Podobenství o pomerančovnících - 1. část

Zdálo se mi, že jsem se vezl po typické floridské silnici – tiché a rovné a prázdné. Po obou stranách rostly sady pomerančovníků. Čas od času jsem se na ně podíval, řada stromů za řadou se táhly od silnice až do nekonečna, jejich koruny byly plné kulatých oranžových plodů. Byla sklizňová sezona.

Míli za mílí můj údiv rostl. Kdo to všechno sklidí? Najednou jsem si uvědomil, že za ty hodiny jízdy jsem neviděl ani živé duše. V sadech nebylo ani človíčka. Neprojelo žádné auto, kolem silnice nebyly žádné domy. Zdálo se, že jsem v celém tom pomerančovníkovém lese sám.

Konečně jsem zahlédl nějaké česače. Daleko od silnice, téměř na obzoru, jakoby utopenou v moři neočesaných stromů, jsem viděl pracovat malou skupinu. O mnoho mil dále jsem uviděl další. Nevím to jistě, ale měl jsem pocit, že zem pode mnou se otřásá tichým výsměchem nad beznadějností jejich úkolu. Ale oni česali dál.

Slunce už dávno překročilo zenit a stíny se prodlužovaly, když jsem nečekaně za zatáčkou uviděl tabuli. „KONEC OPUŠTĚNÉHO OKRESU - VÍTEJTE V DOMÁCÍM OKRESE!“ Kontrast byl tak ohromující, že jsem nestíhal ani vše vnímat. Musel jsem náhle zpomalit, protože najednou byla silnice plná aut. Lidé po tisících proudili ulicemi.

Ještě víc ohromující byla změna v pomerančovníkových sadech. Také tu byly sady a v nich hory ovoce. Ale kam se podělo to ticho a pusto? Sady kypěly smíchem a zpěvem davů lidí.

Zaparkoval jsem na kraji vozovky a vmísil se do davu. Pěkné šaty, vyleštěné boty, drahé oblečení a naškrobené košile – začal jsem si připadat zvláštně v mém pracovním obleku. Každý vypadal tak svěže, tak povzneseně a tak šťastně.

„Je nějaký svátek?“, zeptal jsem se pěkně oháknuté dámy, která kráčela rovnou za mnou.

Podívala se na mě trochu udiveně a potom jí na tváři zahrál blahosklonný úsměv.

„Vy jste asi cizinec, že?“, řekla a dříve než jsem mohl odpovědět, dodala: „Dnes je Den Pomerančů.“

Asi musela na mé tváři zahlédnout nechápavý výraz, protože pokračovala: „Je dobré jeden den v týdnu odložit každodenní starosti stranou a sbírat pomeranče.“

„A vy je nesbíráte každý den?“, zeptal jsem se.

„Měli bychom být připraveni sbírat pomeranče každý den,“ odpověděla. „Ale Den Pomerančů je tu od toho, abychom se tomu obzvlášť věnovali.“

Rozešli jsme se a já jsem se vydal směrem ke stromům. Většina lidí tu nesla pod paží knihu. Krásně vázanou v kůži, se zlatou ořízkou a na čelní straně se zlatými písmeny skvěl nadpis „Příručka pro česače pomerančů.“

Potom jsem si všiml, že okolo jednoho pomerančovníku byla sedadla uspořádaná do stoupajících řad. Byla již téměř všechna obsazená, ale když jsem se přiblížil, usmívající se dobře oblečený pán mi podal ruku a ukázal mi místo.

Tam dole jsem viděl hrstku lidí. Jeden právě něco říkal všem sedícím a právě, když jsem přišel k sedadlu, se všichni postavili a začali zpívat. Muž vedle mne mi ukázal svůj zpěvník. Jmenoval se „Písně pomerančových sadů“.

Chvíli zpívali, vedoucí oduševněle kýval rukama a v přestávkách mezi písněmi vyzýval shromážděné, aby zpívali hlasitěji.

Byl jsem stále zmatenější.

„Kdy už začneme sbírat pomeranče?“, optal jsem se muže, co mi půjčil knížku.

„Hned,“ řekl. „Chceme, aby se nejprve každý správně naladil. A chceme, aby se tu pomeranče cítily vítány.“ Myslel jsem si, že žertuje, ale tvář měl vážnou.

Po nějakém čase jeden tlustší pán vystřídal vedoucího zpěvu a po přečtení několika vět z jeho dobře ohmatané Příručky pro česače pomerančů začal řečnit. Nebylo mi jasné, jestli oslovuje lidi anebo pomeranče.

Konec 1. části

Převzato s laskavým svolením sdružení 3pé.
http://www.3pe.cz/