Rozčil se také někdy, milý synu!

„Pane, nech mě plakat! Potřebuji si postěžovat, snad i zanadávat!“ A usedne před Pánembohem s chmurným pohledem, složí hlavu do dlaní a z očí se mu řinou obrovské slzy. Je to noblesní pán, sice žádný mladík, ale starý ještě také není.

„Synu můj, proč jsi to neudělal dřív, na zemi?“

„Nemohl jsem, Pane, musel jsem se chovat svatě, musel jsem všechno spolknout, ovládat se, mlčet, až mi z toho praskl žaludeční vřed, a teď jsem tady. Ale proto, že jsem to všechno snášel, už zahájili můj kanonizační proces. Nikdy jsem se nerozčílil.“

„To byla chyba, milý synu. Právě kvůli tomu jsi umřel a já tě do ráje pustit nemůžu.“

„? ! ? !“

„Chápeš, že se vším tím hněvem v nitru do ráje nesmíš? Každý - i ten nejhloupější pozemský řemeslník ví, že tam, kde je stlačená pára, musí být také ventil, a já jsem člověku takové ventily dal: pláč, hněv.“

„Ale Pane, co důstojnost. A svatost?“

„Zase ta svatost! Vy byste pořád chtěli být svatější než Bůh! Vždyť jsem vám ukázal správnou cestu, dal jsem vám žalmy. Žalmy jsou přece Boží slovo, nebo ne? S nimi můžeme plakat, nadávat a rozčilovat se společně.“

„A co křesťanství, Pane?“

„Jistě, chlapče, křesťanství znamená jednat jinak, než jak nadáváme.“

„? ! ? !“

„Moji moudří lidé už kdysi velmi dávno řekli: Irascimini et nolite peccare. Neboli: Rozčilujte se, ale nehřešte.“

„Ale to je přece paradoxní, Pane! Je zapotřebí udržovat určitou rovnováhu.“

„Ano, křesťanství znamená najít «ten správný bod», ale ten se nehledá snadno: člověk ho dokáže s velkou námahou jen odhadnout, protože spočívá v samém srdci lásky. A Ježíš,“ pokračuje s rozhorlením Pánbůh, „jak byl můj Syn krásný, když se rozčiloval! Právě on, poslušný Beránek.“

Noblesní pán není schopen slova.

„Zato když pak přijdete,“ odtuší Pánbůh, „jste jako bomby se stlačeným vzduchem, a já vás musím nechat venku - je to jako dlouhý očistec - dokud se nezbavíte všeho vzteku, který jste neodložili na zemi.

Podívej se třeba na tamten obláček. Ten divoce gestikulující řeholník po něm pobíhá už skoro sto let, a přece svému představenému ještě nepřestal nadávat.

Ten člověk opodál je zase představený. Když na zemi začala «krize autority», kousal se do rtů, aby neřekl něco nevhodného a neurazil city svých podřízených. A muž, který sedí s rukama v dlaních, se potřebuje zbavit všeho jedu, který musel spolknout kvůli svým rádoby přátelům. Vždy jenom mlčel. A umřel na infarkt.

A stejné to bylo s tou řeholnicí s ústy dokořán, co jí z nich vychází pára. Teprve teď odtud vycházejí všechna slova, která měla na jazyku, ale pokaždé je raději spolkla, až ji nakonec tížila na srdci jako kámen.

Stejnou terapií tu prochází spousta manželek a matek. Už tomu rozumíš? Jak by mohly zpívat s mými dětmi v ráji se vším, co je tíží?“

„Takže i já budu muset bloumat po obláčcích a ulevovat si slzami a rozčilováním?“

„Nejen to, synu. Tvoje vina je ještě mnohem větší: zabil jsi spravedlnost.“

„Co to povídáš, Pane? Vždyť jsem umřel právě marnou touhou po ní, protože jsem ji na zemi nenašel!“

„Nenašel bys ji nikdy, protože taková spravedlnost, jakou si představuješ ty, neexistuje. Existují však spravedliví lidé: každý spravedlivý člověk je kouskem pozemské spravedlnosti. Čím víc je spravedlivých lidí, tím víc je spravedlnosti. Spravedlnost je jako mozaika. Ale stále je v ní mnoho prázdných míst, protože lidé si myslí, že ji najdou kdoví kde. Ty ses vyčerpal tím, žes ji hledal mimo sebe, umřel jsi kvůli tomu a teď je na zemi o kousek spravedlnosti méně. To vy hatíte moje plány, právě vy! Rozčilte se také někdy, děti moje! Nestarejte se o to, jestli vás jednou budou kanonizovat. Kvůli tomu, abyste mohli vstoupit do ráje, se musíte umět něčeho zříct!“

Z knihy Lia Cerrito: Z Boží kanceláře , vyd. Karmelitánské naklad. Kostelní Vydří 2000 kna.cz (din)