Přivádět k prameni živé vody
P. Józef: Zdá se mi, že lze hovořit o určité módě věnovat se duchovním záležitostem, meditaci či nejrůznějším náboženským kultům. V mnoha zemích, i slovanských, ožívají staré pohanské kulty. Nejen v českých knihkupectvích, ale i v Polsku se police prohýbají pod hromadami knih věnujících se "moderním" podobám spirituality, m.j. New Age nebo východním náboženstvím. Myslím, že to úzce souvisí s určitou přesyceností konzumní civilizací, která už mnoho let ovládá západní svět. Zmíněná móda "duchovna" je - podle mého názoru - výrazem odvratu od čistě materialistického a konzumistického pohledu na člověka. Jde o určité spontánní procesy ve vývoji kultury, které na jedné straně zjevují onen velký hlad ducha, na druhé jsou však i vyjádřením náboženského a duchovního zmatku moderního člověka, který se vrhá bezmála na cokoli, co budí byť jen zdání duchovní či náboženské záležitosti. Tohoto zmatku pak využívají určitá prostředí produkující různé pseudonáboženské či pseudoduchovní nabídky. Pro některé "podnikatele" se stalo náboženství a duchovní život zbožím, které jde dobře na odbyt.
R: Kromě "nových náboženství" vyhledává spousta lidí různé tajné vědění v astrologii, jasnovidectví, horoskopech...
J: Móda astrologie, věštění a horoskopů je rovněž projevem zklamání materialistickým, technickým či psychologickým pohledem na svět a člověka. Lidé spontánně cítí tajemství vlastní existence. Uchylování se k astrologii a věštění je bezradným pokusem o proniknutí do tajemství lidské bytosti, do tajemství světa. Uvažování v kategoriích astrologie a jasnovidectví však je magickým myšlením, které je nereálné a jen prohlubuje zmatek a bezradnost člov ěka v pohledu na vlastní bytí. Lidé s magickým způsobem myšlení se pokouší vyhnout se vlastnímu úsilí, duchovní námaze, vnitřnímu zápasu. Přejí si, aby magická, jim neznámá síla za ně zařizovala nejdůležitější problémy jejich života. Útěk ze skutečného náboženství k magii často bývá pokusem usnadnit si život. Skutečné náboženství totiž neposkytuje automatická řešení lidských problémů a těžkostí. Bůh nás v řešení problémů nezastupuje, nýbrž provází nás a spolupracuje s námi, přijímáme-li zodpovědnost za život.
R: Dalším závažné nebezpečí dnes p ředstavují sekty...
J: Je to podobný problém. Člov ěk, který nechce přijmout zodpovědnost za vlastní svobodu, často ji vkládá do rukou nepříliš poctivých osob, které manipulují jeho životem. V sektě už člověk nemůže samostatně nakládat se svým životem, stává se pouhou součástkou v soukolí sekty. Člověk se zralým náboženským životem se svěřuje Bohu, aniž se tím vzdává vlastní svobody. Bůh ho do ničeho nenutí, pouze zve, volá. Ve skute čném náboženství se člov ěk spojuje s Bohem i druhými lidmi poutem lásky, důvěry a oddanosti.
R: Co může církev v dané situaci modernímu člov ěku nabídnout?
J: Mocnější evangelizaci. Křesťané, kteří si svou víru uvědomují, by dnes měli aktivně zvěstovat Ježíše - jak svědectvím vlastního života, tak i apoštolskou službou. Jestliže lidé touží po duchovním životě, měli bychom je vést ke "zdroji živé vody" - k Ježíši a jeho evangeliu. Lidi západní civilizace, kteří už zapomněli na vlastní kořeny, je třeba zvát, aby se navraceli k pramenům. Ti, kdo v církvi nesou zvláštní zodpovědnost, mají jako první povinnost ztělesňovat evangelium vlastním životem, aby se o ně mohli dělit s těmi, kdo hledají Boha jakoby poslepu.
