Přísloví, čtvrtá kapitola, verš devět
A odpoledne se medvídek Pú natáhl. Protože venku ještě svítilo pozdní sluníčko, pomyslil si spokojeně, že než se vzbudí, bude klidný večer a on si rozsvítí svoji oblíbenou lampičku se svatojánkem. Lehl si tedy, zavřel oči – a když je zase otevřel, nebylo už v místnosti skutečně žádné slunce.
„Hm,“ pomyslel si Michal medvěd, „to jsem ale rychle spal.“ Vzápětí si uvědomil, že slunce ještě zdaleka nezašlo, zato přes celou pohovku a na kytičkované tapety se položil velký černý stín tygra.
„Í,“ vyjeklo to z Púa, který byl sice statečný, ale nečekané příchody šelem do vlastního bytu neměl rád.
Tygr, který stál zády k Púovi u stolu, se na to vyjeknutí klidně otočil, položil hrnek medu, kterým se zrovna zabýval, měkce si olízl tlapu, a zeptal se: „Jsi už úplně vzhůru, Pú “
Pú byl úplně vzhůru. „Škoda,“ pomyslel si Tygr, protože měl moc rád med.
„Přišel jsi na návštěvu, tygře “ zeptal se nejistě Pú a snažil se vypadat přátelsky.
Tygr se podrbal tlapou za uchem. „Přišel jsem se zeptat, Pú, jaký je dnes den.“
„Ach tak,“ a Pú se vykulil z pohovky. Všechna zvířata z jeho konce lesa se k němu chodila dívat na kalendář, který dostal od Kryštůfka Robina k předloňským Vánocům a který stále ještě bez váhání používal.
Zvířata z druhého konce stokorcového lesa se chodila ptát Sovy.
Zatímco Tygr seděl u stolu, Pú hledal kalendář na obou svých poličkách s medem. Pak ho položil před Tygra na stůl a snažil se zjistit, má-li ho hlavou dolů či vzhůru. Nakonec podle obrázku kalendář otočil správě a podrbal se na hlavě: „Teď jen, co je tam napsáno.“
Oba chvíli pozorně zkoumali jméno dne, které bylo na listu v kalendáři krasopisně vyvedeno, a nakonec Tygr vážně pronesl: „Není tam žádné T.“
„Myslím,“ ukázal Pú na první písmeno, „že tohle je P.“
„Asi bude pondělí,“ usoudil po chvíli Tygr, který neuměl číst, ale měl matematické vlohy. „A když je pondělí, máme společenství.“
Skutečně bylo pondělí, ačkoliv Púův kalendář ukazoval jeden dávný den v září před dvěma roky. „A jejej,“ zabědoval Pú, který se těšil na klidně prožitý večer. „Jen nevím, u koho se máme tentokrát sejít… Nejlepší bude zeptat se Prasátka, to bydlí nejblíž, nebo Íjáčka, ten si všechno pamatuje, a vůbec nejlepší bude zeptat se Sovy,“ mudroval Tygr. A tak šli Tygr a Pú na druhý konec stokorcového lesa, zeptat se Sovy. Jenže Sova nebyla doma. „Možná bychom měli jít ke Klokanici,“ navrhl Pú. „Zůstává blízko, a vždycky ví, co se v Lese děje.“ Jenže Klokanice nebyla k nalezení ani u sebe doma, ani na hřišti, kde obvykle s Klokánkem cvičila klokaní skoky. Pú a Tygr nakonec obešli celý les, ale nemohli najít vůbec žádné zvíře.
„Není dnes místo společenství nějaký výlet “ ptal se Tygr.
„Nemá Kryštůfek Robin narozeniny “ přemýšlel Pú, který toužil po něčem sladkém k snědku. A v těchto úvahách nakonec došli zpátky k Púovi domů, otevřeli dveře – a zůstali překvapeně stát. U stolu seděl Kryštůfek Robin a všechna zvířata z lesa - krom Králíčka, který chodil všude pozdě. Zvířata byla docela tiše, protože se snažila rozjímat nad textem, který jim Kryštůfek přečetl. Sova jim podala bibli a naznačila křídlem čtvrtou kapitolu Přísloví. Pú po svém zvyku láskyplně obhlížel všechna P v textu a říkal si, že je aspoň způli v bibli. Po chvíli přihupkal Králíček, posadil se k medvědovi a k Tygrovi a prohlížel si s nimi vybraný úryvek: „Echm, Pú, já bych…“
„Pššš…,“ zahučel Ijáček.
Ale Králíček tahal Púa za rukáv: „Tady, tady je ,pů !“
Rozjímání právě skončilo, a zatímco medvídek vůbec nevěděl, co říct, králíček byl svým objevem naprosto nadšen. „Že je tu napsáno ,pů´ Že je tu napsáno ,pů “ Sova si vzala Písmo a vážně pokyvovala hlavou. „Stojí tu psáno pů - váb - ný vě - nec.“ Pú zčervenal radostí. Byl tak rozrušený, že docela bezmyšlenkovitě snědl kus medového koláče, který Klokanice rozdílela. Ve všeobecném šumu, který na společenství vždycky vznikl a za Klokánkova pobíhání, rozsvítil potom lampičku se svatojánkem a sundal z poličky dva velké hrnky medu pro své přátele.
„Pú – vábný věnec,“ opakoval si při tom dojatě.