Ptali se Antonyje Surožského

Antonyj Surožskij: Probíhalo to v několika fázích. Do svých patnácti let jsem byl nevěřící a velmi agresivně jsem vystupoval proti církvi. Neznal jsem žádného Boha, nezajímalo mě to a měl jsem odpor ke všemu, co mělo něco společného s myšlenkou Boha.

Navzdory vašemu otci?

Ano, protože náš život byl do té doby velmi těžký, neměli jsme vlastní dům, a já jsem byl v internátní škole, kde byly drsné a násilnické poměry. Členové naší rodiny žili v různých částech Paříže. Až když mi bylo asi čtrnáct let mohli jsme se všichni nastěhovat pod jednu střechu a to bylo opravdové štěstí a blaženost - je to zvláštní představit si, že v obyčejném domě na předměstí Paříže může člověk najít dokonalé štěstí, ale bylo tomu tak. To bylo od revoluce poprvé, co jsme měli domov. Ale měl bych říci, že jsem předtím zažil věc, které jsem nedokázal porozumět. Když mi bylo asi jedenáct, byl jsem na letním táboře, a tam jsem potkal kněze, kterému bylo asi třicet. Něco na něm mě zarazilo - dával svou lásku všem a tato láska nebyla ničím podmíněna, nezáleželo na tom, jestli jsme byli hodní nebo ne, nezměnila se ani tehdy, když jsme byli zlí. Byla to bezpodmínečná schopnost milovat. Nikdy předtím jsem se s něčím takovým nesetkal. Doma mě měli rádi, ale to jsem považoval za přirozené. Měl jsem přátele, a to bylo také přirozené, nikdy jsem se ale nesetkal s tímto druhem lásky. V té době jsem nepátral, čím to je, prostě jsem toho muže považoval za velmi záhadného a za velmi milého. Až po mnoha letech, když jsem objevil evangelium, mě napadlo, že on nás miloval láskou, která nebyla z něho. Rozdával nám Boží lásku, nebo chcete-li, jeho lidská láska byla tak hluboká a měla takový rozsah, že nás mohl zahrnout všechny, ať už se s námi radoval nebo trápil, stále jednou a touž láskou. Myslím, že toto byl první hluboký duchovní zážitek, který jsem měl.

A co se stalo potom?

Nic. Vrátil jsem se do internátní školy a všechno bylo jako předtím, dokud jsme se všichni nesešli pod jednou střechou. Když jsem pak najednou stanul tváří v tvář dokonalému štěstí, stala se nečekaná věc. Najednou jsem zjistil, že štěstí, které nikam nesměřuje, je nesnesitelné. Nemohl jsem přijmout bezcílné štěstí, "štěstí samo o sobě". Těžkosti a utrpení se musely překonávat, vždycky bylo něco za nimi, ale protože jsem v nic nevěřil, štěstí nemělo žádný význam a zdálo se být mrtvé. Rozhodl jsem se, že si dám rok na to, abych zjistil, jestli má život vůbec nějaký smysl, a když v průběhu toho roku žádný smysl nenajdu, vzdám se života, spáchám sebevraždu.

Jak jste se nakonec s tím bezcílným štěstím vyrovnal?

Začal jsem hledat jiný smysl života, než jaký jsem mohl najít v účelnosti. Studovat a být v životě užitečný mě vůbec neuspokojovalo. Celý můj dosavadní život se soustřeďoval na okamžité cíle, a ty mi najednou připadaly prázdné. Uvnitř sebe samého jsem cítil něco nesmírně dramatického a všechno kolem se mi zdálo malé a beze smyslu.

Míjely měsíce a na obzoru se žádný smysl neobjevoval. Jednoho dne - bylo to během doby postní a já jsem byl tehdy členem jedné ruské mládežnické organizace v Paříži - přišel ke mně jeden z vedoucích a povídá: "Pozvali jsme kněze, aby k vám promluvil, přijď." Velmi pobouřeně jsem mu řekl, že nepřijdu. Nepotřeboval jsem církev. Nevěřil jsem v Boha. Nechtěl jsem ztrácet čas. Vedoucí byl ale dobrý taktik - vysvětlil mi, že každý z mé skupiny reagoval stejně jako já a že když nikdo nepřijde, bude to hanba pro nás pro všechny, protože kněz je už tady, a my budeme mít ostudu, když si nikdo nepřijde poslechnout jeho řeč. "Nemusíš ho poslouchat," řekl mi vedoucí, "to je mi jedno, ale prostě tam seď a buď fyzicky přítomen." Tolik oddanosti jsem byl ochoten své organizaci prokázat, a tak jsem se přednášky zúčastnil. Neměl jsem v úmyslu to poslouchat. Ale uši se mi najednou samy našpicovaly. Byl jsem čím dál tím víc rozhořčen. Viděl jsem obraz Krista a křesťanství, který mi byl hluboce odporný. Když přednáška skončila, pospíchal jsem domů, abych zjistil, jestli to, co ten kněz říkal, je pravda. Zeptal jsem se matky, jestli má Nový zákon, protože jsem chtěl vědět, zda evangelia potvrdí absurdní dojem, který na mě přednáška udělala. Nečekal jsem, že by mi ta četba mohla dát něco dobrého a tak jsem napřed spočítal kapitoly všech čtyř evangelií, abych si byl jist, že budu číst to nejkratší a nebudu zbytečně plýtvat časem. Pustil jsem se do evangelia Markova.

Sotva jsem začal, ještě jsem nedošel ke třetí kapitole, uvědomil jsem si náhle, že na druhé straně mého stolu někdo stojí. Byl jsem si jist, že je to Kristus, a ta jistota mě už neopustila. To byl skutečný obrat. Protože Kristus byl v tu chvíli živý a já jsem byl v jeho přítomnosti, mohl jsem říci s jistotou, že to, co evangelia říkají o ukřižování proroka z Galileje je pravda, a setník u kříže se nemýlil, když řekl: "Ten člověk byl opravdu Syn Boží" (Mk 15,39). Bylo to světlo Vzkříšení, co mi umožňovalo číst evangelia s jistotou, a věděl jsem, že všechno, co říkají, je pravdivé, protože tato nemožná věc - Vzkříšení - byla pro mě mnohem zaručenější než jakákoliv jiná historická událost. Historii bylo nutno věřit, kdežto Vzkříšení bylo pro mě faktem. Jak vidíte, nezapůsobil na mě počátek evangelia s jeho prvním upozorněním na Zvěstování, a neodvíjelo se přede mnou jako příběh, kterému člověk může buď věřit nebo nevěřit. Přišlo to jako událost, která mě rázem zbavila všech problémů nevíry, protože to byla přímá osobní zkušenost.

A toto přesvědčení už vám zůstalo po celý další život? Neměl jste žádné období, kdy jste o své víře pochyboval?

Byl jsem si vnitřně zcela jist, že Kristus žije a že určité věci existují. Neměl jsem odpověď na všechno, ale když jsem prožil tuto zkušenost, věděl jsem, že odpovědi, vize a možnosti jsou přede mnou. Toto mám na mysli, když hovořím o víře: ne pochybnost ve smyslu být zmatený a bezradný, ale pochybnost, která vede k odkrývání skutečnosti života, ten druh pochybnosti, který vás nutí ptát se a hledat stále dál, který ve vás probouzí chuť objevovat.