Pohled z kostelních lavic

Varhany zaburácí. Věřící povstávají. Opozdilci dobíhají. Děti brečí. Kostelníci organizují lid. Zpěváci zpívají falešně. Děti znuděně zírají na vitráže. Vzduch je plný kadidla. Lid vstává a kleká na povel, jako by šlo o nějaký druh katolického aerobiku. Přesuňte se v čase o dvacet let dopředu, přidejte zvonění mobilních telefonů a jste na své nedělní mši.

Nevýrazná žena v květovaných šatech vstane a čte Slovo Boží jednotvárným monotónním hlasem, poplete výslovnost všech cizokrajných míst a jmen dávno zapomenutých lidí. Někteří věřící se usilovně snaží poslouchat, jiní začnou listovat farním věstníkem, který si vzali u vchodu. Tohle už není Slovo, ale prostě slova, zdánlivě zastaralá a nepoužitelná pro dnešní život. Když je čtení u konce, věřící jednohlasně a důrazně odpoví: „Bohu díky.“

Přerušme tento návrat do minulosti krátkou aktualitou.

Tohle byl můj katolický život, můj každotýdenní prožitek Večeře Páně a liturgie, když jsem vyrůstal. Byl jsem očekáván, nikoliv pozván. Byla to povinnost, nikoliv příležitost. To byl můj přístup. To byla moje oběť.

„Ctít den Páně“ v praktickém životě znamenalo „nerozčilovat Boha“. Seď tam, předstírej, že zpíváš, a ne aby ses pokoušel rozesmát bratra, který ministruje. Cítili jsme kadidlo, ale nerozuměli jsme, jaký má význam, slyšeli jsme zvonění, ale nechápali jsme, co ohlašuje, slyšeli jsme kázání, ale náš život jím zůstal nedotčen. Křesťanské vychování velelo nemluvit o tom, jak špatná je hudba, jak neurvalý je kostelník nebo jak nesmyslně znělo kázání.

Byla to jen bitva s časem, my proti hodinám. A v té bitvě nebylo možné zvítězit. Jako dítě jsem mohl jen tiše sedět a předstírat zájem. Zdálo se mi, že to je to, co dělá většina dospělých kolem – milují Boha tím, že dostojí svým povinnostem, poctivě si označí své svaté obrázky, a udělají tak radost svým prarodičům, kteří se dívají z nebe.

Někdo by asi řekl, že je to ponurý a přehnaný obrázek. Taková je ale bohužel standardní nedělní duchovní zkušenost příliš mnoha katolíků, kteří chodí pravidelně na mši: ze tří čtvrtin pohřební řeč a z jedné čtvrtiny vzkříšení. Zdá se, že liturgie se týká víc smrti než života, víc peněz než služby.

Prožívali jste nedělní mši v dětství podobně jako já? Nebo ještě hůř, zní to jako popis vaší minulé neděle? Pokud ano, je to hrozně smutný obrázek „zdroje a vrcholu“ naší víry, jak Druhý vatikánský koncil nazval liturgii, největší Boží tajemství, vrchol našeho dne, týdne a života.

Je toto ten druh bohoslužby, pro který raní křesťané s radostí riskovali svůj život? Je toto ta událost, o které skládali chvalozpěvy a duchovní písně? Měl tohle Pán na mysli, když ve večeřadle ustanovil Eucharistii a pozval naše první biskupy, apoštoly, aby s láskou vstoupili do jeho tajemství a památky? Co se stalo se dnem Božím?

Ukázka je z knihy Crash test (Narazit na Boží lásku), kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.