Rozhovor s Eliasem Vellou o zraněních duše II.
Můžeme mluvit o fyzickém, psychickém a nyní o duchovním uzdravení. Je kořen u psychických, fyzických a duchovních zranění stejný, nebo je hlavním kořenem duchovní zranění, následkem kterého pak dochází ke zranění fyzickému a psychickému?
Obyčejně jsou všechny tři dimenze člověka - duch, duše a tělo - spolu navzájem propojeny. Pokud se cítíte rozrušení, dotýká se tato emoce všech tří dimenzí. Někdy to začíná od fyzické a přechází do psychické a duchovní sféry. Jindy to začne od psychické, přejde k fyzické a duchovní oblasti a někdy to začne od duchovní a ovlivní to fyzickou a psychickou dimenzi. Dám vám příklad. Máte rakovinu. Je to fyzická záležitost. Rakovina ale ve vás vyvolá úzkost, strach a hněv, takže vidíte, že fyzické přešlo do psychického a psychické přejde do duchovního. Začnete si totiž myslet, že vás Bůh opustil, že vaše modlitby nebyly vyslyšeny, že vás Bůh už nemiluje. To je příklad toho, že něco začalo ve fyzické oblasti a přešlo k dalším dvěma.
Vezměme si psychickou záležitost. Je ve vás například velký hněv, jehož kořen může být rovněž v minulosti. V důsledku tohoto hněvu můžete například začít trpět vysokým krevním tlakem nebo dostat žaludeční vředy. Psychické tak přechází k fyzickému a dále k duchovnímu, protože z tohoto hněvu vzejde například vzpoura vůči Bohu. A totéž je, pokud se začnete například rouhat. Jedná se o něco, co začíná v duchovní oblasti, dostaví se ale psychické následky ve formě úzkosti a stresu, a toto vše znovu přejde do fyzické oblasti. Vidíte, že vše začíná u člověka v jedné dimenzi, z které to pak velmi snadno přechází do dalších dvou.
Proč je potřebné vracet se do minulosti a uzdravovat zranění? Není někdy lepší na to zapomenout?
Existuje minulost, která je minulostí a minulost, která je stále současností. Je minulost, která se stává historií. Pokud je historií, pak je dobré o ní více nehovořit. Pokud je ale tato minulost stále přítomná, pokud neustále ovlivňuje můj charakter, moje chování, vztahy, tak v tomto případě nemohu tuto minulost ignorovat. Pokud například kvůli hněvu vůči svému otci směřuji tuto negativní emoci na manželku a děti, nemohu v žádném případě ignorovat svoji minulost. Pokud se cítím stále odmítaný, v důsledku čehož nerozvíjím své dobré vlastnosti a kvality, pokud trpím komplexy méněcennosti kvůli tomu, že jsem jako dítě nebyl nikdy doceněn, ať už doma nebo ve škole, nemohu tuto minulost ignorovat. A totéž se týká i mého duchovního života. Pokud se cítím být nemilovaný Bohem, protože jsem jako dítě nezakoušel lásku, nemohu svoji minulost ignorovat. To mohu udělat pouze tehdy, neovlivňuje-li minulost negativně můj současný život. Pokud ovlivňuje, musím být dostatečně rozumný na to, abych s tím něco dělal.
Pokud člověk zůstává déle například v hněvu, dokáže rozeznat, že tento stav je nějak mimo?
Někdy si to člověk neuvědomí, protože nemá dostatek informací. Stává se to ve všech zmiňovaných oblastech. Často pacient přijde k lékaři a on mu řekne: „Je mi líto. Přišel jste příliš pozdě. Já už s tím nemohu nic udělat.“ To se může stát nejen ve fyzické, ale i psychické či duchovní oblasti. Myslím, že právě z tohoto důvodu pořádáme semináře, aby lidé mohli přijít ve správné chvíli a žádat pomoc.