R: Ale přiznáváte, otče, že ned ůvěra vůči církvi jakožto mocné instituci k řesťanům jejich evangelizační po čínání nijak neusnadňuje?
J: Ve dvacátém století zkompromitovala nejprve hnědá a potom rudá totalita velké instituce státu a vlády. Jakákoli podoba vlády se dnes lidem nespojuje se službou a pomocí, nýbrž spíše s útiskem, manipulací a nátlakem. Každá dnešní vláda včetně té demokraticky zvolené je podezírána z manipulace a zneužívání moci. Na této vlně podezírání vlády vyrostla též velká nedůvěra k hierarchické církvi. Mnoha lidem se církev jeví jako velká, dobře organizovaná instituce, která vládne "náboženstvím". Zkompromitované světské autority vrhly svůj stín i na autoritu církve.
R: A proto ten módní bonmot: "Kristus ano, církev ne"? Dnes se skute čně mnozí lidé, i ti, kdo se sami považují za věřící, pokouší oddělit Krista a jeho evangelium od hierarchické církve. Prohlašují, že jsou ochotni přijmout odkaz evangelia, ovšem bez interpretace Magisteriem církve. A někteří dokonce tvrdí, že sami církevní představitelé nesou vinu za oddělování instituce církve od Krista, protože nežijí duchem jeho evangelia.
J: Fenomén oddělování Krista od hierarchické církve je velice složitý. Už jsme zmínili velkou nedůvěru k jakékoli vládě, též náboženské. K nedůvěře se přidává navíc rozpad rodiny a krize otcovství. Loajalita vůči autorit ě a vládě je věcí, kterou se člov ěk učí nejprve v rodině. Jistěže se pak nedostatečné svědectví víry představitelů církve stává příležitostí ke zpochybňování smyslu její existence a působení.
R: Jak tedy znovu spojovat Krista s církví?
J: Zaprvé - církev by se neměla za své hierarchické struktury stydět. Kristus zamýšlel založit církev, která měla mít svou lidskou strukturu. Církev je božskou i lidskou záležitostí. Pokus zpochybnit nebo dokonce zničit strukturu církve je pokusem o zničení nejen církve samé, ale též evangelia. Jestliže se evangelium uchovalo po dva tisíce let a dnes působí s tak velkou mocí na moderního člov ěka, pak je to právě díky hierarchické církvi, povolané do života samotným Kristem. Zpochybňování struktury církve nemůže jejím představitelům nahánět strach. Mělo by spíše pobízet k tomu, aby lidská struktura církve byla průzračnější. Kardinál Josef Ratzinger velice hezky řekl, že cílem církve není hlásat sebe samu, nýbrž Krista a jeho evangelium. Církev tu není sama pro sebe, ale pro Krista a díky Kristu. Cílem poslání církve je zvěstování Boží lásky k člov ěku, která se zjevila v Ježíši ukřižovaném a zmrtvýchvstalém. Má-li dnes církev plnit svou roli, musí být jednoznačn ější ve vlastních záměrech a vizích.
R: V čem má spočívat zmíněná průzračnost představitelů církve?
J: Cílem těch, kdo žijí a pracují v církvi, by mělo být totéž, co je cílem církve samé - Kristus. Ztotožňování se představitelů církve s Kristem je vede k péči o velkou jednoznačnost a transparenci jejich osobního životního svědectví. Transparence církve způsobí, že svět při pohledu na náš život a práci nebude chválit nás, ale Ježíše a jeho Otce.
