Paradox čekání na Krista dnes

Asi v polovině října jsem při cestě
dosud vlažným římským podzimem procházel kolem jednoho obchodního
domu. Míjím jej vlastně velmi často, ale tentokrát bylo setkání s ním
zvláštní. Přes chodník byl před ním postaven velký nákladní vůz, z
jehož zadní části se na mě šklebily potrhané krabice plné zelených
plastových vánočních stromečků a modrými skleněnými ozdobami.
Závozník je z korby házel dolů na chodník. Absurdita oné situace se
mi proměnila v setkání s Pánem přítomným opravdu ve všem lidském. Ona
absurdita mi pomohla uvědomit si, kolik paradoxů v sobě Kristův
příchod skrývá – a to obzvláště v dnešní době. A věřím-li, že
čekat na Ježíše lze i uprostřed naší kultury santaklauzů, pak se mi
svět kolem může stát symbolem, skrze který se lze setkat s nekonečně
velkým a blahosklonným Malým, který je v zájmu našeho očekávání.

Symboly současného adventu nemusíme
odhazovat. Promlouvají. I ti opelichaní červení vousatí dědové
vydávají své svědectví hned dvěma karikaturám, kterých se Kristus
nebojí. Nebojí se pokřivených představ lidí o jeho Abba,
Otci, a nebojí se sestoupit do jakkoli nepovedených masek, kterými
překrýváme líc svého lidství. Nic na člověku není Ježíšovi tak cizí,
aby do této lidské situace nevstoupil. To je kouzlo Vánoc! Nevadí mu
umělotina napodobující skutečné dílo stvoření (srov. ony stromečky),
nevadí mu, že vyzdobenost našich měst je pouze nafintěný produkt
sériové výroby, bez hodnoty – vstupuje do bídy nezameteného,
holého a mrazivého srdce. Přichází jako Dárce a Darovaný, a to i
přesto, že po tolika darech, kterých se nám dostalo od kolegů, přátel
a příbuzných už nemáme oči pro Dar Dítěte.

Vánoce se dnes slaví vlastně už před
Vánocemi. A přijdou-li, konec je radování, konec je oslavy.
Reprodukované koledy zmlknou, Kristus se neslaví. Ticho je
charakteristikou dní vyplňujících konec prosince. Buď nemáme na to,
abychom před tajemstvím Dítěte cokoli řekli, a tudíž se ho bojíme,
nebo důvod našeho slavení pominul. Ať člověk dělá, co chce, každý
jeho pohled, slovo a čin jsou výkřikem po lásce. Taktéž advent. Ať
člověk dělá, co chce, očekává lásku. Volá-li prosincový člověk po
lásce svých blízkých a přátel, nemýlí se. Láska Milujícího se
nevyjadřuje než skrze lásku konkrétních lidí, uprostřed nichž se
nacházím. Jenže kdo naplní prázdnoty lačnící po lásce těch, kdo
chtějí a mají milovat, když všichni křičíme o lásku a lásky v nás
lidech není?

Situace není bezvýchodná. Nesmíme se
rmoutit jako ti, kdo nemají naději. Je-li přec něco z oné lásky v
nás, těch, kdo přijali prvotiny Ducha lásky, jsme pak my těmi, skrze
které se daruje Bůh-Láska. A cítím-li se já samoten, nemohu být jako
ten, kdo celý Štědrý den čeká v telefonní budce, až mu někdo zavolá,
a nesmím být jako ten, kdo onoho podivína u telefonu pouze sleduje
skrze záhyby záclon. Mohu se stát ozvěnou některého adventního
tonoucího se výkřiku po záchranném kruhu lásky? Mohu se stát svědkem
Boží paradoxní lásky, které není žádná propast mezilidských vztahů
neslezitelná! Dar Ducha, který Pán do mě vložil, není umělohmotná
ozdobička, falešné vousy ani gumové cukroví:

Slovo se stalo tělem
a učinilo
si mezi lidmi příbytek.
Viděli jsme jeho Slávu,
slávu Otcova
Jednorozeného!

Pán
si rozbíjí stan svého přebývání uprostřed každého z nás. Není to
prostorný pokoj pro jednoho.
Je to předznamení slavnostní hodovní síně, kterou mi Pán svěřil a kam
já mohu pozvat jeho hosty. Rozžněte louče – Pán přichází a
všichni svatí jeho s ním!