Hlavním důvodem zranění je nedostatek lásky. Dá se říct, že tento jev je v dnešní době aktuální pro celý svět? Jaké jsou nejčastější důvody zranění?
Mohu vás ujistit, že neexistuje žádná rasa či kultura, kde by se tento problém nevyskytoval. Muži i ženy touží po lásce. Bylo tomu tak včera, dnes a jsem si jistý, že to bude i zítra. Bůh nás stvořil ke svému obrazu, takže ta nejdůležitější zranění pocházejí právě z toho, že jsme pociťovali nedostatek lásky. V dnešní době hodně mluvíme o lásce. Stačí jen poslouchat písničky, kde se toto téma velmi často vyskytuje. Vidíte mladé lidi, jak randí a stále mluví o lásce. To ale není skutečná láska. A protože nejde o skutečnou lásku, bolí pak mnohem víc. Člověk si myslí, že druhého miluje a najednou zjistí, že ve svých rukách nemá nic. Pokud bych si mohl dovolit soudit a říct, která jsou nejhlubší zranění, tak jsou to ta, která vznikají z nedostatku lásky od otce a matky. Může se zdát, že jde o velmi vážné prohlášení, které jsem teď udělal. Jsem si totiž jistý, že většina rodičů chce a touží milovat své děti. Mnohokrát ale nevědí, jak svou lásku vyjádřit. Myslí si, že když jsou velmi přísní, tak své děti milují. Neříkám, že by rodiče neměli vyžadovat od svých dětí určitou disciplínu. Mohou ji ale používat s láskou. Nebo milují tak, že svou lásku nevyjádří. Mnoho mladých chlapců řekne, že si nepamatují, kdy je otec naposledy objal. Nebo že přijdou ke své matce a chtějí ji políbit, ale ona je odstrčí. Častokrát si rodiče myslí, že své děti milují, protože jim dají dobré vzdělání, pošlou je na vynikající školy, dávají jim peníze, nepřipustí, aby jim jakákoliv maličkost chyběla. Pro děti je ale možná mnohem důležitější poklepání po ramenou nebo objetí, kterého se jim nedostává. Toto vše zraňuje a má následky do budoucna.
Říkáte, že hlavním problémem je nedostatek lásky. Právě dnešní doba, alespoň v Evropě to tak vnímáme, je o svobodě člověka, kdy člověk může všechno. Nemusí mít už ani partnera, aby mohl na svět přivést dítě. Navenek se zdá, že všechno dobro a lásku může člověk získat v jakékoliv podobě a formě.
Myslím, že tady je hlavní problém. Maskujeme vše slovem láska, ale ve skutečnosti to láska není. Definujeme svobodu slovy: Dělej si, co chceš! - a ne: Vyber si tu správnou cestu! Myslíte si, že milujete a jste milováni. Ve chvíli, kdy si uvědomíte, že to není láska, jste zraněni. Tato zranění v lásce jsou mnohem hlubší, než byla v minulosti. Vidíme, kolik máme v dnešní době svobodných maminek. Myslely si, že jsou milovány - a nebyly. Otec je opustil a zůstaly samy s dítětem. Dovedete si představit, jak obrovské zranění z lásky tato svobodná maminka v sobě celý svůj život nese? Podobných příkladů bychom mohli uvést velmi mnoho.
Jedním ze způsobu vnitřního uzdravení je služba osvobození. Co to znamená?
Jsem velmi rád, že spojujete vnitřní uzdravení a osvobození. Protože osvobozování je součástí vnitřního uzdravování. Co se obvykle děje, když chce zlý duch zaútočit? Hledá zraněné místo v člověku, aby na ně zaútočil. Je jako boxer v aréně, který se snaží svého protivníka udeřit do místa, z něhož krvácí, protože takovým způsobem ho velmi rychle oslabí a položí na lopatky. Ďábel pokouší každého. Nezaútočí tam, kde jste silní, ale tam, kde jste slabí. Vstoupí do oblasti hněvu, strachu, úzkostí a tam se vás snaží přesvědčit třeba o tom, že vás Bůh nemůže spasit, že se na vás hněvá… Toto jsou počátky pokušení. Potom, případ od případu, začíná používat rozdílné metody. Důležité pro něj je, aby našel vstupní otvor. Pokud je uvnitř, pokračuje v útoku. Při modlitbě osvobození, kterou kněz slouží ve jménu Ježíše, jde o osvobození dané oblasti od negativního působení zlého ducha.