Žijeme v konzumní společnosti, kde se všechno točí okolo peněz a přepočítává na peníze. Ty jsou motorem ekonomického a technického rozvoje. Někteří lidé dokonce tvrdí, že peníze jsou dokonce základem rozvoje lidské mysli. Při zmíněné mentalitě se mnoha lidem stává náš vztah k penězům důležitým ukazatelem průzračnosti našich intencí, motiv ů a cílů. Mnozí dnes velice pozorně sledují, jak představitelé církve nakládají s penězi. Proto se zvláštním znamením dnešní církve stává chudoba, jednota s chudými a péče o n ě. Chudoba má také dosvědčit, že základem lidského rozvoje nejsou peníze, nýbrž zamilování si života, svobody a lásky. V této souvislosti bych rád citoval úryvek jednoho papežova kázání b ěhem jedné z jeho návštěv Polska: "Dnešní doba více než kterákoli jiná si žádá obětavé kněze, skutečně chudé a nezištné. (...) Upuštění od touhy po hmotném bohatství jim umožní být svědky království ducha. Dovolí jim též přijít na chuť prostému způsobu života a ochrání je před jakýmkoli pokušením luxusu či přílišného pohodlí. Takového svědectví je třeba ve světě, v němž tak často dochází ke st řetu protichůdných zájmů a sporů kvůli penězům." Toto povzbuzení Jana Pavla II. bychom si měli vzít k srdci.
R: Dalším žhavým tématem dnes bývá otázka celibátu...
J: Samozřejmě. Protože současná civilizace udělala z lidské sexuality levný obchodní tovar, stal se celibát obzvlášť cenným znamením skutečné nezištnosti a čistoty srdce p ři zvěstování Ježíše a jeho evangelia. Říkáte, že v médiích, alespoň zde v Čechách, se hovoří nejčast ěji o záležitostech církevního majetku, objevují se šoty z velkých liturgických shromáždění nebo oficiálních návštěv církevních osobností. Již méně je programů ukazujících křesťanský duchovní život.
Musíme si uvědomovat skutečnost laicizace, která odděluje náboženství od společenského a politického života. Toto oddělení má své praktické důsledky. Není se co divit, že státní televize nebo rozhlas jsou světské. Na druhé straně bychom měli myslet na to, že informace podávané médii se také staly určitým druhem zboží. Jsou-li v televizi p řítomni aktivní křesťané, mohou dělat dobré, přesvědčivé a zároveň co do formy profesionální náboženské programy. Mám za to, že by měly slušný ohlas. Ale vyrobit dobrou televizní či rozhlasovou relaci na téma duchovního života nebo náboženství je neoby čejně těžké. Neměli bychom v sobě živit výhrady vůči světským institucím, ale naopak snažit se udělat něco dobrého tam, kde je to možné. Žije-li křesťan evangelium, bude sdílet své zkušenosti s těmi, s nimiž se bude každodenně setkávat: ač už obsluhuje hosty v bistru, nebo je dramaturgem dobrého televizního pořadu. V televizi lze ukázat evangelium nejen přímým hovorem o náboženských obsazích, ale i vlastním postojem ke druhému člov ěku.
R: Nebývají věřící lidé odsouváni na okraj společenského života?
J: V dobách komunismu bli věřící lidé automaticky považováni za horší kategorii a skutečně byli odsouváni na okraj společnosti. Podle záměru vlády se měli postupně stávat ghettem. Izolace křesťanství je však v rozporu s jeho podstatou. Ježíš rozesílá své učedníky s radostnou zv ěstí až na konec země. Po pádu komunismu se pokouší jisté světské a liberální trendy naší civilizace nakládat s křesťanstvím stejným způsobem.
R: V poslední době vychází v češtin ě čtyři díly vašich rozjímání na základě "duchovních cvičení" svatého Ignáce z Loyoly. Nejen kněží, ale stále více laiků touží prožít ignaciánské exercicie. Co byste poradil těm, kdo z různých důvodů nemohou odjet na klasický týden cvičení?
