Podobenství o pomerančovnících - 2. část
Začal jsem se rozhlížet a opodál jsem viděl víc skupin podobných té naší, shromážděných okolo jednotlivých pomerančovníků a poslouchajících jiné tlusté muže. Okolo některých pomerančovníků bylo prázdno.
„Které stromy začneme očesávat?“, zeptal jsem se muže vedle mne. Vypadal nechápavě, a tak jsem ukázal na stromy okolo nás.
„Toto je náš strom,“ řekl, ukazujíc na ten, kolem kterého jsme byli shromážděni.
„Ale vždyť je nás tu příliš mnoho na to, abychom očesávali jen z tohoto jednoho stromu,“ protestoval jsem. „Je tu víc lidí než pomerančů!“
„Ale my nesklízíme pomeranče,“ vysvětloval muž. „Nebyli jsme povoláni. To je práce pro Vrchního Česače. My jsme tu od toho, abychom ho podporovali. A vůbec, nemáme na to ani vzdělání. Musíte vědět, jak pomeranč přemýšlí, pokud ho chcete úspěšně sklidit – však víte, psychologie pomerančů. Většina z těchto lidí,“ pokračoval, „nikdy nechodila do Příručkové školy.“
„Příručková škola,“ zašeptal jsem, „to je jako co?“
„Tam se chodí studovat Příručka česače pomerančů,“ pokračoval můj průvodce.„Je tomu velmi těžko rozumět. Potřebujete roky studia než se v tom vyznáte.“
„Aha,“ zamumlal jsem. „Netušil jsem, že sklizeň pomerančů je až taková věda.“
Tlustý muž vepředu stále řečnil. Tvář měl rozpálenou do červena, vypadal, že je z něčeho rozhořčený. Nakolik jsem to správně pochopil, šlo asi o nějakou rivalitu mezi různými skupinami česačů. Ale vzápětí se mu tvář opět rozjasnila.
„Ale my však nejsme opuštění,“ zvolal. „Je mnoho věcí, za které můžeme být vděční. Během minulého týdne byly do našeho košíku přidány tři pomeranče, a také jsme úplně vyrovnali dluh za čalounění sedadel, na kterých právě sedíte.“
„Není to úžasné?“ rozplýval se muž vedle mne. Neodpověděl jsem. Cítil jsem, že cosi není v pořádku. Všechno mi to připadalo jako příliš komplikovaný způsob sklízení pomerančů.
Tlustý muž se přiblížil k vyvrcholení svého projevu. Atmosféra byla nabitá. V tom se s dramatickým gestem natáhl k větvím stromu, utrhl dva pomeranče a vložil je do košíku u svých nohou. Zazněl ohlušující potlesk.
„Teď už začneme sklízet?“ optal jsem se svého průvodce.
„A co si pro všechno na světě myslíte, že děláme?“ zasupěl. „K čemu podle vás směřovala tato úžasná snaha? V této skupině se skrývá větší potenciál pro sklizeň pomerančů než v celém Domácím okrese. Na strom, co tu vidíte už bylo věnováno tisíce dolarů.“
Rychle jsem se omluvil: „Nechtěl jsem být kritický. Jistě, tento váš Vrchní Česač musí být nesmírně zručný. Ale…nemohli bychom to zkusit i my? Vždyť je tu tolik pomerančovníků, co je třeba sklidit. Všichni máme dvě ruce a můžeme číst Příručku.“
„Kdybyste se tomu věnoval tak dlouho jako já, uvědomoval byste si, že to není všechno tak jednoduché,“ odpověděl. „Jedna věc je, že není čas. Musíme chodit do práce, starat se o rodinu a o dům. Musíme…“
Ale už jsem ho neposlouchal. Začínalo mi svítat. Ať byli tito lidé čímkoli, rozhodně nebyli česači. Sklizeň pro ně byla jen víkendovou zábavou.
Přeptal jsem se několika dalších skupin okolo stromů. Ne všude měli tak vysoký akademický standard pro česače. Někde měli kurzy o sklízení pomerančů. Pokoušel jsem se jim říct o stromech, které jsem viděl v Opuštěném okrese, ale moc je to nevzrušovalo.
„Ještě jsme nesklidili tady u nás,“ zněla jejich obvyklá odpověď.
Slunce se chýlilo k západu, když jsem, unavený okolní aktivitou a hlukem, usedl do auta a vydal se zpět cestou, kterou jsem přijel. Zakrátko jsem byl znovu obklopen obrovskými liduprázdnými sady pomerančovníků.
Ale byla tu změna. Během mé nepřítomnosti se něco stalo. Všude okolo byla země poseta opadanými plody. A jak jsem se rozhlížel, před mýma očima ze stromů přímo pršely pomeranče. Spousta jich nahnilých ležela na zemi. Bylo to takové zvláštní, a můj zmatek rostl, když jsem myslel na všechny lidi v Domácím okrese.
V tom s duněním zpoza stromů zazněl hlas: „Sklizeň je veliká, ale dělníků je málo. Proto proste Pána žně, aby vypudil dělníky…“
A potom jsem se probudil. Byl to jenom sen.
Převzato s laskavým svolením sdružení 3pé.
http://www.3pe.cz/