Jak poznáme, že pokušení přichází od ďábla, když víme že přichází i ze světa nebo ze sebe sama?
Máte pravdu, pokušení nepochází vždy od ďábla, nebo spíš - nepochází přímo od ďábla. On ale vždy, když najde připravenou půdu, toho využije. Někdy přichází pokušení ze světa nebo lépe řečeno, z mého připoutání k věcem světa. A někdy, jak říká Pavel, vychází z těla, z mých vlastních ambicí či pýchy. Ďábel častokrát není přímým pokušitelem, ale když najde připravenou půdu, využije toho a snaží se danou situaci zhoršit.
Co je v dnešním světě největším pokušením?
Myslím, že největším pokušením ďábla je moc. On vždy velmi toužil po moci. Z tohoto důvodu se z anděla světla stal satan a lhář. Dalším pokušením je neposlouchat Boha, protože ho ve svém životě nepotřebuji. Dokáži přece všechno sám, včetně rozhodování o tom, co je dobré a co zlé. Když například parlamenty schvalují zákony pro potraty, klonování, homosexuální svazky. Co člověk dělá, když takto jedná? Mnozí říkají: „Nepotřebuji vědět, co tomu říká Bůh. Nejsem už více vázaný náboženstvím, Písmem, nepotřebuji žádnou autoritu, protože mám moc, abych to mohl udělat.“ Právě přes tuto moc ďábel pokouší člověka. Proč jsou lidé v dnešní době ateisté? Protože říkají, že Boha ke svému životu už nepotřebují. Já jsem sám sobě Bohem… Není to stejné pokušení, jakým ďábel pokoušel člověka v rajské zahradě? Ďábel tedy pokouší člověka skrze moc a neposlušnost.
Zdá se, jakoby na tomto poli sklízel ďábel v poslední době úspěch. Co může následovat?
Ďábel má zajisté v této oblasti úspěch, protože je mnohem jednodušší neposlechnout než poslechnout. Pokud ale člověk neposlouchá, ničí sebe samého. Co následuje? Následuje zničení člověka. Podívejme se, co se všude děje. Na začátku je boj proti církvi. Lidé začnou křičet: „Ježíš ano, ale církev ne!“ Pak začneme bojovat proti Ježíši: „Bůh ano, ale Ježíš ne!“ Potom třetí boj: „Už Boha víc nepotřebuji…“ A člověk si neuvědomí, že ničí sebe sama. A můžeme vidět výsledky. Člověk má dnes všechno, ale nemá v sobě radost, pokoj, je zmatený. V historii neznáme období, v němž by bylo tolik sebevražd, jako v dnešní době. Nestalo se, aby skupina mladých lidí společně vykonala sebevraždu... Je to výsledek toho, když člověk dá sám sebe ďáblovi místo aby se dal Bohu.
Jak se chránit před pokušením ďábla? Například Panna Maria ve svých zjeveních vyzývá, aby lidé nosili medailky či škapulíře.
Toto jsou dobré věci, ale ne základní. Naneštěstí je můžeme používat i magickým způsobem. Pokud nosím medailku či křížek a nesnažím se přitom vyhýbat hříchu, ďábel se pak těchto věcí vůbec nebojí. Pokud se snažím vyhýbat hříchu, často přistupuji ke svatému přijímání i svátosti smíření, snažím se modlit, pak mají tyto věci velmi pozitivní vliv. Pokud se nebudu snažit žít dobrý život, všechny tyto věci nebudou mít žádný vliv.