J: V Čechách také nemáte mnoho exerci čních domů, v nichž by člov ěk mohl prožít ignaciánská duchovní cvi čení. Svatý Ignác tuto situaci p ředvídal a proto nabízí různé způsoby prožití cvičení. Jedním z nich jsou takzvané exercicie všedního dne. Exercitant nevystupuje z obvyklého životního rytmu v rodině či zam ěstnání, ale začleňuje do svého každodenního programu určitý čas na rozjímavou modlitbu. Nejlepším řešením by bylo každodenní obětování jedné hodiny na exerciční modlitbu. Tento čas lze samozřejmě o něco zkrátit. Můžeme si též rozvrhnout rozjímavou modlitbu na jednou, dvakrát či třikrát týdně. Nejsou žádná pevně stanovená pravidla. Všechno se řídí danými možnostmi exercitanta a jeho štědrostí vůči Bohu. Vedle systematické modlitby je však důležitý i pravidelný kontakt se zkušeným pastýřem, s nímž bychom mohli sdílet své prožitky z modlitby. Čím hlubší jsou naše duchovní prožitky, tím více pot řebujeme světla k jejich rozlišení. V závěru každého dílu rozjímání je obsažena podrobnější informace, jak lze knihy využít při prožívání exercicií všedního dne.
R: Zmínil jste skutečnost duchovního vedení. Je nezbytné pro život víry každého aktivního křesťana?
J: Thomas Merton říká, že duchovní vedení pro obyčejného křesťana žijícího duchovním životem přinejmenším není nezbytné. Není dobré působit mezi věřícími zbytečnou paniku kolem duchovního vedení. Buďme upřímní, duchovní vedení je dnes určitým luxusem, který si mohou dovolit jen nemnozí, jednak kv ůli nedostatku kompetentních lidí, kteří by mohli být duchovními vůdci. Upřímná zpověď a vyjasňování si určitých t ěžkostí ve svědomí při této příležitosti většině lidí naprosto postačí. Merton však dále říká, že se duchovní vedení zdá být naopak naprosto nezbytné v takových situacích, kdy člov ěk nese velkou odpovědnost za druhé. Právě tato velká zodpovědnost vyžaduje větší rozvahu, moudrost, světlo. Chyba, které se dopustí "normální běžný člověk", který odpovídá především sám za sebe či nanejvýš za pár svých nejbližších, může být sice nejednou velice bolestná, avšak zasáhne jen omezený počet lidí. Avšak určité chyby lidí ovlivňujících velká a důležitá společenská či církevní rozhodnutí mohou mít i závažné d ůsledky. Ty pak mohou být zdrojem utrpení pro mnoho lidí. Jinou okolností, při níž je duchovní vedení velice potřebné, je situace krize víry nebo lidského znechucení. Když ve svém životě bloudíme, neměli bychom se stahovat pryč od lidí, ale naopak usilovn ě hledat jejich oporu a pomoc. Mravní a duchovní krize lze často snadno překonat v upřímném rozhovoru s duchovním vůdcem. Mnoho mladých lidí opouští v okamžiku krize církev pouze proto, že nemají příležitost vyjasnit si své pochybnosti a těžkosti ve víře. A třetí okolností, v níž se duchovní vedení zdá být nejednou nutné, jsou důležitá životní rozhodnutí: uzavření manželství, vstup do kláštera, semináře nebo jiná důležitá životní volba.
R: Kde a jak hledat při současném nedostatku kn ěží duchovního vůdce?
J: Duchovní vedení se doposud nezapsalo do normální práce ve farnosti. Podle mého názoru by farníci měli mít možnost hovořit se svým pastýřem o duchovních záležitostech, které se jich dotýkají. Hledáme-li duchovní vedení, musíme se za ně nejprve modlit. Dobré duchovní vedení je opravdu velká milost. Ale je to také tvrdá práce vyžadující spoustu času. A zvlášt ě u vás v Čechách si kněz nemůže dovolit příliš rozšiřovat službu duchovním vedením, pokud se stará současn ě o dvě nebo i tři farnosti.
R: Otče Józefe, děkujeme za moudrá slova rady a povzbuzení, přejeme vám Boží požehnání ve vaší práci a těšíme se na vaši další návštěvu u nás.
JINDRA HUBKOVÁ