami jiných. Je šťastný úsměvem dětí a raněný jejich bolestmi. Tak nějak vidím svůj život a jsem strašně rád, že můžu takto žít.
Co je zde největší bolestí?
Každá bolest, kterou prožívám, je momentálně největší. Když se člověk odváží milovat, žít pro druhé, trpí pro svoji ubohost a je zraněný i ubohostí těch
druhých. Bídou duchovní i materiální, krizí společnosti, krizí rodiny... A pak, když už to všechno vnímá, musí projít určitou agónií bolesti a skrze tuto zkušenost dojde k pokoře. Vše odevzdá Pánu. Všichni můžeme být šťastni na určitém místě, kde žijeme, protože jsme povoláni žít s Bohem. Na konkrétních podmínkách nezáleží. Ať již je to betlémský chlév, vyhnanství v Egyptě, Nazaret, veřejná činnost anebo Golgota. Nejdůležitější je, abychom žili s Pánem. Pokud přijdou momenty slabosti, chvíle, kdy jsme osamoceni jako Ježíš na kříži - Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil? A přesto vzápětí dodáme: Odevzdávám se Ti, táhneme do Jeho přítomnosti a potom se rodí světlo, spása i moc vzkříšení. Není paschy bez agónie Velkého Pátku. Není Aleluja bez křížové cesty. Ta předchází každému opravdovému Aleluja. Velikonoční ráno totiž funguje.A jaká je největší radost?
Radost z Pána, z Jeho obdivuhodných skutků, které dělá.
Zdá se, že vás mají lidé rádi.
Jak kdo. Někdy jsou jako děti, které chtějí vyzkoušet, kde je hranice v lásce. Myslím si, že jsou rádi, když vidí, že se obětuji
a padám únavou. Je mezi nimi potom i spousta takových, kteří se nechají strhnout k životu modlitby, k pomoci druhým anebo při stavbě kostelů...Kolik kostelů jste zde postavili?
Statistiky nemám rád. Postavili jsme tolik, kolik jsme měli od Pána sil, a postavíme ještě tolik, kolik bude potřeba...
(Od spolupracovníků se nám podařilo zjistit, že bylo založeno zhruba třicet farností, postaveno je jedenáct kostelů a dalších osm je v různých fázích budování).
Máte rád lidi jako jednotlivce nebo celek?
Nevím, čím to je, snad i celibátem, prostě cítím potřebu být s lidmi a mám každý den radost z těch, kdo přicházejí. Těší mě, když je špatné počasí a přijdou do kostela. Anebo z babičky, která má nemocné nohy, ale přesto se dovleče na mši, či z kluků, kteří nechají fotbalu a modlí se růženec... Mám radost z každého osobně i z toho, že můžeme vytvářet společenství...
Z každého se totiž může stát ten, kdo hlásá veliké skutky Pána. To není něco, co se stalo v roce dva. Boží spása je skutečně kolem nás. Jedinou překážkou, aby se uskutečňovala, je jenom má frajeřina a věřte tomu,
když já nejsem frajer, tak může Pán konat. Pokud je ve mně alespoň maličko prosté pokory, tak On působí. Nechtějme měnit všechny kolem sebe! Nechtějme být inspektory v kritizování knězi, farní rady a nevím koho. Staňme se pokorní před Bohem, aby On mohl působit skrze nás. Bůh mně žehná proto, abych byl na svém místě - tady v horách -a ne abych ze sebe dělal nafou-kaného kritika, který jenom frfle a brečí To nejde! To je jako rakovina, která požírá vnitřní sílu a je to něco, co vede člověka do izolace. Zkušenost víry a života s Bohem je to nejhezčí, co může být Člověk by se měl nechat obejmout a vtáhnout do Boží přítomnosti. To je to, co bych chtěl helem odevzdat Nevím, jestli to bude na Ukrajině někdy ekonomicky anebo sociálně lepší. Vím ale, že to bude lehčí pro lidi, kteří budou žít s Bohem. To ale platí i v Čechách, na Slovensku a vlastně všude jinde, takže odvahu! Zvu, ať se všichni přijdou podívat, jak se zdejším lidem žije!
Pozn, redakce:
Loni
v létě uspořádalo cestu na Ukrajinu Středisko humanitární pomoci sv. Alexandra v Ostravě a Charita Hlučín, kteří s P Krenic-kým již několik let spolupracují V případě, že mate zájem vedet více či nějak pomoci, kontaktujte prosím Martu Porubovou, Charita Hlučín, Promenádní 252, 748 01 Hlučín.