Zraněním se ve svém životě nemůžeme vyhnout, protože jsme neustále v kontaktu s druhými lidmi. Pokud by se lidé rozhodli léčit zranění a hledat jeho kořen sami, jaký byste jim dal recept?
Bůh miluje každého z nás nádhernou láskou. Pokud nemám někoho, s kým bych se mohl sdílet se svými zraněními, je tu někdo, kdo je blízko vás a může vám naslouchat. Ve vší jednoduchosti běžte před Svátost oltářní a poproste Ježíše, aby položil ruku na vaše zranění a uzdravil vás. Nejdůležitější je, abyste se Ježíše ptali: „Můj Pane, co mám udělat?“ Dívejte se na sebe a ptejte se Boha, co po vás chce. A častokrát po vás žádá, abyste odpustili lidem, kteří vás zranili. Tím, že jim odpustíte, prožijete skutečné vnitřní uzdravení. A pokud to budeme dělat skrze Svátost oltářní, myslím si, že to může být tím nejlepším receptem, jaký můžeme dostat. Eucharistie je spolu se svátostí smíření sama o sobě uzdravující. Snažte se vstoupit do této svátostné terapie a uvidíte, jak je Bůh ve své lásce činný.
Začínali jsme dubnovou vzpomínkou na Svatého otce. Jeho poslední slova byla: „Jsem pokojný, buďte i vy. Radostně vše svěřuji Panně Marii.“ Svatý otec byl mužem pokoje a radosti. My mnozí nedokážeme radostně prožívat svou víru. Co byste vzkázal, poradil, abychom prožívali plnohodnotný radostný křesťanský život?
Žít život v pokoji neznamená žít ho bez problémů a těžkostí. Všichni žijeme v slzavém údolí a naneštěstí musí každý z nás nést svůj kříž. Žít v pokoji ale znamená, že neneseme svůj kříž sami, ale s Ježíšem. To je radost! Radost nést kříž s Ježíšem. Papež Jan Pavel II. byl nádherným příkladem pro každého, jak čelit utrpení a jak ho snášet.
P. Elias Vella OFMCon se narodil roku 1941 na Maltě. Už od svých osmi let dostával soukromé hodiny latiny a filozofie. V necelých třinácti letech pak vstoupil do františkánského řádu. V patnácti nastoupil roční noviciát v italském Assisi. Po filozofických a teologických studiích na St. Anthony’s College v maltské metropoli Valletta studoval v Římě, kde byl v bazilice Dvanácti apoštolů vysvěcen na jáhna. Kněžské svěcení přijal 30. 6. 1964 na Maltě. Poté se vrátil do Říma, kde pokračoval ve studiu dogmatické teologie, katechismu a pastorální teologie na Lateránské univerzitě. Po ukončení studií dostal nabídku zůstat v Římě a učit na univerzitě, ale dal přednost návratu na Maltu. Tam působil jako farář, provinciální představený a pedagog na vysoké škole. Před deseti lety byl pověřen tamním biskupem sloužit jako exorcista. Od té doby jezdí po celém světě evangelizovat. Je členem americké Asociace křesťanských terapeutů. V roce 1994 mu Sociální a kulturní institut v St. Paul’s Bay udělil zlatou medaili za službu Maltě a zvláštní přínos pro St. Paul‘s Bay. P. Elias Vella napsal celkem třiadvacet knih. Poslední vyšla vloni a pojednává o Satanovi. V České republice byly doposud knižně vydány pouze přednášky ze semináře o vnitřním uzdravení s názvem Zakotvit svůj život v Bohu (vydala Matice cyrilometodějská s.r.o).
Podle rozhovoru poskytnutého slovenskému
rádiu Lumen zpracovala Lenka Fojtíková. Vydáno s laskavým svolením rádia Lumen.